Red and Blue [FNAF FF]

Další případ - Ve znamení oběšence

Pohled Sebastiana
   Co že se stalo? Chtěl jsem si jít lehnout, jak mi Alfred poradil, abych si to všechno mohl pořádně srovnat v hlavě, ale dřív, než jsem to stačil udělat, si mě zavolali, abych jim šel objasnit smrt jednoho Zelenáče. Nejdřív jsem nechápal, proč bych měl něco takového dělat, ale pak mi došlo, že se asi informace o mých detektivních schopnostech roznesla po celé základně a že to možná bude někdo důležitý, což jsem se nemýlil.
   Nakráčel je na místo činu, aniž bych si uvědomil, že právě vcházím do pokoje, kde přebývali William s Christianem. Jakmile jsem na zemi uviděl tělo, málem jsem dostal infarkt, a to už jsem toho za život viděl spoustu. Nezdálo se, že by na něho někdo moc sahal, ale odvodil jsem si, že nejspíš minimálně ty osoby, které ho sundaly, se ho nějakým způsobem dotýkat musely. Přece jenom, spatřil jsem provaz a hlubokou otlačeninu na jeho krku, musel se pověsit. Nebyl jsem si jistý, zda tohle dokážu objasnit bez toho, aniž bych se zhroutil.
   V místnosti kromě mě postávala zoufalá Alex, trochu neklidně a šokovaně vypadající William a samozřejmě pár dalších návštěvníků, kteří měli nejspíš zastupovat policejní sbor, moc si mě ale nevšímali. Alexina nádherná srst a vzhled celkově mi nyní připadaly jaksi podivné, takové ošklivé a falešné, ale musela z toho být opravdu na prášky, když nepřestala plakat ani tehdy, když se jí někdo z těch rádoby policistů snažil uklidnit. Méně falešně už vypadal William, ale taky to nebylo úplně ono. Pomalu zhluboka dýchal a na celý úkaz jen s šokem v očích hleděl, nedokázal od toho těla na zemi odvrátit pohled. Od něho bych očekával nějakou jinou reakci, ale nemohl jsem si ani za nic představit, co bych od něho vlastně očekával. Byla to vskutku podivná osobnost a jak jsem si všimnul, nikdo se v něm pořádně nedokázal vyznat. Něco mi tu ale chybělo.
   Najednou dovnitř nakráčel můj ctěný bratr, aniž by si mě všímal. Mezitím co jsem si já snažil srovnat myšlenky z dalšího šoku, se on postavil k mrtvému a vypravil ze sebe: „No ty vole, tak on už taky? Sakra práce.“ Pak se obrátil na Williama a pravil k němu: „Williame, jak ti je?“
   ,,Já... já nevím...“ špitnul medvěd a zneklidněně zatřásl hlavou, aby odehnal špatné myšlenky.
   Alfred se zdál naprosto klidný. Možná ho pohled na mrtvoly uklidňoval, přece jenom měl zase něco na práci. Zkoumal Williama neustále svým přísným pohledem, poté se však obrátil k Alex a zeptal se jí přibližně na to samé, ale ta liška se nedokázala přimět ke slovu, furt jenom ronila slzy a občas tiše zanadávala. Ten zlatý medvěd potom přesunul svůj pohled na mě. Chvíli mě taky zkoumal, změřoval si mě a asi přemýšlel, co řekne. Nezdálo se, že by byl mou nynější přítomností nějak ovlivněn či znepokojen. Přitom je pravda, že mi řekl: „Tak oni si na to zavolali profesionálního detektiva? No teda, asi je fakt něco v háji.“ Přišel ke mně blíž a šeptnul: „Jak jsi na tom? Mám zavolat někoho jiného?“
   „Ne, určitě ne,“ zamítl jsem a přitom jemně zavrtěl hlavou.
   „Takže to zvládneš?“
   „Samozřejmě. Nechtěl jsi náhodou, abych s tebou týden nepromluvil?“
   „Nikdy jsem netvrdil, že to musí být tento týden,“ oznámil mi a naklonil hlavu skutečně jenom mírně na stranu. „Vyber si jakýkoli týden budeš chtít, budu to respektovat. Anebo to nemusíš dělat vůbec, to je taky možnost.“
   „Kdybych to nesplnil, podváděl bych,“ zamračil jsem se.
