Red and Blue [FNAF FF]

Plán

Pohled Setha
Poté, co jsem poslal svého medvídka pryč, jsem měl velice zvláštní sen.
   Seděl v něm Henry na pohovce s fialovým klubkem na klíně, pokojně se díval do praskajícího krbu a po srsti oné koule chlupů přejížděl rukou, tvrdě a netrpělivě. Cítil jsem každý jeho dotek, ale to jen asi z toho důvodu, že jsem to klubíčko byl já. Mnohdy jsem se na něm takto choulil a nechával se hladit už jen z toho důvodu, že mi to bylo příjemné a jeho to svým způsobem uklidňovalo, jenže teď, když na mě tlačil čím dál víc, mi začínalo připadat, že něco není úplně v pořádku. Pozvedl jsem tedy pohled a zeptal se ho: „Trápí tě něco?“
   Trhnul sebou, poněvadž jsem ho vytrhl z přemýšlení. Přestal mě hladit. Zavrčel. Měl vztek.
   „Nemusíš se čertit, Henry,“ pronesl jsem s klidem v hlase. Bylo pro mě moc podivné říkat svému tyranovi už jenom jménem, natož abych ho oslovoval třeba zlato, přestože jsem ho nadevše miloval. „Mně to povědět můžeš.“
   Neměl náladu na mluvení a já to samosebou poznal, proto jsem se mu po zaslechnutí dalšího zavrčení omluvil a raději ztichl. Odvrátil jsem pohled do jeho kolen, načež jsem se vymotal z klubka, seskočil na zem a uvelebil se tam. Opřel jsem se mu o nohy. V nejhorším si do mě mohl kopnout a všechno by bylo vyřešeno. Místo toho ale jen zůstal sedět na místě a hledět do krbu. Zadíval jsem se tím směrem taky a trochu relaxoval. Uklidňovaly mě stále se měnící plamínky ohně. Málem bych z toho usnul, kdybychom oba hned nezaslechli klepání na vchodové dveře. Instinktivně jsme se za tím zvukem otočili a strnuli v údivu.
   „Že by nefungoval zvonek?“ přemýšlel jsem nahlas. Který magor by klepal, když může zazvonit?
   Henry do mě omylem kopnul, když vstával, bez povšimnutí tohoto detailu mi však řekl: „Lehni si na gauč, přece nebudeš ležet na té zemi.“ Vyzvedl mě nahoru, když jsem chvíli nereagoval, poškrábal mě za uchem a dodal: „Hezky lež, půjdu se tam podívat.“
   Cítil jsem z něho tu nervozitu, která v něm panovala, a zároveň starost. Řekl to, jako bych snad měl každou chvíli umřít, i když jeho hlas zdobily kousíčky hněvu.
   Odešel a chvíli nato jsem byl schopen slyšet otevírání dveří. Rozhovor s dotyčným příchozím jsem však nezaslechl. Asi mě ani nezajímal, protože jsem jenom ležel – už zpátky v klubíčku – a pohledem skenoval před sebou chvějící se oheň.
   Henry přišel zpátky a nesl v rukách krabici. Velká mohla být tak metr krát metr. Položil ji přede mě na koberec, posadil se mi k nohám, a chvíli mě jenom hladil, zatímco jsem si příchozí předmět očichával. Tvářil se neutrálně, a jeho tlak možná proto už nebyl tak silný jako předtím.
   „Co to je?“ zeptal jsem se.
   „Dárek,“ odvětil prostě. „Nebyl jsem si jistý, kdy máš narozeniny, takže ti teď dám tohle, abych se tím nemusel stresovat potom.“
   „Měl jsem je minulý měsíc,“ oznámil jsem a bylo vidět, že je mu promarněné šance trochu líto. „Dvacátého třetího. Ale to nevadí. Moc ti děkuju.“
   Přiměl se k lehkému úsměvu a podal mi odněkud nůžky, abych mohl z krabice odstranit tu otravnou lepící pásku. Nakonec mi musel pomoct, abych nad tím nemusel strávit mládí, a tak se mi po urputném boji naskytl pohled na plnou krabici knih. Spadla mi čelist.
   „Netušil jsem, co ti dát,“ přiznal se sklesle, „ale všiml jsem si, že mi z knihovny mizí knížky, takže jsem ti jich pár koupil. Vypadáš znuděně, určitě je máš už všechny přečtené.“
   Jeho dedukce bývala vždy úžasná.
   „Tolik bichlí...“ vydechl jsem. Obejmul jsem ho a pořádně se k němu přitulil. Poněkud překvapeně mi dodal prostor a stisk oplatil, ale celý proces prováděl nejistě a ustrašeně, jako by se bál, že mě rozmačká. To naštěstí nehrozilo.
   „Takže se ti to líbí?“
   Přikývl jsem.
   „He he,“ uchechtl se, když jsem mu jako důkaz začal otírat čumák o hlavu, krk a rameno, „netušil jsem, že jsi takový mazel.“
   Jakmile jsem cítil, že si mě odtáhne, probudil jsem se. Bylo mi to líto. Moc rád bych teď seděl v jeho pevné náruči, líbal ho a lísal se k němu. Cítil jsem se prázdně, když jsem si uvědomil, že tady už nesedí, že jsem ho poslal pryč, aby si mohl taky odpočinout. Na druhou stranu to potřeboval. Nemohl jsem ho nutit, aby tady seděl.
