Red and Blue [FNAF FF]

Vsuvka číslo čtyři?

kurzíva = ruština

Pohled třetí osoby, minulost
„Genrichu, kamaráde!"
   „Nejsem tvůj kamarád," odsekl oslovený a bez toho, aniž by mu Illarion uhnul, se prodral do jeho domu. Jako by právě neuskutečnil ten nejvíc neslušný výkon, začal ze sebe svlékat svůj drahý kabát a beranici, šálu si nechal. Nezajímalo ho, že tady nebydlí a že nemá právo se zde takhle chovat – Illarionovi to totiž nikdy nevadilo. Byl už zvyklý.
   „Jsem rád, že jsi tady," vyjádřil se nadšeně, zavřel za Genrichem dveře a pokračoval za ním do obývacího pokoje, kde se chystali spolu mluvit. Velice se na návštěvu svého kamaráda těšil. Byl rád, že se konečně domluvili na termínu, který oběma vyhovoval, i když z Genricha cítil jistou nechuť k tomuto činu.
   Fialový se bez ostychu usadil do jednoho křesla, hnědočerný do druhého.
   „Co po mně chceš?" vyštěkl medvěd. „Fakt na tebe nemám náladu, takže mluv, nebo odcházím."
   „Bude se ti to líbit," slíbil mu pes. Natáhl se přes opěradlo pro brašnu a začal se v ní přehrabovat. Mezitím zavolal: „Sašo? Sašo!"
   Genrich očekával jako obvykle postaršího siamského kocoura, ale do místnosti se dostavil jeho dvanáctiletý zástupce. Docupital k německému ovčákovi a zeptal se: „Přejete si, pane?"
   „A, tady jsi, Sašo," zaradoval se Illarion, střelil po kocourkovi potěšený pohled a vyslovil požadavek: „Kam jsi mi uložil ty dokumenty, které jsem ti předal před týdnem?"
   „Dal jsem je do vaší pracovny, jak jste chtěl," odvětil Saša.
   „Aha, málem bych zapomněl!" rozesmál se pes. Pak dodal: „Mohl bys mi je přinést? Momentálně je potřebuji, víš?"
   „Jasně," pravil ještě kluk a odběhl pryč.
   Genrich na to jen nevěřícně civěl. Sežehl starého přítele rozzuřeným výrazem a výrazně zvýšil hlas: „Co to mělo znamenat, Illarione? Kde je starý Saša?"
   Ovčáka otázka zaskočila, ale pak si uvědomil, že je na takové zneužívání dětí vyššími vrstvami Genrich dost háklivý. Jen mu tedy věnoval další úsměv a vysvětlil: „Saša starší kdesi chytil chřipku, takže momentálně není schopen vykonávat svou práci. Jeho syn se nabídl, že zastane jeho funkci, aby se z toho mohl vyležet, dělá to dobrovolně, nemusíš mít strach. Je to moc šikovný mladý muž."
   „A to nemůžeš pro jednou zvednout tu svoji tlustou prdel a starat se o sebe sám?" opáčil medvěd.
   Ale pes byl trpělivý: „Poslouchej, příteli, přece by sis nemyslel, že ho tady mučím, ne? Dokážu se o sebe postarat sám, klidně tu svoji ,tlustou prdel' zvednu, ale říkám ti, že to dělá zcela dobrovolně. Rozmlouval jsem mu to, věř mi, i Saša mu to rozmlouval, ale nenechal se odbýt. Tvrdil, že se musí trénovat, aby to, až bude velký, zvládl."
   Genrich se nestačil divit. „Cože?"
   „Lidé jako oni se nikde jinde pořádně neuplatní," posmutněl Illarion, „proto je dobří lidé jako já zaměstnáváme, aby měli z čeho žít. Hlavně nevyšiluj, chodí do školy, nemá toho moc a platím mu dostatečně."
   „Stejně je to šílené," povzdechnul si medvěd. „Rusko bývala lepší země."