   „Děláš, jako kdyby tady vůbec nikdo nepodváděl,“ uchechtl se. „Je to jen na tobě, Sebastiane.“
   „Chápu.“
   „Fajn, kdyžtak budu někde tady, jo? Chceš spolupracovat?“
   Bez rozmýšlení jsem mu složil poklonu a vyjádřil se: „Bude mi ctí, drahý bratře.“
   Pousmál se a zavedl mě blíž. Mé sebevědomé já už se necítilo zas tak zle, protože Alfred očividně předstíral, že se nic nestalo, což mi ono sebevědomí dodávalo. Stále jsem ale musel myslet na to, že vyšetřujeme smrt mého kamaráda a zachránce. Necítil jsem se dobře a tušil jsem, že až si opravdu lehnu a všechno si dám dohromady, asi mě pohltí temnota zoufalství a nicoty.
   Mrtvola na zemi se jako správná neživoucí věc ani nepohnula, pouze ležela na podlaze obrácená na zádech s hlavou otočenou nabok, ruce a nohy mírně od sebe. Kousek od něho stála menší židlička, vedle níž byl jen tak halabala hozen celkem tlustý provaz. Rozesmutnilo mě to. Ten lišák si takovou smrt nezasloužil. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že by se mu něco takového stalo.
   Alfred k němu přišel a zkusil mu nahmatat tep na zápěstí. Když neuspěl, nadzvedl mu oční víčko a povzdechl si.
   „Ten je definitivně na Druhé straně,“ oznámil nám a já se hodlal připojit.
   Obrátil jsem se na Williama a otázal se ho: „Co se přesně stalo, Wille? Mohl bys nám to říct?"
   Vyplašeně se na mě podíval. Zdálo se, že se krčí a že si v duchu přeje, aby tady nemusel být a aby se na to nemusel dívat. Měl strach. Ale z čeho? Je však pravda, že tyto situace bývají poněkud stresující.
   „Ja nevím,“ vydal ze sebe a pokrčil rameny s neklidným tónem hlasu. „Slyšel jsem řev, tak jsem přiběhl. Stála tady Alex a křičela a Christian visel ze stropu za krk, tak-tak jsem se ho snažil sundat, ale...“
   „Už bylo pozdě,“ dokončil Alfred, poklekl k mrtvému a přejel mu prsty po krku. „Není divu,“ dodal, „myslím, že tam visel pěkně dlouho. Nevím, co by na tom můj bratr měl vyšetřovat, prostě se oběsil a udusil.“
   William už chtěl něco říct, ale raději jsem převzal řeč za něho: „Musí se přece zjistit důvod, ne? Nemohl se přece oběsit jen tak. K sebevraždám většinou důvody bývají. Ale taky musíme brát v potaz to, zda to nebyla třeba vražda.“
   Hned nato se Alex vyvrátila a dopadla tvrdě na zem. Pár lidí ji tam začalo všemožně křísit a já si jenom povzdechnul. Tohle bude těžší, než jsem si myslel.
   „Usuzuji,“ pokračoval Alfred, „že může být po smrti pěknou věčnost.“
   Jakmile zde dorazil můj kolega se zápasníkem, přistoupil jsem k Willovi blíž a začal se ho hned vyptávat na otázky. Ještě předtím jsem však promluvil ke svému kolegovi, kterému očividně opět chyběla přítelkyně: „White, kdepak jste zapomněl spícího svědka?“
   „Spící svědek stále odpočívá, dává si siestu po obědě. Tentokrát jsem jí napsal podrobný vzkaz,“ odvětil, pohlédl na tělo a položil mi otázku: „O co se jedná, pane Golde?“
   „Cožpak nevidíte, White? Máme zde oběšence - nejspíše sebevraha - a potřebujeme zjistit příčinu jeho politováníhodného činu. Jestli to nebude vadit, vyslechneme nejdříve druhého svědka,“ navrhl jsem a pohlédl vážně na hnědého medvěda přede mnou.
   Pocítil jsem znovu tu touhu přijít tomu všemu na kloub, ale zároveň se mě opět začínal zmocňovat strach. Bál jsem se, že něco pokazím, což mé sebevědomé já nemohlo znát. Cítil jsem se jinak. Nedokázal jsem rozpoznat, co to může být za pocit, snad nějaký druh nejistoty? Nevěděl jsem. Možná mě jen Christianova smrt vyvedla z míry víc, než by měla. Ale na truchlení bude čas později. Nyní jsem musel začít dělat svou práci, pracovat, dělat to, co mě tak naplňuje. Jenže naplňovalo mě to ještě vůbec?
