Red and Blue [FNAF FF]

Jiná skupina, jiná pravidla

Pohled Setha
   Posadil jsem Henryho na svoji postel a jen letmo mu přejel dlaní po tváři. Zdál se mi stále dost vyděšený. Měl taky proč.
   Rozhlédl jsem se po svém pokoji a pohledem skončil znovu na svém příteli. Bylo sice krásné znovu obdivovat svůj nádherný pokojíček, ale on byl pro mě mnohem důležitější. Byl jsem moc rád, že jsem ho sem nějak nenásilně dostal a že je konečně zde, ale zároveň jsem byl na sebe naštvaný. Co jsem mu to jen udělal?
   „Mohl bys chvíli počkat, Henry?“ otázal jsem se ho. Shledal jsem, jak roztřeseně přikývnul. „Nic nedělej, hned budu zpátky." S těmito slovy jsem vyjel z místnosti, abych se mohl nahlásit. Přece jenom jsem byl zase doma a bylo by určitě lepší, kdybych šel veliteli a kamarádům oznámit, že jsem zpět. Budou mít určitě radost.
   Po hromadném přivítání, vyposlechnutí si instrukcí od velitele a výměně šátku jsem se vypravil znovu do svého pokoje. Jen jsem doufal, že tam Henry moc netrpí.
   Otevřel jsem dveře, vjel dovnitř, zase je zavřel a mlčky k němu dorazil. Zůstal sedět a jistě se ze strachu ani nepohnul. Nervózně se zavrtěl, když jsem mu opět pohladil tvář. Nebylo mu to příjemné. Stále mě nemohl vidět. Zrak byla mnohdy jeho nejlepší zbraň a ruce s nohama následovaly hned potom.
   „V pohodě, plyšáku, v pohodě,“ uklidnil jsem ho. Nejspíš si uvědomil, že to jsem já a nikdo jiný. Naklonil se blíž k oné ruce na jeho tváři a nechal si chvíli pocuchávat srst. Opatrně jsem přidal i druhou ruku a následně oběma končetinami skončil za jeho hlavou, načež jsem mu rozvázal šátek, který měl až doposud pevně na očích. Pomaličku jsem ho sundal a položil na noční stolek. Henryho oči se zdály být zavřené. Zřejmě nebyl připravený je otevřít.
   „Ale no tak, Levandulko,“ pokáral jsem ho, „otevři laskavě ty oči, nemusíš se bát. Ať uvidíš cokoli, jsem tady s tebou.“
   Váhal. Nakonec však oči otevřel, protřel si je a rozhlédl se kolem sebe.
   „Kde to jsme?“ položil mi otázku. Přesunul na mě svůj pohled. Mlčel jsem. Vyčkával jsem, až to pochopí. Vypadal znepokojeně. „Proč mlčíš?“
   „Ty to vážně nevidíš, Henry, že?“ zeptal jsem se ho nechápavě a zavrtěl pomalu hlavou. „Ach, Henry, Henry...“
   „Co to s tebou je?“ nechápal. „Proč se chováš tak divně?“
   Choval jsem se divně. Měl pravdu. Ostatně jako vždycky. Takhle zlý jsem na něho často nebýval.
   Stále jsem čekal a čekal. Ale on nevypadal, že by ho nějaké místo, kde by se mohl nacházet, napadlo. Hleděl jsem mu do těch jeho příšerných očí. Měl jsem chuť mu je vydrápat. Pak bych pochopil, proč nevidí to, co se na mně změnilo.
   „Tak co se...“ začal, ale nedokončil. Vytřeštil oči. Konečně začal skenovat můj krk - místo, kam jsem chtěl, aby se podíval. Zalapal po dechu a chytl se za hrudník. „Ne...“ vydal ze sebe frustrovaně, „ne... ne, ne, ne, ne, ne!“ S každým dalším ne vrtěl hlavou čím dál víc a na jeho obličeji se začaly objevovat hluboké rýhy z toho, jak si do něj své drápy zarýval a schválně si cuchal srst. „Co jsi to udělal, ty idiote?! Kam jsi mě to dotáhl?! Já tě zabiju!“
   Jenže já už toho měl tak akorát po krk. Rozhodl jsem se jednat. Takhle se se mnou na tomhle místě bavit nebude.
   Užuž mi chtěl začít nadávat a mlátit mě, ale vtom jsem mu dal tak silnou facku, až zaskuhral a bolavé místo si zakryl dlaní. Tohle nebylo jeho území. Tady si nemůže dělat, co se mu zachce. Asi mu všechno došlo, protože se pak stáhl a neodvážil se vydat ani hlásku. Poznal, že teď budu křičet já.
   „Co si o sobě do prkna myslíš, Henry?“ začal jsem zlehka, zatím jsem moc nekřičel. Jak jsem však mluvil dál, hlasitost mého řevu se stupňovala. „Já chápu, že na tohle nejsi zvyklý, ale víš ty co? Budeš si na to MUSET zvyknout, jasné? Tady nejsme u nás doma nebo u Modrých, tady mi nemůžeš ubližovat, Henry, chápeš?“
   Hleděl na mě s terorem v očích. Ale já stále neskončil.
