Red and Blue [FNAF FF]

Vina

Pohled Sebastiana
Celý incident by se dal shrnout do krátkého příběhu:
   Ze všeho nejdřív bylo třeba dostat mě i mého syna k Zeleným. Alfred nás k nim tedy společně se zásobami (kdyby nás po cestě někdo dostal) poslal. Cestou jsme narazili na nepřátele, takže jsme se schovali do jednoho z úkrytu, který používaly Thea a její skupina. Nebezpečí se přehnalo, ale my stejně nemohli ven – dvířka se zasekla. Uvízli jsme.
   Několik dní jsme tam trčeli, voda i jídlo docházely... Jistě že jsem zpanikařil a Jamieho zastřelit jsem se skutečně pokusil. Naštěstí jsme seshora zaslechli nějaké zvuky a pak už k nám dopadl Richard, sebral mi zbraň i šátek, strčil Jamieho nahoru ke kolegům a měl se mnou zásadní rozhovor:
   „Jak ti je?“
   „Mám hlad... a žízeň... Motá se mi hlava...“
   „Tady,“ podal mi kulatou tabletku, „hrounový cukr, zvýší ti to glykémii.“ Hned poté následovala láhev s vodou.
   „Cože mi to zvýší?“
   „Hladinu cukru. Můžeš se hýbat?“
   „Tak to půjde těžko... Fakt se mi motá palice...“ Napil jsem se.
   „Vydrž, za chvíli mi sem někdo přijde pomoct tě vytáhnout.“
   A přišel Christian. Mohl přijít první, kdyby moje zdraví nebylo přednější.
   Nevím, jak bych měl Maxovi poděkovat, že mi pomohl se vzpomínáním. Chtěl jsem za ním zajít a zeptat se ho, ale v jeho ordinaci jsem ho nenašel. Místo něj tam seděl Richard. Vypadal sklíčeně.
   „Ahoj.“
   Probral se z transu a začal mi věnovat pozornost: „Ahoj. Přeješ si něco?“
   „Max má volno?“
   Zarazil se. „Jo, proč?“
   „Chtěl jsem s ním mluvit.“
   „Jestli tě něco trápí, můžeš za mnou –“
   „Netrápí mě nic. Jen s ním potřebuju mluvit.“
   Nejistě se poškrábal za krkem. „Je to nutné?“
   „Ano i ne, jak se to vezme... chci ho vidět.“
   Povzdechl si. „Vzhledem k tomu, že se o tebe staral, bych ti to říct mohl...“
   „Říct mi co?“
   Vstal, přešel ke mně, vyšel na chodbu a pobídl mě, ať jdu za ním. Následoval jsem ho až kamsi do zadní části ošetřovny.
   Zastavil se u z poloviny prosklené stěny a ukázal dovnitř. „Tady ho máš.“
   To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Max ležel na lehátku ze všech stran obklopený přístroji a kapačkami. Holá kůže se mu leskla potem a byla bledší než obvykle. Zdálo se, že dýchá z posledního. Vybavil se mi obraz Mariany, Alfredovy ženy. Vypadala úplně stejně, když jsem ji naposledy viděl. A teď, když vím, že jsem za její smrt zodpovědný, se mi pocit viny trojnásobně vrátil.
   „Co to sakra –“
   „Rakovina,“ řekl Richard smířeně.
   Koutky očí naplnily slzy. „Ale... vždyť byl ještě před pár dny jako rybička,“ nevěřil jsem mu.
   „Taky že se mu přitížilo teprve včera večer,“ objasnil. „Jednou to přijít muselo, brzkou smrt měl jistou už od začátku.“
   Měl jsem pocit, že se zhroutím. „Tak proč pracoval? Jenom jsem mu to zhoršil!“ panikařil jsem. Třáslo se mi celé tělo.