   Když mi William začal věnovat plnou pozornost, vyhnal jsem z místnosti všechny nevítané osoby včetně Alfreda a posadil se na židli, on naproti mně. Zůstali jsme tu tedy jen my dva a Frankie, který postával hned za mnou se zápisníkem v jedné ruce a s propiskou v té druhé.
   Najednou jako zázrakem zavládlo ticho. Zdálo se, že místnost výrazně potemněla a atmosféra, která se kolem nás násilně utvářela, ztěžkla. Čas se zpomalil a já si začínal pomaličku mapovat situaci. Právě sedím před vyděšeným medvědem, jakýmsi svědkem oné politováníhodné situace. Nedokáže se mi podívat do očí, stále musí sledovat to tělo. Schválně jsem ho tady nechal a ani ho nedotáhl do jiné místnosti, usoudil jsem totiž, že když na něj vyvinu větší tlak, řekne mi toho víc. Svou myšlenku jsem si nyní hodlal ověřit.
   „Jaký jsi měl dneska den, Williame?“ začal jsem zlehka. Nechtěl jsem na něho hned vypálit otázku, která by mu způsobila další šok.
   „Co...?“ vydal ze sebe nechápavě a přitom zmateně. Hleděl na mě ztraceně a zcela neuklidněně.
   „Chci, abys mi řekl, jaký jsi měl dneska den, Williame,“ vysvětlil jsem mu podrobněji, opřel se lokty o stůl a hlavu si položil na hřbety rukou, na nichž jsem si propletl prsty.
   „A-ale to přece...“
   „Já vím, že to možná zní, jako že to s tím absolutně nesouvisí, ale věř mi, že toho z té informace zjistím hodně, takže povídej, jaký byl tvůj den?“
   Po delší odmlce začal povídat: „Byl to ten nejhorší den mého života. Včera jsem se sám sebe pokusil zabít, ale Chris... on mi prostě zase zachránil krk jako obvykle.“ Vypadal frustrovaně, ale já byl klidný. „Do dnešního rána jsem ležel sám v jedné velké a skoro prázdné místnosti, abych si nemohl nic udělat. A ten debil za mnou znovu přišel a řekl mi, že to společně zvládneme a že mi pomůže se z toho dostat a tak.“ Znovu pohlédl na svého mrtvého kamaráda. „Nelíbilo se mu, že tam jsem, tak Alfredovi pohrozil tou svojí pitomou katanou a dostal mě zpátky tady. Potom byl čas oběda, tak jsem šel a myslel si, že za mnou pak přijde, ale on pořád nešel a nešel a já už byl po obědě a šel jsem zpátky a...“ Zastavil a jen hleděl. Slzy měl na krajíčku. „...a dál už to znáte...“ dopověděl. Odvrátil pohled a setřel si kapky slz, které se mu objevily v očích. „Omlouvám se...“
   „Jak moc dobře jsi ho znal?“ položil jsem další otázku.
   „Jako své boty,“ odvětil a zavzlykal. Možná si až nyní plně uvědomoval, co se vlastně stalo, čí život byl vlastně zmařen, koho to jenom ztratil. „Byli jsme nejlepší kamarádi, já... já o něm věděl úplně všechno. Promiňte.“ Vstal a s hlavou v dlaních se šel projít po místnosti.
   „White?“ oslovil jsem tiše svého kolegu po otočení hlavy jeho směrem tak, aby mě William neslyšel.
   „Hm?“ zněla jeho odpověď.
   „Chcete to převzít?“
   „Proč?“ nechápal. „Tohle je vaše práce, ne moje. Já si jen zapisuji poznámky.“
   Obrátil jsem hlavu zpátky před sebe do stejné polohy a vyčkal, než si ten medvěd znovu sedne. Ještě předtím, než se tak stalo, jsem však na Frankieho znovu syknul: „Běžte prohledat místo činu, ano? Zaznamenejte si všechno, co uznáte za podezřelé nebo neobvyklé. Zdá se to jako klasický způsob sebevraždy, ale něco takového mi na Christiana prostě nesedí. Hledejte vzkaz, stopy, jiné otisky prstů, cokoli. Já mezitím ověřím, jestli se to od něho skutečně nedalo očekávat.“
   „Provedu.“
   Bílý medvěd odešel a ten hnědý přišel. Hlavu si však nechal v dlaních. Pochopil jsem, že se na mě nechce dívat. Dívat se na mě bylo více než hrozné, zvláště když jsem se tvářil tak, jak jsem se tvářil, když jsem někoho vyslýchal - vážně, přísně a nemilosrdně.
