Red and Blue [FNAF FF]

Výčitky

Přátelé moji drazí, v mém životě se stala jedna docela příšerná věc, která vás zajímat nemusí, a jelikož jsem zrovna v tu dobu dostala psací náladu, tak kapitoly mnou napsané (a že jich je v této knize předepsaných mnoho, takže na začátku září s částmi počítejte!) budou obsahem ještě horší než ty předešlé, což pro vás znamená, že text v několika následujících kapitolách bude docela hodně drastický, krvavý a občas bohužel i nesmyslný, ale mnozí z vás už jistě dávno ví, co já dělám, když píšu a jsem v hluboké depresi. Řeknu vám k tomu už jen jediné:
Byli jste varováni.

   Už zbývala jen jediná zatáčka k tomu, abych došel zpět k Williamovi, když tu náhle se mi v cestě zjevila Alex. Nejdříve vypadala překvapeně, ale jak by taky ne, že? Možná se ty drby o mně nešíří zase tak rychle.
   ,,Christiane...?" znejistěla překvapeně. ,,Co tady děláš? Jak ses sem dostal?"
   ,,Došel jsem tady včera," odvětil jsem klidně a bez problémů, aniž bych odvrátil pohled od té její nechutné tváře. ,,Přibrali mě s sebou, když dostali Williama zpátky," zkrátil jsem to, abych to nemusel vysvětlovat dopodrobna. ,,A teď mám Willa na dozor, jedině takhle tady můžu zůstat, aniž bych byl zabit nebo vyhozen, toť celé. Takže mě omluv, musím jít."
   Jenže ona mi do cesty vstoupila znovu se slovy: ,,Opravdu už musíš jít? Víš... dlouho jsme spolu nemluvili, tak bychom to mohli napravit, ne?"
   ,,Poslouchej, Alex," vyslovil jsem její jméno co nejotráveněji jsem dokázal, ,,jsme rozvedení a nemáme spolu už nic společného kromě našeho syna, my dva už nemáme o čem mluvit."
   ,,Určitě by se něco našlo,~" opáčila vychytrale a opřela se mi o hruď. Samozřejmě jsem ji zase rychle odstrčil. Bylo to nechutné, nepříjemné, nepřijatelné, absurdní. Co si o sobě sakra vůbec myslela? Nedokázal jsem pochopit její přilnavost ke mně.
   ,,My jsme spolu skončili, Alexandro!" vykřikl jsem a dalším odstrčením jsem jí praštil o zeď. ,,Zapamatuj si to konečně!"
   Ale ona se tak snadno nevzdala a opřela se o mě znova. Tentokrát jsem chvíli počkal, co mi řekne, ale to byla ta nejhorší věc, co jsem v tu chvíli mohl udělat.
   ,,Dívej se, Christiane," začala mluvit, aniž by se mi dívala do tváře, přičemž mi po hrudi pomalu přejížděla dlaní, což moc příjemné zrovna nebylo, ,,já vím, že jsme se my dva spolu moc nepohodli, ale... podle mě bychom to spolu měli zkusit ještě jednou. Už jen kvůli Benjaminovi. Chudáček malý je smutný, že je jenom se mnou a ne s tebou."
   Vylekal mě její návrh a ještě víc to, jak mluvila o Benjaminovi. Benjamina jsem měl rád, přece jenom to byl můj syn, ale ten návrh zkusit to znovu se mi nezamlouval. Měl bych to pro svého syna udělat? Mohl bych snad začít znovu milovat osobu, kterou jsem krátce po začátku našeho vztahu začal nenávidět víc a víc? Mohly by se snad ty nádherné chvíle zase vrátit zpátky?
   Povzdechl jsem si a odvrátil pohled. Ona mi však zvedla bradu a pohlédla mi do očí.
   ,,Slibuji, že budu tolerovat, že jsi v jiné skupině," řekla najednou a já bych se málem rozzářil, kdybych se nestihl ovládnout a své nadšení skrýt. Tohle už by přijatelné bylo. Kdyby mě přijala takového, jaký jsem, a já bych pokračoval v přijímání jejího charakteru, mohlo by to fungovat. City jsem sice choval k někomu jinému, ale u té osoby jsem neměl sebemenší šanci, takže jsem si řekl, proč jen to zase nezkusit s ní, s tou pitomou bílou liškou?
   Zničehonic mě políbila a já se jí nedokázal ubránit. Nechal jsem se a to byla další chyba, kterou jsem za dnešek uskutečnil. Bylo mi ze sebe špatně, jen marně jsem se snažil si ten dlouhatánský polibek neužívat. Jenže pak se ozvala rána a já se z té šlamastyky konečně vysvobodil, ale nebylo mi to nic platné, protože jsem se hned dostal do další.
