Red and Blue [FNAF FF]

Nový kamarád

Minulost
Fialový položil kouřící hrnek na stůl, ustlal spícímu lišákovi na gauči, pohladil ho a odebral se ke vchodu. Otevřel dveře a spatřil v nich pohledného světlého medvěda s šálou kolem krku.
   „Genri, bráško!“ zvolal a vrhl se sourozenci kolem krku. Ten mu objetí oplatil a řekl: „Taky tě rád vidím, Patriku. Pojď dál, jsi vítán. Kabát si pověs tady.“
   Dovedl ho do obýváku a posadil na pohovku. Sám se uvelebil vedle lišákovy hlavy, naproti bratrovi.
   „To je on?“ vyzvídal Patrikij. Genrich přikývl, načež starší dodal: „Illarion měl pravdu, je nádherný...“
   „Když myslíš,“ pokrčil mladší rameny a podrbal lišku pod krkem. Ani se nepohla.
   „Ale proč ho máš tady?“
   „Má horečky; čekám, co z toho bude.“
   „Aha... Ty jsi s ním byl venku?“
   „Ano, dnes ráno. Ukazoval jsem mu okolí. Co se tu potuluje ta banda pobudů, musím se ujistit, že trefí domů, kdyby se ztratil.“
   „Musel se nachladit, možná má chřipku... Kolik toho měl na sobě?“
   „Sám nevím, nechal jsem to na něm, co si obleče. Ale nestěžoval si, že mu je zima.“
   „A ty sis snad na něco stěžoval, když jsi přišel k nám?“
   Mladší zavrtěl hlavou. „Ne. Musím se ho více ptát.“
   „Měl bys. Nevzbudíme ho, když budeme mluvit?“
   „I kdyby ano, nebude při smyslech. O něm jsi se se mnou ale bavit nepřišel. Tak? Co víš?“
   Starší si odkašlal, položil lokty na kolena, propletl si prsty a začal: „Situace je pořád stejná, za hranice Ruska se ještě nějakou chvíli nikdo nedostane.“
   „Ksakru,“ zaklel fialový.
   „Ale neboj, Illarion s Albinou na tom dělají.“
   „No to byla volba! Jak dlouho jim to může trvat?“
   „Pár týdnů určitě.“
   „S takovou ho zabiju.“
   „To si nemyslím. Roman, Viktor a Olga se přidali k Tlapě a říkali, že se u tebe budou střídat, takže můžeš zmírnit. Dají ti vědět, kdy se dostaví. Všechno půjde dobře.“
   Genrich se chytil za hlavu. „Sakra, co mám dělat? Doufal jsem, že už bude konec...“
   Patrik mu stiskl zápěstí a počkal, až se mu bude dívat do očí. Pak pravil: „Vydržíš to, věř mi. Přežil jsi i horší časy. Nakonec budete oba v pohodě. Stejně bys musel počkat až do té šaškárny, co pořádá Alexei. Bylo by divné, kdybyste se tam neukázali.“
   Lišák se zavrtěl a pomalu otevřel oči. Tmavý medvěd se světlému vytrhl, aby mohl svého svěřence znovu pohladit po hlavě. „Tak přece ses probudil.“
   „Pane...“ vychroptěla liška a otřásla se.
   Patrikij se zatvářil udiveně.
   „Je ti už lépe?“
   „A-a-asi ano.“ Když se svěřenec rozkoukal a uviděl cizince, vyjekl a nadskočil.
   „Ale to nic, lišáku, tohle není nepřítel,“ ujišťoval ho Genrich. Rázem vysvětlil: „To je jeden můj známý, přišel mě navštívit, něco spolu řešíme. Nemám tě odnést do pokoje, abychom tě nerušili?“
   „Ne, ne, to... není třeba.“
   „Opravdu?“
   Liška přikývla a obrátila se na druhý bok, zády ke světlému medvědovi.
   Genrich si povzdechl. „Tak běž spát, večer ti dám léky. Kdybys měl žízeň, na stole máš čaj.“ Ujistil se, že spí, a pohlédl znovu na bratra.
   „Ty ho nosíš?“ divil se Patrik.
   „Je lehký a já si stejně potřebuju udržovat svalovou hmotu,“ prohlásil Genrich. „Navíc co tě to zajímá?“
   „Nezajímá, to ne, jenom... Je to zvláštní. Na jednu stranu mi tvrdíš, že se s ním nechceš sbližovat, na druhou stranu to vypadá, že už se tak stalo.“
   Zarazil se. Druhý medvěd měl pravdu – jeho záměr se mu úplně nepodařil. Sám si začínal všímat, že své pocity stále více dává najevo, ale... vadilo mu to? Ve skutečnosti ani ne. Lišák to toleroval. Nebo se alespoň nezmínil o tom, že by se mu to nelíbilo...
   „Hlavně mi netvrď, že by sis něco takového nezamiloval,“ řekl rázně fialový a na lišku se s úsměvem zahleděl. „Když se líbí i Illarionovi, to už je co říct! Ten má přece rád jenom vlky.“
   „S Illarionem je to jiné,“ odsekl Patrik. „On ví, co chce. Ty nemáš páru, co děláš.“
   „To on mě do toho zatáhl!“ vyštěkl Genrich rozezleně. „Jestli to tušil i on, proč by to dělal?“
   „Co já vím?! Asi mě chtěl naštvat!“ Patrikij si hned zakryl tlamu dlaněmi, jako by právě vyzradil nějaké tajemství.
   Jeho nevlastní bratr už věděl, která bije. Uklidnil se tedy. Neshledal důvodu k rozčilení. Zvedl se a přesedl si k Patrikovi. „Povídej, Páťo. Chci všechno vědět.“
   Světlý se otřásl, ale začal povídat: „Ty víš, že tě mám rád, Genri. Jsi můj nejoblíbenější sourozenec a já doufal... že bychom možná mohli být něco víc...“ Odvrátil pohled. „Ale chápu to. Miluješ jiného.“
   „Taky tě mám rád, Patriku, ale myslím, že by to mezi námi nefungovalo. Jsi můj bratr.“ Genrich se usmál a chytil druhého medvěda za ramena.
   „Bohužel,“ zesmutněl Patrikij.
   „Nejsem pro tebe ten pravý, na světě je spousta lepších. Najdeš si někoho jiného, věř mi. Ale jestli chceš, můžeš mě přijít kdykoli navštívit. Rád tě zase uvidím.“
   „Jestli ono nebude lepší,“ přemýšlel nahlas, „když od tebe půjdu co nejdál.“
   „Žádné takové. Z tak blbého důvodu si tě od těla nepustím,“ štěkl Genrich a uštědřil bratrovi jemný pohlavek. Patrik se pokusil o úsměv.