Red and Blue [FNAF FF]

Mateovo vědomí

Pohled Fredericka
Je půlnoc. Čekám na své dva bratry u hromady šrotu, přesně jak jsme se domluvili. Je chladno, ale ze stresu se potím. Vždy, když zafouká vítr, mi přejede mráz po zádech.
   Vše by mělo proběhnout v pořádku. Kdyby přece jenom Jacob nedodržel slib, jsem připravený. Mám pod bundou schovanou menší pistoli a neprůstřelnou vestu. Je tma, tudíž by to nemusel poznat.
   Čelovkou si posvítím před sebe. Zdáli vidím dvě medvědí siluety, jednu vyšší a druhou nižší. Jakmile vystupují z mlhy, rozeznávám své sourozence. Zaplaví mě vlna štěstí i nepokoje. Konečně uvidím Matea, ale taky uvidím Jacoba. Snažím se ujistit, že se mi nic nestane. Přece by mě doopravdy nezabil, musí mě mít aspoň trochu rád. A když už nemá rád mě, zbožňuje Matea. Toho by moje smrt určitě rozhodila, a to jsme ani jeden nechtěli.
   „Tak přece jsi přišel,“ říká Jacob. Má na sobě teplou mikinu, hrubé tepláky a rukavice, podobně se oblékl i Mateo. Oba ke mně přistoupí.
   „Ano, jsem tady,“ potvrzuji.
   „Tak dlouho jsme se neviděli. Vypadáš jinak. Neztloustl jsi?“ směje se.
   Podívám se na sebe. „Možná že i jo, hele. Ale vy dva vypadáte furt stejně.“
   Jacob pohlédne na mladšího, přesto vyššího bratra, ale ten nás stěží vnímá. Rozhlíží se zleva doprava, čelovkou svítí na všechny strany, je zmatený. Možná to tady nezná, možná je jen vystrašený. Každopádně s ním starší zatřese a kupodivu získává jeho pozornost. „Mateo, je tady Frederick, podívej,“ ukazuje na mě.
   Vysoký medvěd mě konečně uvidí, ale nic neříká.
   Vkládám se do toho tedy já: „Ahoj, Maty. Moc rád tě vidím.“
   „A-ahoj, Frede,“ promluví tiše. „Ahoj, Frede. Ta-taky tě rád vidím.“ Obrací se na staršího sourozence. „Co tu dělá Fred? A co tu děláme my?“
   „Frederick tě chtěl vidět,“ vysvětluje Jacob trpělivě „tak jsme sem za ním přišli.“
   „Ale proč mě chtěl vidět? Proč mě chtěl vidět? Proč...“ Jeho hlas se vytrácí do ticha a on zase věnuje pozornost něčemu jinému. Opět se rozhlíží, jako by očekával střelbu. Ani se mu nedivím. Možná k ní dnes dojde.
   „Protože se mu po tobě stýskalo,“ pokračuje Jacob, a přestože se ani na jednoho z nás Mateo nepodívá, víme, že poslouchá. „Nechceš mu něco říct?“
   „Co? Co? Co mu mám říct? Ahoj, Frede.“
   Jiné by tohle jeho chování otravovalo, my jsme na to zvyklí.
   Vždycky mě udivovalo, že zrovna Jacob s ním má nejbližší vztah. Je zlý, na koho může, ale s Mateem to je jiné. V jeho přítomnosti nedokáže začít hádku. Kdybych nebyl nejmladší a Mateo nebyl autista, byl by miláček rodiny právě on. Nikdo z nás neví, jak je možné, že na Jacoba tak působí.
   „Tak jak se máš?“ ptám se.
   „Mám se... mám se,“ odpovídá. „Taky se máš?“
   „Taky.“
   „Jacobe, ale ty jsi říkal, že s námi být Fred nechce,“ obrací se na staršího. „Že se přidal k druhé straně. Že nás nemá rád. Že nás chce zabít. Proč je tady?“
   Jacob si povzdechne. „Fred moc dobře ví, co dělá. A zabít nás nechce, jenom jsem se rozčílil.“ Pohlédne na mě trochu provinile. „Asi bych se ti měl omluvit.“
   „Za co?“ třeštím oči. Pročpak by se mi zrovna on omlouval? Já snad sním.
   „Byl jsem naštvaný, že nejsi s námi, tak jsem řekl pár věcí, které jsem nemyslel vážně,“ praví. „Nejsem vrah. Nezabil bych tě. Celá tahle šaráda je úplně k ničemu.“
   „Jak to myslíš?“
   Odkašle si. „Podívej, táta z nás chtěl mít vojáky, tak je má, budiž. Mně to nevadí. Ale že k tomu donutil i Matea, to už mě štve. Divím se, že ho vůbec vzali. Vždyť ten by nikoho nezastřelil!“ Rozmáchne se rukama. „Navíc, když teď bojujeme proti sobě... Já opravdu nechci, aby se tohle dělo. Co když mu někdo ublíží? Co když to budeš ty? Nebo já? To mě trápí.“
   „Já proti vám taky nechci být. Nechci už být ani ve válce.“ Nakloní hlavu na stranu, tak vysvětluji: „Pamatuješ si na Justina?“
   „Jo, co s ním?“ kývá hlavou.