   Spát se mi už moc nechtělo a z onoho snu mi bylo akorát tak úzko. Potřeboval jsem ho někde poblíž. Možná by mi stačil kdokoli jiný, jen jsem se prostě cítil smutný a sám. Chtěl jsem společnost.
   Zkusil jsem se postavit na nohy, ale moc dobře to nešlo. Potřeboval jsem nějakou oporu, abych z bolesti neodpadnul. Bylo mi ze sebe špatně. Pár dní konečně pořádně chodím bez toho, aniž bych to skrýval před Henrym, a teď se pro jistotu nechám postřelit, abych toho chození náhodou neměl moc!
   Naštěstí můj dokonalý přítel co nevidět po mých ubohých pokusech vstát dorazil a pěkně mi vynadal.
   „O co se snažíš, Sethe?“ vyjekl, došel ke mně a popadl mě za ramena. Jen jsem provinile pohlédl na své svěšené nohy. Ihned nato jsem mu ruce obmotal kolem pasu a vší silou ho sevřel, abych uspokojil svoji touhu po teple jeho kožichu. Nebránil se. Jen pravil: „Dovedl bych tě na snídani, ale spal jsi, tak jsem tě nechtěl budit, takže tě mám teď dovést na oběd. Máš hlad?“
   „Trochu...“ zamručel jsem. „Zůstaneš se mnou, sluníčko, že jo?“
   Zarazil se, ale pak odpověděl: „Samozřejmě. Samozřejmě že zůstanu.“ Odtáhl mě od sebe. „Je ti smutno?“
   Kývl jsem. Proč mu lhát?
   „Vezmu si sem svoje věci a zůstanu tu, dobře?“ navrhl mi a já nemohl jinak než souhlasit.
   Nabídl mi rámě po své pravé straně, což mě maličko překvapilo. Odjakživa patřilo pravé místo jakožto důležitější osobě jemu. Považoval jsem to za nesmyslný detail, ale něco na tom bylo. Začal si mě více vážit?
   Pajdal jsem vedle něho jako polomrtvý, zatímco jsem se ho zuby nehty držel. Nakonec si musel přehodit moji ruku za krk, abych se do něho mohl více opřít. Celou dobu mlčel.
   V jídelně mě usadil za stůl a zašel mi pro oběd. Vyjímečně si místo naproti mně sedl vedle. Takhle se možná ujistil, že se bez jeho vědomí nevydám k zemi.
   Shledal jsem na talíři jakési hranolky s rybou, ale na takovéto jídlo, přestože mi povětšinou velice chutnalo, jsem neměl ani pomyšlení. Stačila mi čistě Henryho přítomnost.
   Ten si však všimnul, že nejím. Strčil do mě a domlouval mi: „Zlato, jez, prosím tě.“
   „Když já nemám ani hlad,“ vymluvil jsem se.
   „Mohl bys sníst alespoň polovinu? Klidně zbytek dojím,“ nabídl se. On musel mít naopak hlad přímo příšerný.
   „Vezmi si to celé,“ dovolil jsem a přisunul svůj talíř k jeho porci oběda. „Já na to opravdu nemám chuť.“
   Už si raději jen povzdechl, spořádal svoji porci a pak se vrhl na moji. Co nevidět to bylo v něm. Potom k nám ale někdo přišel. Jak se ukázalo, byl to Alex z jednotky A, jejíž značka na jeho ruce však netkvěla. Místo toho jsem si povšimnul pruhovaného šátku, který patřil Billovi. Buď mu ho ukradl, nebo byl povýšen, což bylo zvláštní. Všichni si Billa vážili, proč by jeho místo měl mít Alex?
   Co když je Bill mrtvý?
   Dal jsem si hlavu s rukama na stůl a dostal se pod Henryho ruku. Zatímco s Alexem mluvil, měl ji přese mě přehozenou a hladil mě.
   „Ty jsi Henry Shadd, že?“
   Jako bych cítil, jak Henry přikývnul.
   „Pořádáme v osm večer v organizačním koutku menší sešlost členů hlídky a zdravotníků,“ pokračoval Alex. „Byl bych rád, kdyby ses za námi dostavil.“
   „Čím jsem si vysloužil tuhle čest?“ měl Henry otázku.
   „Bill mi povídal o tvých činech a jistá překrásná zdravotní sestra vypověděla, že máš zkušenosti se zachraňováním životů, není-liž pravda?“
   Takže Bill žije?
   „Pravda to jest,“ potvrdil můj přítel. „Může přijít i Seth?“
   Alex si mě musel neochotně změřit pohledem, protože chladně odvětil: „Nevypadá, že by byl při smyslech.“
   „Taky že asi není,“ uchechtl se Henry. „Stačí, když si tam bude moct lehnout, stejně bude asi spát. Jde mi jenom o to, abych ho měl na očích.“
   „Máme tam pohovky, někde se tam snad vejde. Víš asi, kde to je?“
   „Nemám páru.“
   „Kde budeš?“
   „Na ošetřovně u Setha, jinam se dneska nehnu.“
   „Někdo pro vás přijde. Nebo... zvládl by tě tam Seth dovést?“
   „Co, Sethe?“ promluvil Henry na mě a poškrábal mě pod krkem, aby mě probral. Já se ani nehnul. „Zvládneš to? No tak, nespi mi tady, nebudu tě přenášet zpátky!“
   Na protesty však bylo pozdě.