Red and Blue [FNAF FF]

Návštěvní hodiny

Pohled Setha
Už pár dní se o Genricha starám. I když vlastně ne tak úplně. Koupat ho se bojím, tak to za mě dělají zdravotní sestry. Kdykoli pohlédnu na jeho znehybněné nohy, zmocní se mě zvláštní pocit. Možná beznaděj. Strach. Obavy. Přesně nevím. Nedělá mi to dobře. Naštěstí to chápe. Nevadí mu to. Tedy alespoň to tvrdí.
   Dostal invalidní vozík. Jelikož má nefunkční i jednu ruku, je na mě zcela závislý. Musím ho všude tahat s sebou. To mi nevadí. Rád mu s čímkoli pomůžu. On na druhou stranu je úplně na dně. Pochopil, že být odkázán na druhé není taková sranda, jak by se mohlo zdát. Člověk nemůže udělat nic sám. Pořád mu musí někdo pomáhat.
   Věděl, že mě potřebuje, a to ho nejvíc štvalo. Nemůže být samostatný. Musí se spoléhat na svého přítele, že ho nenechá ve štychu.
   Nejhorší byly noci. Vesměs je probděl, protože se mu ve snech promítaly vzpomínky z války. Když už usnul, probudil se s křikem. Liam mu sice nějaké léky dal, ale pořádně nezabíraly. Tvrdil, že to spraví až čas.

„Sethe?“
   „Ano, miláčku?“
   „Mohl bys... Argh, ksakru!“ zavrčí, když mu na zem spadne deka. Rychle k němu přiskočím, zvednu ji a přikryji mu nohy. Přestože má přes obvazy natažené kalhoty, stále se mu zdají moc odhalené. Navíc si neustále stěžuje na zimu. Musím ho udržovat v teple, aby mi neumrzl, chudáček můj chundelatý.
   „Je to tak dobrý?“ ujišťuji se.
   Naštvaně kývá. „Jo.“
   Vlepím mu pusu na čelo a pohladím jej po hlavě. „Vydrž to se mnou ještě chvíli, prosím. Snažím se ti jenom pomoct.“
   „Já vím, ty za to nemůžeš,“ povzdechne si a odvrátí pohled, „ale já se tak strašně nudím... Řekni mi, co mám dělat? Ani nemůžu jít sám na záchod!“
   Přitáhnu si ho blíž. „Vidím, že jsi zoufalý, ale momentálně s tím nic nenaděláme. Teď půjdeme za Liamem, on se ti na to podívá a třeba už začneš s rehabilitacemi. Sám říkal, že se ti to hojí rychle. Vždyť už tě to ani nebolí, ne?“
   „To ne...“
   „Tak vidíš. Musíš být trochu pozitivní, když už ses tak zřídil.“
   Vyjedu s ním na chodbu a zamířím k Liamovi do ordinace. Momentálně je tady. Od toho co přijel s Genrichem, se na frontu nevrátil. Nejspíš ho tam není potřeba, co já vím.
   „Sethe?“ ozve se medvěd zase nabručeně.
   „No?“
   „Zapomněl jsem ti něco říct.“
   „A co?“
   Zhluboka se nadechne. „Nick je mrtvý.“
   Nutí mě to zastavit. „Cože?“ koktám. „Ty myslíš... ty myslíš geparda Nicka? A-ale –“
   Ohlíží se za mnou a říká: „Ano, přesně ten. Byl jsem u toho.“
   „Vážně?“ Nevím, jestli se mám radovat nebo brečet. Místo toho se ptám: „Ale nezabil jsi ho, že ne?“
   „Ne, ale neměl jsem k tomu daleko,“ vrtí hlavou.
   „Jak zemřel?“ vyzvídám. Vážně je po něm. Byl tak vytrénovaný, měl přežít cokoli...
   „To by ti mohl povědět Liam. Honem, ať už jsme u něho!“
   Zrychlím krok. Nějak tomu nedokážu uvěřit. Samozřejmě, šel na frontu a úmrtí je jedno z nejpravděpodobnějších vysvobození, ale stejně... Proč zrovna on? Proč u toho byl zrovna Genrich? A proč mi to říká zrovna teď? Mám tolik otázek.
   Hlavně si nenamlouvej, že se ti po něm stýská. Ublížil ti. Musíš ho nenávidět.
