Red and Blue [FNAF FF]

Zmatek nad zmatek

Pohled Christiana
Nemohl jsem tomu uvěřit – teď se ten medvěd probere? Zrovna teď?!
   Henry samozřejmě hned poslal Setha, ať zaběhne pro Liama. Já bych tam v takovém šoku totiž asi těžko dolezl.
   „Willíku,“ zkoušel jsem na něj mluvit, ale nevěnoval mi pozornost. Frustrovalo mě to. „Řekni něco, no tak...“ naléhal jsem. Vůbec se mi nelíbilo, že se mnou nemluví.
   „Nech ho,“ odbyl mě Henry, „musí se vzpamatovat. Dej mu trochu času.“
   „Já to nechápu! Proč –“
   „Nekřič tady, panika ti nepomůže. Musíš zachovat klid. Nějak se to vysvětlí.“
   Ani jsem si nestihl povzdechnout a Liam s kočičí zdravotní sestrou už byli tady. Seth se ploužil za nimi a stoupl si za Henryho. Ten se na něj krátce usmál.
   „Ahoj, Wille, jak se máme?“ pozdravil Liam. „Padej, Chrisi.“ Vyhodil mě ze židle, aby si tam mohl sednout. Naštvalo mě to, ale rušit při práci jsem ho nechtěl. „Nějaká nevolnost, bolest?“
   Medvěd zavrtěl hlavou. Ve tváři se mu za celou dobu jejich rozhovoru neobjevila jediná emoce.
   „Dobře. Ale určitě bys chtěl něco sníst, že?“
   Stejná reakce.
   „Fajn, to můžeme nechat na jindy. Odpočívej a ničím se netrap, Christian se o tebe postará.“
   Už se chtěl zvednout a odejít, když tu jsem ho zadržel: „Počkej! Tobě není divné, že nemluví?“
   Liam se zastavil. Poškrábal se na hlavě. „Máš pravdu, to je divné...“ Obrátil se zpět na nemocného. „Bolí tě v krku?“
   Zase zavrtěl hlavou.
   „Angie, nemáš špachtli?“
   A sestra Angie skutečně špachtli měla. Vytáhla z kapsy celou sadu. „Jasně, tu máš.“
   „Díky. Otevři tlamu, Wille.“
   Medvěd udělal Á a Liam mu potlačil tyčinkou na jazyk. Poté odněkud vytáhl baterku a posvítil dovnitř. Po chvíli proces nevěřícně ukončil a překřížil ruce na hrudi. „Nic tam nevidím. To jsem z toho jelen.“
   „Třeba je jenom unavený,“ navrhl Henry. „Možná nemá sílu mluvit.“
   „S ničím jiným se momentálně nespokojíme,“ rozhodl lišák. „Pak se na to mrknem.“ Podíval se na fialovou dvojici. „Co vy dva? Jak jste na tom?“
   „Seth by potřeboval nové léky, došly mu,“ objasnil medvěd. „Ale teď se zdá v pohodě, tak –“
   „Zdát se ti může cokoli,“ zvýšil Liam hlas. „Nemůžeme čekat, až se mu to zase zhorší. Ke komu chodíš na sezení, Sethe?“
   Seth ale místo odpovědi ztuhl. Pak pustil držadla vozíku a objal si trup, chouleje se do klubíčka. Odvrátil pohled a zavrtěl hlavou.
   „Klidně mu to řekni, Sethe,“ pobídl jej Henry, „mně to nevadí.“
   Moc jsem nechápal, co se děje. Takhle jsem Setha ještě v životě neviděl. Vždycky vypadal tak jistě a sebevědomě. Co je tohle za stav?
   Fialový lišák cosi zamumlal v cizím jazyce. Zatímco já, Liam, William ani Angie jsme si to nedovedli přeložit, Henry nejspíš ano, protože se naježil a zkoušel to zachraňovat: „Ne, zlato, Henry. Henry se jmenuju.“
   Seth nepřestával. Něco říkal a mně začalo docházet, že má ruský přízvuk – to znamená, že mluví rusky, ne? Ale proč? Hlavně jsem netušil, že to umí. Každopádně to znělo zlověstně.
   „To jsem si nikdy nemyslel!“ křikl Henry. „Chceme ti jenom pomoct!“
   „Co říká?“ vyzvídal Liam. Šlo na něm vidět, že začíná panikařit.
   Medvěd ho chvíli poslouchal a pak řekl: „Je totálně na dně. Mluví jako na začátku.“
   Naštěstí tomu kódu lišák rozuměl. „To je zlé. Znáš toho psychiatra?“
   „Nemám šajna, kdo to je.“
   „Nedá se to z něho nějak dostat? Dal bych mu ty léky sám, ale bez podrobností nevím, co bych mu strčil.“
   „Sethe, uklidni se!“
   „Co kdybys po něm přestal křičet?“
   Pohoršeně se na mě podívali. Dokonce i Seth. Řek jsem něco špatně?
   William mi konečně věnoval pozornost. Nasadil povzbudivý výraz. Aspoň někdo mě tady podporuje.