   „S tím musím souhlasit," přitakal ovčák, „ale nic s tím neuděláme."
   V tu ránu mladý Saša dorazil i se zmiňovanými papíry. Illarion mu pohledem poděkoval a řekl: „Co kdyby ses šel podívat za otcem, jestli něco nepotřebuje? Myslím, že tady už nejsi potřeba." Protentokrát se na něho zamračil, aby mu zabránil cokoli namítat, a kocourek se mlčky vytratil. Na malém stolečku před sebou pes listiny rozložil a pokusil se v nich jakkoli najít to, co potřeboval. Mezitím mluvil: „Před pár lety jsem měl možnost setkat se se dvěmi liškami..."
   „No a?"
   „Zrovna je čekal jejich konec," objasnil a Genrichovi se, ač si to nechtěl přiznat, stáhlo hrdlo. Moc dobře věděl, o co se jedná. „Už ani nevím, jak jsem se tam ocitl, snad mi chtěl starý pan Zajcev ukázat celý ten areál a jak to tam funguje." Oba přítomní se nad tou myšlenkou otřásli a snažili se to zakrýt. Pak Illarion vytáhl jednu fotku, příteli ji však neukázal, pouze ji bedlivě sjížděl pohledem. „Jak víš, je tam takové pravidlo, že jim před smrtí můžeš splnit skoro jakékoli přání. Obvykle si všichni přejí žít nebo ochutnat nějaké jídlo nebo podobné kraviny, ale tihle si jako jedni z mála přáli lepší život pro svého syna."
   Podstrčil medvědovi fotku nádherného fialového lišáka s ještě krásnějšíma stejně zabarvenýma očima. Genrichovi okamžitě poklesla čelist. Dávno se smířil s tím, že se mu více než ženské pohlaví líbí mužské, ale takhle podivně se ještě necítil.
   „Tedy, ne že by ostatní rodiče byli tak krutí, aby o své děti neměli starost," pokračoval pes, aniž by si Genrichovy reakce na fotografii všímal, „jenom neví, co se s nimi stane, takže ani neprosí o milost pro ně. Jenže tihle dva toho věděli až příliš mnoho, možná proto je sebrali. Poprosili, aby se jejich syn vyhnul všemu tomu utrpení. Pan Zajcev mi to dal na starost, ať se o to postarám, ale ty víš, že čekám, až budou mít vlka, nic jiného nechci, takže jsem chtěl požádat tebe, jestli bys nemohl..."
   Medvěd se ale ihned prudce zvednul a zařval: „S tímhle svinstvem já nechci mít nic společného!"
   „Uklidni se, Genrichu," ozval se Illarion a taky se postavil, „já chápu tvé pocity, ano? Vím, čím vším sis prošel, ale musíš to brát tak, že uděláš dobrou věc. Zachráníš další život."
   „Tohle nemůžu udělat!" křičel fialový dál. „Prostě nemůžu! Co kdyby mě poznali?! Co pak?!"
   „Nikdo tě tam nepozná, Genrichu, už léta tam mají jiný personál. Víš přece, o co nás pan Zajcev požádal," snažil se mu hnědý připomenout. „Chtěl, abychom šli v jeho šlépějích, abychom se mu nějak odvděčili. Copak nechceš splnit jeho poslední vůli?"
   Genrich si povzdechl a sklopil pohled k tmavému koberci. Na svou povahu se nechal zlomit až příliš rychle – měl pana Zajceva rád, ostatně jako všichni. Následovat jeho poslední slova sice v nejbližší době nehodlal, ale teď, když mu to znovu vtlačil do mysli tenhle pobuda, o tom začal přemýšlet. Bylo to to jediné, co po svých svěřencích pan Zajcev kdy chtěl. Když už mu nedokázal pomoci jinak, mohl by mu vyhovět alespoň v tomhle.