   Než se vzpamatovávám, jsme na místě. Genrich zaklepe na dveře, za nimiž se ozve: „Dále!“ a vcházíme dovnitř. Za stolem u počítače sedí Liam a něco tam ťuká, hned se však otáčí na nás. „Á, mí oblíbení pacienti! Tak se na to mrknem.“
   Dovezu přítele k lůžku a společně s Liamem ho vyhazujeme na něj. Sundávám z něj deku a na lišákův povel mu rozepínám kalhoty. Není mu to příjemné, ale na to nehledím. Zahazuji je a chytnu mu ruku. Doufám, že se trochu uklidní.
   „Tak jo, Henry, teď ti sundám obvazy, ano?“ obeznamuje Liam Genricha se svými činy. „Vůbec se neboj, neměl bys cítit žádnou bolest. Prohlédnu tě a dáme je zpátky, když bude třeba.“
   Začíná s odmotáváním. Nedokážu se na to dívat, tak místo toho sleduji přítelův obličej. Necítí se dobře, to je mi jasné. Ví však, že je to nutné – já se svou nešikovností bych mu ještě ublížil. Navíc by mu to nejspíš bylo nepříjemné i ode mě. Ani jeden z nás na takové osahávání moc není. Já mám trauma z dětství a z Nicka. Netuším však, proč by se toho bál zrovna Genrich. Vím toho o něm tak málo.
   „Seth by rád věděl, jak umřel Nick,“ prohodí najednou. Možná se snaží odreagovat. „Nechceš mu to povyprávět? Teda... jestli ti to nevadí... Nenuť se do toho.“
   Liam výrazně posmutní, ale hned zase nabírá vyrovnaného výrazu. Nevím, co si z toho odvodit. Každopádně začíná povídat:
   „Nicka postřelili do zad, bylo to velmi vážné. Henry ho našel, přivolal pomoc a my jsme pro něj přijeli... Ale bylo pozdě. Operovali jsme ho a zčásti se nám zadařilo, ale řekl jsem mu narovinu, že těch operací bude potřebovat víc a že jeho šance na přežití je malá. Navíc byl v obrovských bolestech, tak jsem mu navrhl, jestli to neskončíme rovnou. Já... Nemyslel jsem si, že bude souhlasit. Nechtěl jsem ho ztratit. Doufal jsem, že bude bojovat.“
   Po tváři mu steče slza. Překvapuje mě to. Je možné, že měl toho násilníka někdo rád? Nejspíš... No, vlastně určitě. Já třeba nevěděl, že by mě dokázal zneužít. Myslel jsem si, že je to kamarád.
   „Poradil jsem se s ostatními doktory a ti mi řekli, že jestli si to opravdu přeje, tak ať ho nechám,“ pokračuje ztěžka. „Nemělo smysl nad ním plýtvat časem, tak jsem to udělal. Promluvil jsem s ním, vyslechl si ho a byl konec. Je pryč.“
   „Pěkně ho kvůli tomu ostatní zkritizovali,“ říká Genrich. „Vrhli by se na něj, kdyby nebyli zranění.“ Obrací se na Liama. „Co se vlastně stalo, jak jsi zdrhl?“
   „Dotáhli mě k hlídce,“ povzdechne si lišák. „Vyptávali se na spoustu věcí... Musel jsem jim vysvětlovat, že jsem své rozhodnutí řádně prodiskutoval jak s Nickem, tak s ostatními zdravotníky. Z principu chtěli vědět, jestli měl bezbolestnou smrt.“
   „A měl?“ ozvu se.
   Usměje se. Začíná smotávat obvaz. „Narval jsem ho morfiem. Necítil ani ň.“
   „Mám ti od něho vyřídit, že je mu to líto,“ dodal Henry. „Řekl jsem mu, že jsi ho obdivoval a on to celé pokazil. Je ti teď lépe?“
   Stojím s otevřenou tlamou. „Já...“ nenacházím slov, „já nevím... Nevím, co si mám myslet... Nemůžu tomu uvěřit...“
   „Dej si načas,“ ujistí mě a pohladí po dlani. Vidím, že už je klidný. Vůbec už nevnímá, že je jenom v trenýrkách a triku. Je mu to jedno. Rozptyluju ho. Alespoň něčím si jsem jistý.
   „No podívej se na to!“ zajásá Liam při pohledu na Henryho dolní končetiny. Omylem se tam kouknu. Jsem překvapený výsledkem. Má tam trochu méně srsti než na zbytku těla (protože mu je kvůli operaci oholili), a tak zřím, jak je jeho kůže téměř čistá. Nikde nevidím ani stopu po střelných ranách.
