Red and Blue [FNAF FF]

Trápení

Pohled Setha
   Vracel jsem se po nesmírně dlouhé době zpátky za Henrym. Měl jsem strach, jestli se tam moc netrápí.
   Cítil jsem se hrozně. Nebylo to jen kvůli Henrymu a tomu, co jsem mu to udělal a jaké trauma jsem mu způsobil. Bylo to hlavně kvůli mně. Mezitím, co jsem si užíval s kamarády a měl radost, on tam uvnitř v mém pokoji musel umírat hrůzou. Přesně tak. Udělal jsem něco, co bych mu jinak v životě nikdy neudělal.
   Sešel jsem se se starými přáteli a kolegy na oběd. Smáli jsme se, povídali si, jedli, pili a předávali si novinky a informace. Přemýšlel jsem, jak dlouho jsem tam tak mohl být. Vzpomenul jsem si, že mám v kapse telefon, tak jsem zastavil, vytáhl ho a podíval se na čas. Chytil jsem se za hlavu a začal si v duchu nadávat, jakmile jsem zjistil tu dlouhou dobu. Tři hodiny. Celé tři hodiny jsem Henryho nechal samotného v izolaci, odtrženého od světa. Musel za tu dobu zešílet.
   Zrychlil jsem tempo a zároveň dával pozor na talíř se špagetami, které jsem vezl na klíně. Nemohl jsem je převrhnout. To by měl pak Henry hlad, že?
   Bleskurychle jsem si otevřel dveře od pokoje a s klidem tam pomalu vjel. Prohlédl jsem si svůj pokoj až tehdy, kdy jsem za sebou zamknul. Mé oči se okamžitě ubraly k Henrymu, který ležel na mé posteli - ta stála přede mnou čelem postavená k levé stěně - na boku zády ke mně, podle všeho převlečený do bílého trička a šedých kraťasů. Okno, které bylo na stěně naproti mně, bylo otevřené a já si rázem uvědomil, že se chtěl nespíš dostat ven. Ale odtud se dostat nedalo. Na okně zely pevné mříže a čip od této místnosti jsem vlastnil pouze já a taky hlavní hlídka. Jedna z mých tří skříní - zrovna ta levá - naproti posteli byla mírně pootevřená. Brzy nato jsem si u stolu vedle nich stačil povšimnout skleněné lahve. Dojel jsem k tomu úkazu, položil talíř pro jistotu na desku stolu a láhev vzal - podle její váhy byla téměř plná. Moc toho nevypil. Neměl snad odvahu? Nebo sílu?
   Svou hlavu jsem opatrně otočil doleva, abych si své lůžko s Henrym na něm pořádně prohlédl. Zdálo se, že spí. Hrudník se mu pravidelně pomalu zvedal a zase klesal. Starostlivě jsem zasténal a dopravil se k němu. Přiložil jsem mu ruku na čelo a shledal, že je celý úplně zpocený. Snažil se dlouho. Bohužel neúspěšně.
   Nehodlal jsem ho budit. To by byl naprostý nesmysl. Jen jsem mu rozvázal šátek na krku a položil ho vedle na noční stolek s šuplíky, který stál i na druhé straně postele, pro jistotu. Divil jsem se, že se ještě nevzbudil.
   Moje další pohledy směřovaly k jeho rukám, přesněji k jeho prstům. Vzal jsem si jednu jeho dlaň do svých rukou a prohlédl si ji. Jak jsem očekával, hřbety jeho prstů byly místy celé od krve. Jen jsem si nad tím povzdechl, vytáhl kapesník a trochu mu je otřel. Představoval jsem si přitom, jak do té zdi musel mlátit. Zřejmě dost drsně.
   Nechal jsem ho podřimovat a šel si pro notebook. Vytáhl jsem ho ze skříně, položil na stůl, zapnul, naťukal heslo a začal brouzdat po internetu - moc toho na něm k vidění nebylo. Cítil jsem se vůči němu tak podlý. Jako kdyby mi byl úplně lhostejný. Nechápal jsem, co to dělám. Nejsem přece žádný závislák, abych tohle udělal za jeho přítomnosti, i když spal a já neměl co na práci. Dostal jsem volno, abych mohl být s ním a na všechno ho připravit. Místo toho si čas zkracuji takovými hloupostmi. Bylo mi ze sebe samého na zvracení.
   Zaslechl jsem za sebou zamručení. Spadla mi ze srdce skála, když jsem si uvědomil, co to asi znamená - Henry se probudil.