   Odtrhl jsem se od ní, řekl jí, že si o tom promluvíme po obědě na stejném místě a šel se podívat, co se to stalo. Zašel jsem za roh a spatřil na zemi ležícího Williama. Něco mi říkalo, že jestli viděl to, co vidět zaručeně vidět neměl, tak už to můj nejlepší kamarád jednoduše nebude. Tak moc bledý a zároveň rudý v obličeji, jako jsem nyní byl, jsem nebyl snad nikdy. Ten pocit, že jsem teď něco pěkně spískal, byl ve mně celou svou výškou, šířkou a určitě i délkou, přičemž jsem měl chuť se prostě teď někam vypařit a na všechno tohle zapomenout, nebo přinejmenším vymazat Willovi nějakým způsobem teď a tady paměť, a pak předstírat, že se nikdy nic podobného nestalo. Ani jedno z toho se mi ovšem nepodařilo uskutečnit.
   ,,Co tady děláš?" otázal jsem se.
   ,,Nebyl jsi v posteli, tak jsem tě šel hledat, jestli jsi zase někde nezkolaboval," odvětil přiotráveně. Tvářil se naštvaně.
   ,,Co všechno jsi viděl?" zeptal jsem se a podal mu ruku.
   On mi po ní ale jen plesknul svojí dlaní a pravil: ,,Dost na to, abych ti už nikdy nevěřil ani slovo, ty prolhané hovado!"
   Bodlo mě u srdce z toho, jak mě nazval. Cítil jsem, že dřív nebo později z toho nátlaku ztratím rovnováhu a prostě se někde vyvrátím, ale rozhodl jsem se, že budu silný a že ze sebe takovýmto potupným způsobem neudělám zranitelného slabocha. Pak mě napadlo řešení, které naše kamarádství sice zruší úplně, ale alespoň si nechám svoji čest. Nebudu se mu omlouvat. Do mého soukromého života mu přece nic není, ne?
   ,,Takže prolhané hovado, jo?" ujišťoval jsem se, když už stál na nohou. Propaloval jsem ho pohledem jak nejvíc jsem dokázal. Nepoznával jsem se. Takhle jsem se k němu nikdy v životě nechoval. Nikdy jsem na něho nebyl moc zlý, respektoval jsem ho a zůstával klidný, ale teď? Co jen se změnilo?
   ,,Copak si nepamatuješ, co jsi mi říkal včera, ty lháři?!" křičel dál. ,,Lhal jsi mi! Je tady ještě něco, co jsi mi říkal, co není pravda?!"
   ,,Tak hele, Fazbeare," chytil jsem ho drsně za límec a přitiskl ho ke zdi, načež jsem se v duchu trochu polekal, když jsem viděl, jak vyděšeně se zatvářil, ,,do mého soukromého života se nepleť, jasný? Já si můžu mít vztah a kým chci a ty o tom vůbec nemusíš nic vědět, chápeš? Nemůžu přece začít mít rád někoho, koho mi schválíš, Williame, takhle to nefunguje, nejsi žádný můj rodič ani poradce nebo co."
   Díval se mi přímo do očí. Byl vyděšený, což zřejmě zapříčiňoval můj vytočený pohled, který ho musel děsit dokonce možná tak moc, že se ani proti mně nepokoušel protestovat. Dýchal rychle a nepřestal ani tehdy, když jsem byl zticha. Zničehonic jsem si vzpomněl na Jasonova slova. Ptal se mě, jestli jsem tohle Willovi dělal taky, a já mu řekl, že ne, ale kdybych mu to řekl teď, lhal bych mu. Bylo mi ze sebe samého špatně od žaludku. Co to tady provádím?
   ,,Rozuměl jsi tomu, co jsem ti říkal?" zeptal jsem se klidněji, abych se ujistil, že při mém vylévání emocí úplně nevypnul. Nic neudělal. Jen na mě pořád zíral. Co když přestal vnímat? ,,Wille, kamaráde, jsi v pohodě? Slyšíš mě?"
   ,,Promiň," vydal ze sebe a odvrátil pohled. ,,Už se ti nebudu plést do života. Omlouvám se."
   Pustil jsem mu límec, o krok ustoupil a poplácal ho po rameni se slovy: ,,V pohodě, Willy, nic se nestalo." Pousmál jsem se. ,,Jenom... už na to nemysli, jo? Nebudeme to spolu řešit. Já si to s Alex vyřeším sám. Nemusíš se o nic starat. Jediné, co tě teď může zajímat, je tvoje zdraví, takže napochoduj laskavě zpátky, jasné? Nemůžeš tady strašit, když ti není dobře. Pojď, Wille," nabídnul jsem mu svoji ruku, ,,půjdu s tebou."
   Přikývnul a nechal mě, ať si jeho ruku přehodím přes svá ramena. Když se tak stalo, odvlekl jsem ho zpátky a usadil ho na postel. Hned poté jsem oskenoval svýma očima hodiny na stěně a prohlásil: ,,Do oběda je ještě času dost. Půjdu si něco zařídit, jo? Budu hned zpátky, tak tady zůstaň."
   Aniž bych se na něho podíval, odešel jsem. Ale to byla ta úplně největší chyba, kterou jsem za tento den napáchal.