   „Je mrtvý, Jacobe. Někdo mu sestřelil letadlo.“
   Zbledne. „To snad ne... Vždyť... Tomu nevěřím.“ Chytá se za hlavu. „Byl to ten nejlepší letec, kterého jsem znal. Jak se mohl nechat zabít?“
   „Zřítil se krátce po vzlétnutí, nejspíš neměl čas se vyhnout. Nemůžu nechat Amber ani jeho rodinu samotné. Proto vám taky kazím plány – je to jediný způsob, jak zůstat na základně.“
   „Tak ty takhle...“
   „A navíc nehrozí, že bych jednoho z vás omylem zastřelil.“
   „Kéž bych taky nemusel bojovat... Nebo přinejmenším Mateo... Divím se, že ještě žije, že jo, ty postihu?“ Poplácá jmenovaného po rameni, což ho sice vyleká, ale ne natolik, aby z toho byl na prášky.
   Druhý nejmladší bratr se vrátí pohledem ke mně a říká: „Frede, ty nás nechceš zabít?“
   „Jistě že ne, Maty,“ pozvrzuji. „Není hezké ubližovat rodinným příslušníkům.“
   „To ne. Já nechci střílet, nechci. Ale táta chce. Ale já nechci. Táta chce...“
   Nastává čas.
   Promluvím k Jacobovi: „Nebylo by lepší vás z toho vynechat?“
   „Jak to myslíš?“ nechápe.
   Zhluboka se nadechnu. „Mohl bych vás vzít s sebou. Byli byste náš zdroj informací. Díky vám bychom mohli ukončit válku.“
   Zaráží se. Dlouho přemýšlí. Úplně vidím, jak mu to v hlavě šrotuje, opravdu zvažuje moji nabídku. Už už si myslím, že mám vyhráno, když vtom se zamračí a řekne:
   „Nepřichází v úvahu.“
   Překvapuje mě to. Ale vážně jsem si myslel, že bych ho mohl přesvědčit? Mělo by mě to udivovat?
   „Ale teď jsi říkal –“
   „Nezradím své nadřazené jen kvůli tobě,“ zavrčí. „Stále mám svou čest. Když už jsi tátu zklamal ty, zbýváme jenom já a Mateo. Budeme hrdě bojovat za stranu, pro kterou jsme byli určení. Nebudeme jako ty, zrádce.“
   „Tvrdil jsi mi, že se ti nelíbí, že k tomu otec donutil i Matea. Neznamená to, že by ses měl snažit ho z toho dostat? Co jsi to za bratra? Akorát mu vymýváš mozek!“ kričím najednou. Jsem hodně naštvaný, ale to on také. Mateo nás jen zděšeně pozoruje.
   „Když už je tady, není cesty zpět. Jakýkoli mám k otci postoj, mám i své poslání a to hodlám splnit. Porazíme vás. Ještě nás budete prosit o milost.“
   „Měj rozum, Jacobe! Přidej se k nám, nikdo ti tam neublíží –“
   „Škoda jen, že ti nemohu nabídnout to samé. U nás bys kiksnul ještě před vchodem.“ Odkašle si a podívá se na Matea. „Pojď, bráško, nebudeme s ním už ztrácet čas.“
   „Počkej!“ stačím křiknout a on opravdu zastaví. Propaluje mě jak čelovkou, tak temně modrýma očima. Překonávám strach a připomínám: „Chtěl jsem se rozloučit s Mateem. Pak už ti dám pokoj.“
   K mému podivení si povzdechne a pošle bratra za mnou. Je to tady. Svírá se mi žaludek, v krku mám knedlík. Snad vše vyjde.
   „Můžu tě obejmout, Maty?“
   Mateo opět nechápe. „Proč?“
   „Dělá se to tak, když se loučíš s blízkými.“
   „Proč se mám loučit? Teď jsme přišli.“
   „Musím zase jít. Možná se už nikdy neuvidíme, tak proto.“
   „Tak jo. Tak jo. Tak jo.“
   Sklání se ke mně a nemotorně mě obmotá. Já mu jednou rukou svírám záda a druhou tisknu jeho hlavu k té mojí.
   „Tak jo...“
   Posunu mu čelo na své rameno, abych měl přístup k jeho uchu.
   „Zavři oči, Mateo,“ šeptám.
   „Proč?“
   „Prostě je zavři. A neotevírej je, dokud ti neřeknu. Ať uslyšíš cokoli, nemusíš mít strach. Nic se ti nestane.“
   Pevně semkne víčka k sobě. Jsem rád, že už se na nic neptá.