   „Teď nechci, abys to bral tak, že... že nechci, abys to dělal, protože já respektuji, že tě to uklidňuje, tady jde spíš o to, že to dělat nemůžeš, dobře, plyšáku?" hovořil jsem už klidněji, moje snažení o klid se ale opět zhatilo a já zas začal zvyšovat hlas. Pak jsem začal vysvětlovat: „Dívej se, tam venku,“ ukázal jsem na dveře, které vedly na chodbu, „tam se promenáduje naše hlídka. V ní jsou speciálně vycvičené osoby, které na to tady dávají pozor. Jsou tam jenom ti nejlepší, Henry, víš? Proto ty prakticky nemůžeš nic udělat, protože kdybys mi chtěl ublížit a já začal řvát, oni to všechno sakra uslyší a vlítnou tady, protože mají univerzální čip na otevření všech dveří, aby se k takovým situacím mohli dostat a vyřešit je. Tady ty stěny moc tlusté nejsou.“
   Nechal jsem ho, ať si ty dveře, které byly z lehčího kovu - stejně jako stěny - a vysunovaly se nahoru, pořádně prohlédne. Daly se otevřít za pomoci speciálního čipu, tím samým se daly taktéž pouze zavřít nebo i uzamknout. Vedle nich bylo ono zařízení, na které se musel čip přiložit, a taky jakési malé světlo, menší než ta malá světélka na vánočním stromečku. Když byly dveře otevřené, svítilo zeleně, když byly pouze zavřené, svítilo oranžově, a když pro změnu byly úplně uzamčené, svítilo červeně. Nyní tam zela oranžová barva. Nehodlal jsem mu to teď vysvětlovat.
   Začal mi znovu věnovat pozornost, tak jsem mluvil dál: „Věř mi, Henry, že oni takové problémové návštěvníky nešetří, zvlášť Modráky ne, jsi v obrovské nevýhodě. Sice nejsi náš zajatec, jsi vlastně jen na nucené návštěvě, jak říká náš velitel, ale i tak tady nemáš plné právo jako my Zelení, návštěvníci z jiných skupin a zajatci mají trochu jiná práva, nemůžou si tady dělat, co se jim zachce. My sice taky ne, ale pořád to máte horší.“
   Na chvíli jsem se odmlčel, abych mu dal čas to zpracovat. Chtěl jsem zachovat klid, abych ho neznervózňoval ještě víc, ale stále se mi to jaksi nedařilo, pořád jsem mluvil spíše zlostně, i když už tišeji.
   „Platí tady hlavně jedno základní pravidlo, a to jest skutečnost, že musíš poslechnout svého nadřízeného, ať se děje, co se děje,“ kladl jsem mu na srdce. „Tvoji nadřízení jsou úplně všichni Zelení, nikdo jiný nad tebou být nemůže. Taktéž bys neměl nikomu ubližovat, protože se ti to může tak dvakrát a více vrátit, a prostě to není dobrý nápad, zvlášť kdybys napadnul někoho ze Zelené skupiny, to by tě hlavní hlídka sežrala zaživa.“
   „Takže prostě nemůžu udělat nic špatného Zeleným?“ měl otázku. Udivilo mě, že se odvážil vůbec otevřít tlamu.
   „Přesně tak, Henry, přesně tak.“
   „A vy si na mě dovolit můžete?“
   „Neměli bychom, ale můžeme,“ odvětil jsem a dodal: „Například já k tomu mám povolení v rámci možností, abych tě mohl přinejhorším zpacifikovat, protože mi tě přidělili jakožto svěřence, ale opravdu nerad bych toho zneužíval.“
   Zaskočilo ho to. Nechápal jsem, proč. Ale na druhou stranu je pravda, že jsme tady měli vážně přísná pravidla a jejich porušení znamenalo v uvozovkách jistou smrt.
   „Býváme vůči cizím skupinám nedůvěřiví, Henry,“ zamračil jsem se víc, než jsem se mračil doteď, „a proto má každý zajatec nebo návštěvník vždycky nějakého Zeleného s sebou, kdyby náhodou. Ale aby sis nemyslel, že je to jen kvůli bezpečnosti okolí, je to i kvůli bezpečnosti zajatců a návštěvníků samotných.“ Zhluboka jsem vydechl a zase se nadechl. „Mívali jsme tady problémy s tím, že tenhle nový systém, kdy už se naši vězni mohli za určitých podmínek procházet po naší základně, nevyhovoval úplně všem. Někteří začali těm chudákům bezdůvodně ubližovat, zesměšňovat je a takhle, protože oni s tím nic nemohli dělat. Veliteli a dalším členům se to nelíbilo, tak každému zajatci nebo návštěvníkovi přidělili jednoho z hlídky, aby je kdyžtak dokázali ubránit. Hlídka je totiž téměř na stejné pozici jako velitel, víš? Budeš odporovat a můžeš si jít rovnou vykopat hrob.“
   „To zní hrozivě...“
   „Zní, ale tady to tak funguje.“
   „Měl bych ještě něco vědět?“
   „Možná už jenom to, že tě budu ze začátku všude tahat s sebou, zatím tě nemůžu nechat jít samotného. Až tady budeš déle a bude se ti dát plně důvěřovat, můžeš se tady svobodně procházet.“
   „Můžu mít ještě otázku?“
   „Jen se ptej.“
   „Proč tady máte ten nový systém? Myslím to, že se tady takoví jako já můžou s vámi pohybovat.“
   Uchechtl jsem se.