   „To vypadá dobře,“ hlesne Henry. Pohlédne na mě. Když zjistí, že to vidím taky, trochu se usměje. „Tak co, Sethe? Co si o tom myslíš?“
   „To je... úžasné...“ vydechnu. Vztáhnu k nim ruku. Včas se však zarazím. Sjedu Liama i Henryho nejistým pohledem. „Můžu...?“
   „Jen si sáhni,“ pobídne mě přítel.
   Jemně se ho dotknu. Hladím mu stehno. Přejíždím ke koleni a odtamtud se dostávám až k nártu. Nahmatávám pouze chlupy a jemné jizvy. „Ty... nic necítíš?“
   „Vůbec nic. Aspoň to nebolí.“
   „To je pravda...“ Pozvedávám ruku. „P-promiň...“
   „Proč se omlouváš?“ diví se.
   „N-neměl jsem se ptát... Ani na tebe sahat... Odpusť mi to, Henry...“ panikařím. Co jsem to za hroznou lišku? Jak jsem si mohl dovolit se jej takto dotknout?
   „Ale vždyť ty můžeš. Jsi můj přítel.“
   „T-t-to je jedno, j-já –“
   „Sedni si, lišáku.“
   Vedle sebe nacházím židli; udělám, jak říká. Sedím. Do očí se mi derou slzy. Jsem zlá liška, zlá. Zasloužím si –
   Drží mě za ruku a masíruje mi ji prstem, než opět promluví:
   „Co tě to popadlo, Sethe? Z čeho jsi tak rozhozený?“
   Nedokážu vydat ani slovo. Hledím do země.
   „Dobře, promluvíme si potom.“ Začíná mě ignorovat a obrací se zpět k Liamovi. „Předpokládám, že už ty obvazy potřebovat nebudu.“
   „To nebudeš,“ řekne Liam nejistě. Na rozdíl od Henryho mě nedokáže úplně dostat z existence. Znervózňuje ho, že se hroutím. „Můžu ti zkusit odvázat i ruku?“
   „Jasně.“
   Liam dělá, jak řekl. Zatím se medvěd vrací ke mně. „Tak copak? Nebul mi tu přece...“
   Bořím hlavu do lůžka a vzlykám. Snažím se to potlačit, ale rychle to vzdávám. Nejde to. Jsem zlá liška. Zasloužím si pykat za své činy.
   Hladí mě po hlavě jemnými, krouživými pohyby. Uklidňuje mě to, což je účel, ale není to něco, co si zasloužím. Přesto se nebráním. On musí rozhodnout, co se se mnou stane.
   Když Liam končí, já už poklidně oddechuji. Stále jsem ve stresu z toho, co jsem to udělal za blbost, ale už to není tak hrozné. Henry bude milosrdný.
   „Zdá se, že ruka už je taky lepší,“ praví Liam nervózně. „Dám ty obvazy zpátky, aby byla zpevněná, ale jinak je to super. Dostaneš na to mastičku, aby se to rychleji zhojilo, dobře? Můžeš si s tím mazat i ty nohy. Za pár týdnů budeš jako nový.“
   „Díky,“ usmívá se přítel jako sluníčko a přijímá oranžovou krabičku s mastí. Poté si nechá zavazovat ruku. Nakonec se obrátí ke mně. „Zlato, zvládl bys mi obléct kalhoty, prosím?“
   Bleskurychle se vzpamatovávám, popadám žádaný kus oblečení a už jej soukám na jeho nohy. Jde to poměrně lehce, když nemá obvazy, takže to mám v cuku letu. Pak ho s Liamem pokládáme zpět na vozík. Děkovně na mě kývne.
   „Večer se stavte,“ říká Liam, „zkusíme tě rozhýbat. Co ty, Sethe? Dobrý?“
   Nechápu, na co se ptá. Proč by se mě na něco vůbec ptal? Neví snad, že se to nedělá? Nemám právo mu odpovídat bez Henryho svolení. A i kdyby mi to povolil, nevím, co bych mu odpověděl. Vážně nevím.
   „Já už s ním promluvím,“ ujišťuje ho medvěd. „Večer ti řeknu, jestli s ním něco je.“
   „Dobře,“ zdráhá se lišák, „ale přijďte zavčasu. Vůbec se mi nelíbí, jak se chová.“