Red and Blue [FNAF FF]

Dopisy a zprávy

Dopis určen Sebastianu Goldovi

Drahý bratře,

co jsi odešel, je to tu všechno jinak. Nic se pořádně neděje, ani ti Zelenáči sem už nechodí žebrat o jídlo. Nevím, co jsi udělal, ale zajistilo to... řekněme „mír“ mezi námi, alespoň prozatím, což oceňuji. Nemyslel jsem si, že bys to mohl dokázat.
   Co se týče jednotlivců, začal bych s Theou. Po tvém odchodu ukázala, čeho je schopna – bohužel ne ve zlém. Dodala kolegům i svým svěřencům naději, že se všechno povede, že i přes ztracené životy všechno zvládnem. Kecy, holé kecy! Dle tvých výpočtů přece nemáme sebemenší šanci tuhle válku vyhrát. Kdybych to vedl já, nic takového bych jim netajil. Prostě bych jim rovnou řekl, že to bude masakr.
   Nyní tvoji zástupci, Frank a Frederick. Snaží se, co můžou, aby základnu udrželi na nohou, bohužel marně. Celý systém se bortí, Sebastiane – lidi panikaří, i když je Thea uklidnila, nic se nestíhá, prostě chaos.
   Ach, jak jen si přeji, abych se do toho tehdy nezapletl! Mohli jsme odjet, bratře. Mohli jsme vypadnout někam daleko, kde by nás to nezastihlo. Ale my ne, my se museli prát, museli chránit naši rodnou zem! Nic jiného v životě totiž není tak důležité! Ale víš ty co? Má to i své výhody. Třeba konečně chcípnu a svět ode mě bude mít pokoj. Možná si nás budou pamatovat jako skvělé velitele. Pokud to vůbec někdo přežije.
   A já zařídím, aby to přežili. Zařídím.

Alfred

Pohled Frankie
„Copak, lotosový květe? Co tě trápí?“ Bella se nade mnou sklonila. Její nos se téměř dotýkal mého čumáku. Začala jsem se červenat.
   „T-t-tak nějak všechno,“ vypověděla jsem. Doufala jsem, že se s tím spokojí a půjde pryč, ale místo toho jsem okamžitě ucítila její prsa na svých. Lehla si na mě a políbila mě na čelo. Byl to příjemný tlak, který mě ale nutil těžce dýchat.
   „Ničím se netrap,“ řekla a setřela mi slzy.
   „Když o-ono to nejde.“
   „Jsi sladká. Jistě že jde.“
   „Nejde!“
   „Co se děje, zlobíme se?“
   „Ne...?“
   „Tak tiše. Půjdeme spinkat.“
   Slezla ze mě a lehla si vedle. Naposledy se na mě usmála, zhasla lampičku a položila se na bok čelem ke mně. Přiblížila jsem se k ní a objala ji kolem pasu. Přitiskla si mě k sobě blíž, zabořila obličej do mého kožíšku a vpustila do něho teplý vzduch.
   „Dneska se chováš nějak divně,“ připustila konečně. Obvykle jsem takhle přítulná sama od sebe nebývala. Byla to vždycky ona, která začala objetí. „Vážně mi neřekneš, co tě trápí?“
   „Už jsem ti to ř-ř-řekla,“ připomněla jsem, ale to už se otevřely dveře a dovnitř vstoupilo bodavé žluté světlo. Vtrhla sem tmavá silueta a já začala okamžitě křičet, jakmile jsem ji uviděla. Bella si sedla a stiskla mě, co nejvíc to šlo. Vytáhla zpoza sebe nůž a namířila ho na vetřelce.
   „Táhni!“ zvolala, ale marně. Neznámý šel čím dál rychleji k naší posteli, až mě nakonec Bella přestala používat jako živý štít, vstala a šla mu naproti. Brečela jsem a křičela, ale nevnímala mě.
   „BELLO!“ vykřikla jsem, když jsem ji uviděla, jak po něm švihla nožem. Bez známky překvapení se on pokusil o to samé. Nehledě na nebezpečí jsem k nim přiběhla. Bella si mě všimla, kopla nepřítele do břicha, aby odvedla jeho pozornost, rozsvítila a schovala mě v náruči. Zatímco se vetřelec skládal ze země, já byla v bezpečí.
   „Frankline?“ zvedla intonaci Bella.
   „Krávo pitomá, proč jsi to udělala?!“
   Podívala jsem se na něj pozorněji a uviděla rozčepýřenou příšeru s pronikavýma modrýma očima. Cenila zuby a držela se za bachor plný předešlých obětí.
  „Nevěděla jsem, že jsi to ty! Co tak se třeba ohlásit?“ 
   „Vždyť jsme se domlouvali celý týden, že se dneska sejdem u tebe! Navíc máme práci!“
   Pustila mě a já se už jen zklamaně dívala, jak té obludě pomáhá na nohy.
   „Omlouvám se, Franku, zapomněla jsem. Tak pojď.“
   A odešli.