   Vzpomínal, jak mu tehdy přišel dopis, po dlouhé době byl napsaný celý v angličtině, aby mu rozuměli i ti, co rusky neuměli či tento jazyk nadevše nenáviděli. Stálo v něm, že jejich bývalý opatrovník umírá – všichni se tedy měli dostavit k němu, aby se s nimi mohl důstojně rozloučit. Genrich tedy zkontaktoval svého bratra, žijícího v Americe, a společně se vydali na své bývalé krátkodobé bydliště.
   Na místo dorazili i s nimi asi osm osob různého stáří, druhu a pohlaví. U smrtelné postele seděl i spolubydlící pana Zajceva Artur a poslední zachráněná oběť Valeryia, která do tohoto domu dorazila teprve nedávno. Ačkoli byli hosté i osoby zde bydlící poněkud rozhozeni faktem, že jejich náhradní otec či dlouholetý kamarád právě umírá, snažil se je umírající jakkoli rozveselit, což se mu občas i podařilo.
   „Děti moje," smál se, „nemůžu uvěřit, že jste tu všichni. Vyrostli jste."
   „Jo, do šířky," přidal se Lucas a přiměl každého alespoň k úsměvu. Strávili spolu krásné poslední chvíle.
    Dobrá nálada se rozhodila po pár hodinách, kdy začal dobrosrdečný dobrman těžce sípavě oddechovat. Činčila Valeryia mu znepokojeně sevřela ruku, zatímco mu tchoř Artur nabízel: „Potřebuješ se napít, Gavriile? Nebo něco takového? Přinesu ti léky..."
   „Ne, Arture, zůstaň sedět," odsekl oslovený rázně, ač unaveně. „Už se konci nemůžu nadále vzdalovat. Nech mě skonat v pokoji mezi mými dětmi."
   „Jak si přeješ..." posmutněl Artur, ale stejně mu došel alespoň pro sklenici vody a nové studené obklady. Pomohl mu se napít, upravil mu polštář pod hlavou a pořádně ho zakryl. Teprve pak si znovu sednul, položil mu ruku na rameno a propadl v pláč. Najednou už plakali všichni, Genrich nevyjímaje.
   „Otče," oslovil Zajceva Illarion, „proč nás opouštíte tak brzy?"
   „Poslouchej dobře, mé dítě," promluvil pes a všichni ztichli. „Zůstal jsem na tomto světě už moc dlouho. Teď je řada na vás, abyste mne následovali v tom, co jsem dělal. Slíbíte mi, že budete v mé práci pokračovat, abyste se mi odvděčili za vaši záchranu?"
   Bez meškání to všichni odkývali. Nebylo třeba řečí, nebylo třeba protestů.
   „Dobrá tedy..." Zakašlal a obrátil se ke svému spolubydlícímu. „Arture, věnuješ mi poslední objetí?"
   Aniž by tchoř cokoli řekl, objal ho a v jeho náruči pan Zajcev skonal. Jeho zachránění potomci z minuty na minutu neuvěřitelně zbohatli.
   Ačkoli tedy nechtěl mít Genrich Solovjov už nikdy nic společného se zločiny Žluté tlapy, zeptal se: „Proč si myslíš, že bych měl o něho zájem zrovna já?"
   „Vím, jak miluješ výzvy," pousmál se pes. „A on je výzva, věř mi. Na seznamu bys ho našel až úplně dole."
   „Proč?"
   „Slabý není. Kdysi se věnoval judu jako ty. Myslím, že jsi jediný, koho znám, který ho zvládne."
   Fialový se zamyslel. Měl rád výzvy, to ano. A už nějakou dobu se s nikým pořádně nepopral pomocí bojového umění, které ovládal. Líbila se mu ta nabídka.
   „Dobrá, risknu to. Ale kvůli tobě nebo jemu," zamával s fotografií, „to nedělám. Kdy ho mám sebrat?"
   „Zrovna je jeho ročník," oznámil Illarion. „Myslím, že to bude tak za dva měsíce, raději si to ověř. Jsem moc rád, že chceš udělat dobrou věc."
   „Pozdravuj oba Saše," změnil medvěd téma, sebral se a odešel domů.