   Zaklapl jsem notebook a obrátil se na něho. Přijel jsem tam. Pokoušel se právě otevřít oči.
   „Ahoj, Levandulko,“ pozdravil jsem ho a přejel mu dlaní po hlavě. „Jak jsme se vyspali?“
   Ale on mi na to neodpověděl. Místo toho mě popadl za ramena a přitáhl si mě k sobě. Překvapilo mě to. Nevěděl jsem, jak reagovat, tak jsem jenom čekal, až ho to přejde. Nemohl jsem vědět, co doopravdy potřeboval.
   „Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptal se mě, když si mě od sebe odtáhl. Posadit se však nejspíš nehodlal.
   „Trochu se to zařizování protáhlo,“ zalhal jsem a vzpomněl si, že jsem úplně zapomněl zažádat o tu druhou postel. Musel jsem mu tedy lhát dál: „A tu postel budeš mít asi zítra. Dneska se vyspíš na mojí.“
   „A co ty?“ staral se.
   „Já? Já se vyspím na zemi,“ rozhodl jsem, „nevadí mi to.“
   „Ale to nemůžeš, Sethe,“ nesouhlasil. „Vždyť zmrzneš.“
   Překvapeně jsem vytřeštil oči. Něco tady prostě nesedělo. Copak se Henry někdy staral o moje pohodlí? Staral, ale málokdy. Nyní bych to od něho neočekával. Spíš bych řekl, že bude rád nebo se mi bude ještě vysmívat, ale tohle?
   „Chováš se divně, zlatíčko,“ konstatoval jsem. „Nejsi nemocný?“
   „Nemocný?“ nechápal. „Ne.“
   „Moc jsi toho nevypil,“ pravil jsem a kývl na láhev na stole. „Copak se stalo, Henry? Já to nechápu. To se mě tak bojíš nebo co?“
   „Nebojím se tebe,“ ohradil se, „bojím se o tebe.“
   Tohle mi vyrazilo dech ještě víc. Hleděl jsem na něho jako na zjevení Panny Marie, zatímco si sedal a začal pohledem tápat po svém šátku, který nakonec našel a znovu si ho uvázal kolem krku. Já však zavrtěl hlavou a opět mu ho rozvázal. Nechal se. Neodporoval. Nemohl přece, ne?
   „Chtěl jsi utéct, Henry?“ zeptal jsem se.
   „Ne, proč?“
   „Protože je otevřené okno.“
   „Ale ne, zlato,“ zatřásl nesouhlasně hlavou a chytil se za ní, „jenom jsi tady měl dusno, tak jsem ho otevřel.“
   Tahle možnost mě vůbec nenapadla. O to více jsem se cítil provinile - nechal jsem ho samotného v rozehřáté místnosti a ještě ho obvinil z tak příšerného činu. Styděl jsem se za sebe.
   Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Nějakou tu dobu jsme tedy jen mlčeli a dívali se všude, jen ne tomu druhému do očí. Zamýšlel jsem se nad tím, jaké chyby já dneska dělám. Našel jsem jich mnoho.
   Nakonec jsem započal novou konverzaci: „Poslyš, Henry, přinesl jsem ti něco k jídlu, nemáš hlad?“
   „Ani ne,“ odvětil skoro ihned. „Ale díky.“
   Teď už jsem byl opravdu na dně. Všechno tady se mi zdálo tak divné, nezvyklé a nelogické.
   „Co ti je, miláčku?“ vyptával jsem se.
   Sjel mě posmutnělým pohledem.
   „Mělo by mi něco být, zlato?“ otázal se.
   „Jsi dneska celý nějaký divný,“ řekl jsem podezíravě. „Nejdřív ani přes moje povolení nevychlastáš všechno, co mám ve skříni, pak se ti nelíbí, že se chci kvůli tobě vyspat na zemi, a nakonec mi poděkuješ?“ Křičel jsem, i když jsem na něho nebyl naštvaný. Všechno to byly krásné věci, ale pro někoho, jako je on, tohle zvykem nebylo. Něco tady prostě bylo špatně. Proč se jen chová tak nezvykle?
   Koukal se na mě vyděšeně. Ovšem že jsem ho svým bezdůvodným řevem vyděsil, o tom nebylo pochybu. Jenže on svůj strach vždycky skrýval. To na tom bylo to zvláštní.