   Atmosféra ztěžkla ještě víc, když jsem si plně uvědomil, co se to vlastně stalo a co se vlastně děje teď. Jeden z mých kamarádů se právě zabil a já vyslýchám jeho snad nejlepšího přítele, který je z toho úplně ztracený, dočista na dně. Neměl bych z toho být taky na dně? Taky jsem ho znal dlouho, kamarádili jsme se spolu pár desítek let, proč mě to neovlivňuje tak, jako to ovlivňuje Williama? Poté mě však ještě napadla jiná věc. Vím přece, že byl Christian do Willa zakoukaný. Co když to Will Christianovi nějak tajně opětoval? A co když to vůbec tajné nebylo?
   „Williame, mohl by ses na mě podívat, prosím?“ požádal jsem ho a on to kupodivu udělal. Zarudlé oči a nešťastný výraz dělal jeho tvář zranitelnější než kdy byla. „Jaký jsi měl s Christianem vztah?“
   „Už jsem ti to říkal, ne?“ otázal se mě roztřeseně. „B-b-byli jsme n-n-nejlepší kamarádi.“
   „Skutečně jenom to, Williame?“
   Nemohl jsem se smířit s tak jednoduchou a prostou odpovědí. Potřeboval jsem vědět víc.
   „Opravdu jenom to, co více bychom byli?“ Zdál se mi znepokojen mou otázkou. Jistě byl.
   „White, co jste našel?“ odvedl jsem jeho pozornost.
   „Není tady nic podezřelého,“ odvětil tázaný. „Vůbec nic, pane Golde.“
   „Co si myslíte, že se stalo?“ Neobrátil jsem na svého kolegu svou vážnou tvář, naopak William tu svoji zoufalou ano.
   „Myslím si,“ začal povídat, zatímco se William začal víc a víc třást, „že si stoupnul na tuhle židli, uvázal tenhle provaz někam ke stropu, udělal si na něm smyčku, tu si dal na krk, převrhl židli a voilà - už visel.“
   Udělal se mi knedlík v krku. Slyšet to převyprávěné od někoho jiného bylo horší než si tu scénu stále dokola přehrávat v mysli. Podle toho taky vypadal náš svědek. Začal vzlykat tak hlasitě, až mi to rvalo srdce, ale ovládl jsem se a zachoval chladnou hlavu. Položil jsem mu tedy svou poslední finální otázku.
   „Williame,“ vyslovil jsem jeho jméno, jeho naříkání stále sílilo, „byl by toho Chris schopen? Znal jsi ho přece jako své boty, Williame, měl bys to vědět. Anebo ti mohu snad říkat Willíku?“
  Musel se mu na chvíli zastavit dech. Nemohl ani očekávat, že bych něco takového někdy vypustil z úst. Taky jsem se k tomu nikdy dřív nechystal. Musel jsem se v duchu zasmát, protože jsem ho parádně zahnal do kouta. Nevěděl co říct.
   „A-ale...“
   Frankie stojící stále ještě u mrtvého těla se obrátil směrem k němu a do obou rukou si před svou hruď položil kus papíru asi o velikosti A5. Obrátil jsem se k němu stejně, jako se na něho díval William, a co nejtišeji se uchechtl. Můj odhad byl samozřejmě správný.
   Willík.
   William okamžitě vystřelil a listinu s jeho přezdívkou nebo čím shrábl, zmuchlal a následně roztrhal. Řval přitom jak pavián a brečel ještě víc, vlastně mě celkem vyděsil jeho vzteklý tón hlasu. Jakmile už konečně skončil, padl na kolena a následně se úplně zhroutil. Ležel tedy na zemi v cárech papíru, hlasitě naříkal, třásl se a dýchal tak rychle, že to ani možné nebylo.
   „Ptám se tě znovu, Williame,“ hodlal jsem zopakovat otázku, „byl by tohohle Chris schopný?“