   „Jen si urychlil nevyhnutelné,“ pokrčil rameny. „Už nějakou dobu byl mimo službu, aby mohl v klidu dožít. No a pak ses tu zjevil ty a on projevil přání, abys byl jeho posledním pacientem. Museli jsme mu vyhovět. Miluje svou práci a přišlo nám fér, aby svou cestu ukončil při ní.“
   Hleděl jsem na nemocného kocoura. Zdál se mi bez života. „J-ještě neumřel, že ne?“
   „Ne, jenom spí,“ ujistil mě Richard. „Jestli s ním chceš mluvit, přijď po obědě, to bude vzhůru. Rád tě uvidí.“

Dorazil jsem, jak mi bylo řečeno. Celou dobu, co jsem s Trevorem plánoval útoky na nepřátele, jsem ho jen stěží vnímal, takže jsem byl rád, když jsem vypadl. Nebyl z mé dnešní práce zrovna nadšený, ale pochopil, když jsem mu řekl o nemoci svého ošetřovatele. Jeho kolegové mi prozradili, že je pro něj každá ztráta příšerná, vyvodil jsem si tedy, že to cítí stejně.
   Ve špatné dny, kdy zemřelo hodně vojáků, nechával plánování na mě a zdržoval se u sebe v pokoji. Teď, když jsem byl i já na pokraji zhroucení, se ale přemohl a zůstal se mnou. Zároveň mi slíbil, že se pokusí svá truchlivá volna omezovat. Kvůli mrtvým přece nepřijdeme o hlavního velitele.
   Vyčkával jsem před sklem. Měl jsem strach tam vstoupit, bál jsem se, že se mu něco stane, když tam budu. Co když najednou umře? Nebo začne mít nějaké potíže? Představoval jsem si ty nejhorší možné scénáře.
   Strach se zesílil, když mě tygří zdravotní sestra pustila dovnitř. Řekla mi, ať si k němu klidně sednu, že za chvilku přijde.
   Pomalými kroky jsem se přibližoval k Maxovu lůžku, jako by mě mělo co nevidět kousnout. Bez kocourova povšimnutí jsem se usadil a pozoroval, jak dýchá. Vypadal lépe než ráno, ale stále mi to nahánělo strach.
   Co když mi zemře před očima?
   Odkašlal jsem si. Otevřel oči a pohlédl na mě.
   „Tak jsi mě našel,“ usmál se. „Kdo ti o mně řekl? Richard?“
   „A-ano,“ zasípal jsem. Hlas mě v jeho přítomnosti nechtěl poslouchat.
   „To je dobře.“ Obrátil se na druhou stranu, odkud přicházela sestra. Na tácku mu nesla dnešní oběd. Podíval se zase na mě. „Nebude ti vadit, když se najím, že ne?“
   „Blázníš? Jistě že ne,“ vyjekl jsem.
   Tygřice jídlo položila na noční stolek, pomohla Maxovi do sedu a dala mu tác na klín. Povzdechla si a chtěla odejít, ale zastavil ji: „Zůstaň tady, prosím.“
   „Maxi –“
   „Prosím,“ přerušil ji. „Nebudu riskovat, že tu nebudeš, až budu umírat.“
   „To říkáš jenom proto, abych tu zůstala. Ve skutečnosti se cítíš dobře,“ pousmála se.
   „Na to bych nespoléhal,“ uchechtl se.
   Vytušil jsem, že spolu jen vtipkují, i tak mi to bylo nepříjemné.
   „Radši toho necháme, Seb je z nás nervózní,“ všiml si a začal jíst. „Kdo dneska vařil? Tohle jsou ty nejlepší těstoviny, co jsem kdy jedl.“
   „Prý to napadlo Setha,“ řekla sestra a podívala se na mě, když viděla, jak jsem sebou při tom jméně trhl. „Znáte Setha?“
   „Jde o to, jakého,“ pravil jsem.
   „Fodowa,“ odpověděla mi a já prozřel. „Co Henry odešel, dal se zas k vaření a od té doby máme jedno dobré jídlo za druhým. Všem tvrdí, že vaří z žalu. Asi mu to tak jde lépe.“
   Kývl jsem. Co na to říct?