   „Ty se bojíš, zlato?“ zeptal jsem se a chytil mu ramena. „Pověz mi, jaký máš problém.“
   „Svůj strach se neskrývat snaž, svému pánu ten pocit ukaž,“ zarecitoval a povzdechl si, zatímco já měl chuť mu dát další facku, aby se konečně probral. Teď jsem byl pro změnu vyděšený já. Hleděl jsem do jeho zoufalých očí ve snaze, že najdu odpovědi, pravdu, cokoli, jenže přes tu temnotu v nich to nešlo.
   Zatřásl jsem s ním a znovu zvýšil hlas, i když jsem si byl jistý, že to nepomůže: „Co to říkáš, ty idiote?! Takhle mluvit nebudeš, jasný?! To odvoláš!“
   Ale proč jsem na něho byl tak zlý? Vím přece, jak moc citlivý je. Musí ze mě být smutný a zklamaný. A toho jsem přesně docílit nechtěl.
   „Jenom jsem nechtěl, ať jsi naštvaný,“ pověděl mi zklamaně a odvrátil pohled. Chtěl jsem mu na to něco říct, ale on záhy pokračoval: „Víš... na něčem jsme se přece domluvili, ne? Budeme se snažit zlepšit náš vztah. A já ti řekl, že se musím změnit, takže se o to snažím. Navíc... tady jsi pánem ty, ne já. Je to tvé území a tvůj pokoj, já jsem tady jenom přítěž.“ Sundal mi mé ruce z ramen a mé dlaně si vložil do svých. Zadíval se na ně a dodal: „Takhle jsme spolu po celá ta léta fungovali. Vždycky jsme ale byli na mém území, že? Je čas na změnu, Sethe. Teď jsi ten vyšší ty.“
   Nehodlal jsem se mu vytrhnout. Jediné, co jsem dokázal, bylo ronit slané slzy. Ani nevím, co jsem to dělal. Celou dobu jsem to jeho snažení kazil a podezříval ho z bůhvíjakých nesmyslů. Jsem jedno velké zklamání.
   „Promiň, Sethe,“ omluvil se a pustil mi ruce. „Moc se ti omlouvám, nechtěl jsem tě rozbrečet. Mohl bych ti to nějak vynahradit? No tak, miláčku,“ naléhal stále. Nakonec rozhodl: „Pojď ke mně.“
   Úplně jako kdybych slyšel sám sebe.
   Posadil si mě vedle sebe a omotal mi ruku kolem ramen jako starému dobrému příteli. Když jsem nepřestával, začal mě utěšovat. Minutu od minuty jsem byl klidnější a klidnější, až jsem nakonec přestal úplně a jenom se mu svalil na klín. Zmohl jsem se jen na ležení v tichosti a poslouchání jeho proslovu. Bylo to náročné i pro mě.
   „Ty víš, že mám strach, Sethe,“ pravil, „a já zase vím, že máš konečně možnost být sám sebou, aniž bys musel myslet na mě, a já prostě jen chci, abys toho využil. Uděláš to pro mě?“
   Překvapilo ho, když jsem mu neodpověděl a místo toho mu položil otázku: „Odkud znáš tu básničku?“
   „Nikdy jsem ti to neříkal, zlato?“ podivil se. „Ty chuďátko...“
   „Co jsi mi neřekl, Henry?“ obával jsem se.
   „Je dobře, že to nevíš,“ řekl a přejel mi rukou jemně po hlavě.
   „Co mi tajíš?“
   „Nechtěj to vědět,“ vypálil po mně přísně, načež se zase uklidnil a pravil: „A nikdy už to vědět nechtěj, myško.“
   „To je to tak osobní?“ Dělal jsem si docela starosti.
   „Něco na ten způsob.“
   „Ale my bychom si přece měli takové věci říkat. Jsem přece tvůj přítel, Henry, můžeš mi to říct.“
   „Jenom z toho nebudeš moct spát,“ uchechtl se a hned nato zvážněl. „Půjdu se teď najíst, když dovolíš, docela mi vyhládlo. Hádám, že už jsi jídlo měl.“
   „Měl, ale uvědomuju si, že mám už taky hlad.“
   „Něco ti nechám,“ slíbil, uvedl mě do sedu, políbil mě a automaticky přešel ke stolu. Byl mile překvapen tím, co uviděl, zatímco já se snažil z polibku jakkoli vzpamatovat. „Boloňské špagety?“ Nechápavě mě sjel pohledem. „Kde jsi to vzal?“
   „Podplatil jsem jednoho kuchaře,“ vysvětlil jsem. „A jinak jsem to vzal z kuchyně.“
   „Myslel jsem si, že moc jídla nemáte.“
   „Bylo mi řečeno, že nám nějaká dobrá duše jídlo na pár dní poskytla, takže...“ Nechal jsem slova s pokrčením ramen viset ve vzduchu.