   Zapískám a poplácám ho po zádech. Rázem uslyším nabití zbraně, řev a dusot vojáků. Opatrně otevřu oči. Jacob stojí v obklíčení s rukama nad hlavou, zbraň si tedy opravdu nevzal. Míří na něj tlupa ozbrojenců a ječí po něm, aby se vzdal. A on se opravdu vzdává. Nemá na výběr. Nevzpíná se, když jej svázaného tahají do dodávky pečlivě skryté za hromadou šrotu. Ozývají se od něj pouze nadávky:
   „Fredericku, ty parchante zkurvený! Já věděl, že je to past! Jak jsi mi to mohl udělat?! Jsem tvůj bratr!“
   Mateo se mi chvěje v náruči. Naposledy ho pohladím po zádech a odtahuji si jej. „Už můžeš otevřít oči.“
   Skutečně je otevírá a už se zase rozhlíží, slzy na krajíčku. „Jacobe? Kde je Jacob? Kde je Jacob?! Jacobe!“
   „V bezpečí, Maty,“ ujišťuji ho. „Půjdeme za ním, co říkáš? Ať se nám taky nic nestane.“
   A tak také vstupujeme do dodávky. Sedáme si mezi vojáky, proti nám se na lavičce vrtí náš starší bratr, taktéž z obou stran obklopen. Funí jako lokomotiva a vrčí. Jakékoli jiné akce mu jsou zbraněmi zabráněny.
   Rozjíždíme se zpět na základnu. Většinu cesty je ticho. Obklopuje nás chlad a pocit nejistoty. Matea nechávám pohrávat si s mým šátkem, já sám pozoruji Jacoba, jak mě propaluje pohledem. Je naštvaný, ale ani strach mu ve tváři nechybí. Spíš než mě hned začíná pozorovat prostředního bratra. Něco mu pohledem naznačuje, ale Mateo mu nerozumí, tak to nechává být a soustředí se na šátek.
   Jacob se odvažuje promluvit až pár minut před cílem:
   „Proč, Fredericku?“
   „Tak ty se mě ptáš proč?“ přepínám se na angličtinu. Potřebuju, aby nám ostatní rozuměli. „Doslova jsi mi zavolal, že mě práskneš, co sis myslel, že se stane?“
   „Nemyslel jsem si, že s tím budeš něco dělat.“
   „Kdybys nebyl takovej debil, prošlo by ti to. Teď máš akorát tak utrum.“
   Odvrací pohled. Takhle se mi to líbí. Konečně uznal porážku.
   „Ber to z té lepší stránky,“ usměju se. „Když se přidáš na naši stranu, můžeme to ukončit. Mateovi se nic nestane a ani žádnému z nás se nic nestane. A jako odměnu tvému veliteli nepovíme, že jsi přeběhl k nám.“
   „Nic vám neřeknu.“
   „Co nám neřekneš ty, řekne nám Mateo. A my to z něho dostaneme, to se neboj.“
   „Opovaž se na něj jen sáhnout, ty blechplná koule!“
   Říkal jsem mu, že se ani jednomu z nás nic nestane, ale rozhoduje se to ignorovat. Hodlám toho trochu zneužít.
   „Když nám všechno povíš ty, neodnese to on.“
   „To neuděláš! Mám ho hlídat a ty to víš! Otec by zuřil, kdyby zjistil, že jsi mu ublížil!“ křičí. Ačkoli mu snad nikdo kromě mě a Matea nerozumí, dostává facku a hned utichne. Nezvládá bolest moc dobře. Možná i proto má otec radši mě. To ovšem neznamená, že bych ho měl nejraději já. Za to, k čemu nás všechny přiměl, bych mu něco řekl. Něco sprostého a hlasitého.
   „Otce Mateo nezajímá,“ přináším špatné, ale pravdivé noviny. Jacob překvapivě nemá námitky, jen na mě nechápavě hledí. Zasměju se. „No jasně, co sis myslel? Že tě pověřil důležitým úkolem chránit jeho autistický klenot? Houby s octem! Jen potřeboval někoho, kdo by ho uklidil. Žádný normální člověk by neposlal tak těžkého autistu do války. Chce se ho zbavit, chápeš?“
   Zatímco Jacob nemá slov, Mateo se opět nervózně rozhlíží. Navíc ještě třese rukama a křečovitě svírá a rozevírá pěsti, aby se uklidnil. Cosi si pro sebe mumlá. Můj šátek padá k zemi, tak ho zvednu a znovu si ho uvážu kolem krku.
   Nejsem si jistý, jestli mě poslouchal, ale i kdyby ano, netrápí jej to. Nebo to aspoň drží v sobě.
   „Jak jsi na to přišel?“
   „Vždyť je to jasné jak slunce na nebi, troubo,“ odfrknu si. „A taky mi to jednou říkal.“
   „Co přesně ti řekl?“
   „Že se mu nelíbí, jak se Maty na nic nesoustředí a jak se furt hýbe,“ kývnu na něj. Pořád dělá stejné pohyby. Nyní už však nemumlá, ale vydává stále hlasitější zvuky. „Prostě ho to rozčiluje. To, že za to ten kluk nemůže, ho už vůbec nezajímá.“
   „Proč jsem si toho nevšiml?“ přemýšlí Jacob nahlas.
   „To nevím, ale teď na to nemysli. Vyřídíme to, až bude po všem.“