   „Tak trochu za to můžete vy,“ konstatoval jsem vychytrale. „Žádný ze Zelených nechce být jako Modrák. Vy držíte vězně odděleně, necháváte je odříznuté od normálního světa, od reality, od společnosti,... Tam u vás jsou to úplní chudáci, kteří jen snášejí to utrpení a čekají ve vší té bolesti na smrt. Vy se je totiž snažíte držet dál, protože pro vás představují problém, naopak my,“ zasmál jsem se, „my se je snažíme začlenit do kolektivu a ukázat jim, že nejsme tak zlí, snažíme se s nimi skamarádit, navázat vztahy,... je to různé. Víš, taky jsme tu měli potíže se sebevraždami. Vlastně docela ty sebevrahy chápu - vydržet tak dlouho odříznutý od společnosti v jedné jediné místnosti dokáže slušně poškodit psychiku,“ ukázal jsem si ze srandy na hlavu a Henry se zachvěl. Pochopil, co jsem tím chtěl naznačit. Přesně to jsem potřeboval.
   Sklopil hlavu a oběma rukama si ji chytil.
   „Je toho na mě moc...“ zaskučel.
   „Já vím, zlato, já vím,“ pravil jsem už vlídně. V rychlosti jsem se vyškrábal na postel vedle něho. Přiměl jsem ho, aby si dal nohy do tureckého sedu a otočil se na mě úplně. Já udělal to samé. Díval jsem se mu do očí a mírně se usmíval. Dosáhl jsem přece svého cíle - teď bude jako beránek. Musel jsem ho nyní nějak odměnit.
   Roztáhl jsem ruce do stran a čekal. Pochopil to a spadl mi do objetí.
   „Promiň, že jsem na tebe křičel,“ omluvil se, ale já mlčel. Držel jsem ho pevně - musel jsem ho přece nějak zklidnit. Objetí mi však oplácel mnohem jemněji. Zklamalo mě to. Jeho stisk býval vždy pevný, líbilo se mi to na něm, ale teď to vypadalo, jako by se bál mě stisknout víc, aby mi snad ještě neublížil.
   „Henry,“ oslovil jsem ho klidně, „teď nejsem ve službě, slyšíš? Jsem teď úplně jako ty, neboj se mě stisknout.“
   Vykonal můj rozkaz a zeptal se: „A kdy máš službu?“
   „Téměř vždy mimo tenhle pokoj,“ odvětil jsem a odtáhl ho od sebe. Ruce jsem mu však nechal na ramenech. „A brzy ráno a k večeru službu taky nemám. Hlavně neměj strach, nějak to spolu zvládneme, jo? Přečkali jsme i horší věci, ne? No tak,“ dal jsem mu hravě jemnou facku, „usměj se přece, sluníčko.“
   Zavrtěl hlavou a přitáhl si mě opět k sobě, což jsem pochopil jako potřebu psychické podpory. Ale nic by se nemělo přehánět. Znovu jsem ho tedy od sebe odtáhl.
   „Jsi na mě naštvaný, viď?“ zeptal jsem se.
   „Já nevím,“ vypověděl ztraceně s pohledem upřeným do země.
   „Určitě jsi,“ vtloukal jsem mu do hlavy. Obmotal jsem mu ruku kolem ramen a ukázal za sebe na jednu ze tří skříní, které jsem tam měl. „Podívej, v té skříni nalevo bych měl mít nějaké láhve s vínem a vodkou, takže jestli chceš zahnat smutek, dovoluji ti se dneska opít.“ Prstem jsem následně přejel ke zdi, na níž zela dvě okna. „A kdyby ses náhodou potřeboval vybít, tam do té stěny můžeš mlátit, nikoho to rušit nebude, ale musíš být opatrný, moc se nezraň.“ Políbil jsem ho v rychlosti na čelo a posadil se znovu na vozík. Rozjel jsem se ke dveřím. „Na chvíli se zabav, Henry, budu muset vyřešit pár věcí. Asi budeš chtít svoji postel, co?“
   Přikývl. Ta moje byla sice poněkud širší než normální postel, ale na tu Henryho neměla. Vyspali bychom se tam tedy samozřejmě oba, ale chápal jsem, že po tomhle všem se mnou nebude chtít být ani omylem.
   „Všechno ti zařídím,“ slíbil jsem mu. „Kdybys byl moc unavený, lehni si nebo si zapni notebook, ten mám uložený v prostřední skříni. A v téhle tašce máš nějaké svoje věci,“ dopověděl jsem, sundal tašku, kterou jsem s sebou přibral, a už otevíral dveře. Před odchodem jsem však ještě dodal: „A omlouvám se, že jsem po tobě tak křičel. Jenom mi ujely nervy.“