   On se tedy posadil a dal se do jídla. Zdál se mi klidnější než při příchodu. Že by to však bylo ono, to se říct nedalo. Spořádal asi polovinu a skončil. Vstal, vzal talíř a posadil se znovu ke mně. Namotal pár špaget na vidličku, tu pak vyzdvihl vzhůru k mé tlamě a vydal rozkaz: „Otevři tlamičku.“
   Nemyslel jsem si předtím, že by to s tím myslel vážně, že mi něco ze své porce nechá.
   „Přeháníš to, Henry,“ odmítl jsem ho slušně. „Zas takový hlad nemám.“
   „Ale nepovídej,“ vyjádřil nesouhlas a strčil mi jídlo násilně do tlamy. Jen stěží jsem soustu polknul, aniž bych se zadusil. Poznal to a s dalším už byl opatrnější a spíš čekal, než dokoušu a tu věc spolknu. Nakonec mě donutil sníst to celé a já byl ke konci spíše znechucený než najezený. Ale proč, to už jsem nezjistil.
   Odvrátil jsem pohled. Tenhle Henry se mi nelíbil. Ze začátku to nebylo tak špatné, ale za těch pár minut, co jsem s ním byl, se mi zdál až přehnaně milý a hodný. Měl na mě být přece naštvaný, měl mě zmlátit a nechat spát na zemi sám od sebe, ne se ke mně chovat takhle divně. Zakňoural jsem a nevšiml si, že jsem ten zvuk vydal tak moc nahlas, že to slyšel.
   „Copak, myšičko?“ optal se. Uvědomil jsem si, že se myšičko vlastně rýmuje s lištičko. Určitě si to tím oslovením nahrazoval.
   „Lištičko," opravil jsem ho. „Nejsem žádná myš.“
   Chtěl jsem, aby to vyslovil, i když jsem tu přezdívku nenáviděl. Tušil jsem, že se do toho milého chování nutí. Potřeboval se nějak odreagovat. Já potřeboval, aby se tím odreagoval, aby se tím vyrovnal a nastolil ve své mysli rovnováhu a ne jedno nebo druhé. Překvapoval mě však dneska čím dál víc.
   „Liščátko?“ nabídl mi. Tuhle přezdívku jsem naopak miloval. Vždy značila stav, kdy už mi nehodlal ublížit. Otřásl jsem se.
   „Ne, lištičko,“ opravil jsem ho znova. Bylo to jako droga. Potřeboval jsem to. Nutně.
   „V žádném případě,“ odmítl. „Držel jsem se předtím, budu se držet i teď.“
   „Chceš odporovat svému nadřízenému?“ vyjel jsem zlostně a přiblížil svůj obličej až nebezpečně k tomu jeho. Přikrčil se. Sakra.
   „Obávám se, že ano,“ konstatoval a v rychlosti si kolem krku uvázal svůj šátek. „Tak honem, Sethe, dej mi co proto,“ nabízel se, „jsem přece Modrák a Modráky tady nikdo rád nemá.“
   Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem v něm vyvolat opačnou reakci. Byl jsem naštvaný, ale na koho? Spíše na sebe. Na něho jsem se zlobit nedokázal. Nemohl za to, ne? Způsobil jsem to já. Nepřipravil jsem ho na to přece. Ani trochu. Jsem skutečně jedno velké zklamání.
   „Nemůžu ti ublížit!“ vyjekl jsem.
   „Ale můžeš,“ opáčil. „Máš k tomu přece povolení, ne?“
   Zahnal mě zase do kouta. Z tohohle nešlo vybruslit. Chtělo to jinou reakci.
   „Proč mě tak trápíš?“ zasténal jsem. „Proč na mě nejsi hnusný, Henry?“
   „Ty snad chceš, abych takový byl?“
   „Jedině tak jsi sám sebou!“ vykřikl jsem a zabubnoval mu pěstmi do ramene. Jen mě pohladil, postavil se, odložil drženou věc na stůl a přešel rychlejším krokem ke své tašce s tak vážným pohledem, jaký jen dokázal udělat. Díval jsem se na něho s nadějí, že s mým požadavkem něco udělá, že mi vyhoví nebo tak něco, ale ne, to on prostě udělat nemohl. Vytáhl z tašky moje léky a přišel s nimi pomalu ke mně. Zklamalo mě to. Čekal jsem víc.