   „Jste jeho kamarád?“
   „Asi ano.“
   „Možná byste ho mohl navštívit. Určitě vás ocení více než nás.“
   „Jak to myslíte?“
   „Je pořád samé Henry, Henry, Henry,“ připojil se Max. „Třeba ho přivedeš na jiné myšlenky. Máš jinak nastavenou mysl, změna mu jenom prospěje.“
   „Půjdu se za ním někdy podívat,“ slíbil jsem. „Doporučujete návštěvy kamarádů každému na potkání?“
   „Dělá se to tady,“ přikývl. „Známe se tu všichni navzájem, takže víme, kdo má jaký problém, kdo by co potřeboval... Řekni mi náhodné jméno a já ti vyjmenuju minimálně pět lidí a jejich problémy, jakého mají lékaře, kolik mají dětí...“
   „To je úžasné. U Modrých neznáš pomalu nikoho a tady...“
   „Velitel si to tak přál. Chtěl z nás mít přátelskou skupinu kamarádů, ne bandu hloupých ovcí. Samozřejmě nic proti tvému bratrovi...“
   „To nic, on to tam už stejně nevede.“
   „Fakt? Jak to?“
   „Zbavil jsem ho přece šátku, když jsme potkali jednu vaši výpravu. Nedoneslo se to k tobě?“
   „Poslední dobou jsem nějak zmatený,“ připustil. „Na všechno zapomínám. Ale kdo tam tomu teď velí, když jsi tady?“
   „Předal jsem to kolegyni. Ta už si je srovná do latě.“
   „To jsem rád. Třeba z nich ještě mohou být dobří lidé.“ Dojedl a podíval se na tygřici. „Děkuju, Charlotte, jsi moje zlato.“
   Další rána do srdce. Sklopil jsem uši a snažil se nebrečet. Tenhle kocour mě dneska pěkně ruinuje. Skamarádil se se mnou schválně, aby mi mohl způsobovat deprese?
   Charlotte vzala prázdný tácek a odešla s ním pryč. Max se na mě zatím zaujatě díval.
   „Něco tě žere?“ zeptal se.
   Mávl jsem rukou.
   „Jsem to já?“
   „Asi jo,“ řekl jsem radši, aby se už nevyptával.
   „Na něco se umřít musí,“ pokrčil rameny lhostejně. „Ale stýskat se ti po mně nebude.“
   „Jak to můžeš vědět?“
   „Neznáš mě dlouho, smutný budeš možná tak den dva.“ Zase si lehl a zakryl se. „Nebo jsme kamarádi?“
   „Já bych řekl, že ano.“
   „V tom případě řeknu Charlotte, aby ti dala vědět, až to přijde. Jestli teda chceš, že jo...“
   „Když na tom trváš.“
   „Nemám rád, když jsem sám. Čím víc lidí tu bude, tím lépe.“
   „Aby tu pak nebyla celá základna,“ zasmál jsem se nervózně. Nevěděl jsem, jestli je správný čas na vtipy.
   „To se neboj,“ začal se smát taky. „Zatím jsem splašil jenom tebe, Charlotte, Richarda a svoji sestru. Na ostatní se zatím snažím si vzpomenout.“
   Odvrátil jsem pohled. „Jak jsi mi to mohl udělat, Maxi?“
   „Co?“ nechápal.
   „Skamarádil ses se mnou, přestože jsi věděl, že už tu nebudeš. Teď je mi ze sebe akorát na blití.“
   „Proč?“
   „Protože jsem urychlil proces.“
   „Nenuť mě toho litovat, jsi skvělý králík,“ ukázal na mě prstem. „A vyčítat si to opravdu nemusíš. Můžu si za to sám, ale stálo to za to, to ti povídám. Mimochodem... tobě nepřišlo divné, že nemám srst?“
   „Asi jsem doufal, že jsi sphynx.“
   Charlotte se vrátila k nám. „Budeš si něco přát, miláčku?“
   „Možná bys mohla vyprovodit Seba,“ navrhl k mému údivu. „Půjdu si zase schrupnout. Promiň, Sebe, ale už tu skoro spím.“
   „Jo, jasně.“ Začal jsem se zvedat. „Nechám tě být. Mám tě zase přijít navštívit?“
   „Když budeš mít volnou chvíli, klidně. Budu jenom rád.“