   „Říkal jsi, že jsi měl dneska jen poloviční dávku, že?“ ujišťoval se. Když jsem přikývl, přisedl si zase ke mně, ale protentokrát se odsunul dál. To se mi taky nelíbilo. Jenže když jsem se snažil k němu přiblížit, nastavil před sebe svoji ruku, abych nemohl dál. Nakonec mi nezbývalo nic jiného než to vzdát. Byl jsem z toho zoufalý. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku a že mě stále dokáže zpacifikovat bez větších, vážnějších problémů. Vytáhl z krabičky tu polovinu tablety, kterou jsem tam nechal, a další celou tabletu, mou normální dávku. „Dostaneš jednu a půl dávky, dobře? Pak už bude všechno v pohodě.“
   Měl jsem brát dvakrát denně jednu tabletu a on to hodlal dodržet. Já ho tak hrozně miluju.
   Čekal, až k němu natáhnu ruku, a když jsem to udělal, vložil mi do ní opatrně obě ty malé oválné věci. Přitáhl jsem si je k sobě blíž, abych si je lépe prohlédl. Znechutily se mi. Nenáviděl jsem je. Ale bylo to to jediné, co mě drželo při smyslech. Hodil jsem je do sebe tak rychle, jak jen to šlo, a ještě rychleji je obě spolykal. Zakabonil jsem se a pohled nasměroval opět na Henryho. Začalo se mi trochu více zaostřovat vidění. Ani jsem si nevšimnul, že ho mám mírně rozostřené. Započal jsem zhluboka dýchat a zkoumat ho podrobněji. Udivilo mě, kolik jsem toho musel přehlédnout. Jeho vážnou tvář zdobily výčitky a neutuchající teror, jeho ruce byly stále pokryty krví a celý se třásl, i když téměř nepostřehnutelně. Pořád měl strach a cítil nervozitu.
   „Levandulko...“
   „Nic neříkej, lehni,“ rozkázal a co nejopatrněji mě uložil do postele. Natřepal mi polštář, zakryl mě a věnoval mi jako odměnu starostlivý pohled, když mi prsty pravé ruky přejížděl po tváři a krku. „Za chvíli usneš, neměj strach.“
   „Promiň, Levandulko,“ snažil jsem se to spravit omluvami, kupodivu mě nechal mluvit, „já to nechtěl udělat, omlouvám se. Odpustíš mi?“
   Začalo se mi chtít spát dřív než kdy jindy. Snažil jsem se ze všech sil nechat oči otevřené, ale skoro to nešlo. Nenáviděl jsem se za to.
   „Nic špatného jsi neudělal,“ pravil a dodal: „Za všechno můžu jenom já. Teď na to ale chvíli zapomeneš, jo? Až se zase probudíš, budeme jenom spolu.“
   „A už na mě budeš hnusný?“ chtěl jsem se ujistit. Ale proč jsem ho žádal o něco takového, když z toho měl strach a nechtěl na mě takový být? Můj prosebný pohled však tuto oběť vyžadoval. Jsem nechutný.
   „Mám do tebe narvat ještě jednu dávku, abys konečně přišel k rozumu?“ pohrozil mi. Líbilo se mi to. Pousmál jsem se na něho. Potěšilo mě to. Konečně mi mé přání vyplnil. Znělo to tak přenádherně. Ale já chtěl stále víc i přesto, že jsem byl již více při smyslech.
   Zkoušel jsem se několikrát posadit, ale čím jsem to dělal častěji, tím více mě shazoval zpátky. Tím víc mé svaly taky ochabovaly. Nakonec to vzdal. Vytáhl mě z postele a vzal si mě do náruče. Začal se mnou chodit po místnosti a utěšovat mě, říkat, jak bude všechno nakonec dobré a v naprostém pořádku. Přitom se mnou pohupoval ze strany na stranu. Chtěl mě co nejdřív uspat. Ale já nechtěl. Zkusmo jsem se mu pokoušel vyvléct. Ale on mě nepustil​. Držel mě pevně a zároveň tak opatrně. Ke konci jsem to ze samé únavy vzdal já. Už jsem na něm jenom ležel a nechal se tím houpáním uspávat. Tušil jsem, že ví, co dělá. Ostatně to nebylo poprvé, co to dělal. Musel se se mnou přece naučit žít - ano, se mnou, s takovým postiženým bláznem.
   Ještě předtím, než jsem zavřel oči, jsem si všimnul další věci - pod krkem se mi zdálo, že má jakési hlubší otlačeniny. Než jsem se ho na to ale stačil zeptat, usnul jsem a na všechna svá trápení zapomněl.

(2989 slov)