   „Panika ti nepomůže,“ zopakoval jsem Henryho slova. „Musíš zachovat klid.“ Přesunul jsem se k Sethovi a popadl ho za ramena. Třásl se jako osika, ale to mi bylo fuk. „Řekneš to mně, příteli?“
   Dřív než se zase stačil stáhnout, zasáhl jsem: „To nic, jen klid. Jsem tvůj kamarád. Mně můžeš říct všechno.“
   „N-nemůžu,“ kňournul. „Nemám mít kamarády.“
   „Jistě že můžeš. Vždyť se známe tak dlouho.“
   „T-ty tomu nerozumíš... Nevíš, že tě s-slyší?“ Kývl na Henryho.
   „To nás trápit nemusí. Teď je důležité, abys mi pověděl, ke komu chodíš si popovídat.“
   „Proč?“
   „Protože to potřebuju vědět. Taky bych chtěl zajít k někomu, kdo by mě poslouchal.“
   „Vážně? Potřebuješ pomoct?“
   Je zaujatý. Paráda. Trefa do černého. „Přesně tak. Poradíš mi?“
   „Rád pomůžu. Moc rád pomáhám.“ Podíval se na Henryho. Ten kývl. Seth se trochu uklidnil a řekl: „Chodím k Aydenovi.“
   Aniž bych se ohlédl, věděl jsem, že všichni zmrzli. Ayden bylo to nejlepší, co vás mohlo potkat, ale zároveň i to nejhorší. A to jsem si ještě před pár týdny myslel, že nic horšího než Henry neexistuje – ten byl teď oproti Aydenovi svatoušek.
   „K Aydenovi?“ Angie málem padla. „Tam nepůjdu. Bojím se ho.“
   „Zajdu tam, vrať se do ordinace,“ ujistil ji Liam. „Ale Seth musí se mnou, jinak mi věřit nebude.“
   „Nechceš se za ním projít tady s Liamem?“ zeptal jsem se.
   „Proč?“
   „Podívej, jak se chvěješ, jsi úplně vystresovaný. Henry říkal, že na to máš mít nějaké léky. Nechtěl bys Aydena navštívit, aby ti něco dal?“
   Zase střelil pohledem po Henrym. To potřebuje jeho povolení nebo co? Musím se ho na to pak zeptat.
   „Můžu?“
   „Určitě tam jdi, liščátko, nemusíš se mě ptát,“ pravil medvěd a lišák se pod mým stiskem až podivně rychle uvolnil. „S těmi léky ti bude lépe.“
   „M-mám tě vzít s sebou?“
   „Nemusíš, klidně tu chvíli pobydu. Vrátíš se pro mě později.“
   „T-t-tak jo...“
   „Liam tě doprovodí. Dá pozor, aby se ti nic nestalo, ano?“
   „A-ale co ty?“
   „Chris mě pohlídá, že jo?“
   Trochu překvapen tím požadavkem jsem kupodivu přikývl: „Jasně. Invalidu snad zvládnu.“
   „Tak už běžte.“
   Seth se mi vymanil a dal Henrymu pusu na hlavu. „Hned se v-v-vrátím, slibuju,“ špitl. Poté i s Liamem vyšel ven, Angie za nimi. Já si sedl zpět na své stanoviště a zahleděl se na Willa, který vypadal zaujatý čímsi nahoře v rohu. Nezareagoval, ani když jsem ho pohladil po tváři. Byl jako skála.
   Potřeboval jsem si s někým povídat.
   „Henry?“
   „Co?“
   Chvíli jsem přemýšlel. Já se přece nemusím ptát Setha, co s ním je. Jeho povedený přítel mi to může říct rovnou. Nebude to blbé, ne?
   „Co se stalo Sethovi?“
   Zamračil se víc než předtím. „Co tě to tak zajímá?“
   „Jsem jeho kamarád a nikdy jsem ho takhle neviděl, tak mám starost,“ vysvětlil jsem popravdě.
   „Je to docela citlivé téma, o kterém bych velice nerad mluvil,“ vyjádřil se výhružně, „takže se to ze mě ani nepokoušej dostat.“
   „Stačilo by mi krátké shrnutí, jen abych věděl, co s ním mám kdyžtak dělat.“ To už vypadalo nadějněji.
   Pokrčil rameny. „Já nevím...“
   „Já ani William to nikomu nevykecáme, že?“
   Hnědý medvěd zavrtěl hlavou a vrátil se k pozorování pavučin.
   Henry si frustrovaně povzdechl, ale začal: „Fajn, když po tom tak toužíš... Kdysi se mi Seth dostal nedobrovolně do rukou. Byl jsem mu nucen ubližovat a on z toho doteď má noční můry a... tyhle stavy. Naučili ho se takhle chovat, a když nemá léky, pokračuje v tom.“
   Moc jsem tomu nerozuměl. Nedokázal jsem si představit, co všechna ta slova znamenají, nicméně to nemohlo být nic mírného. Seth vypadal strašně.
   „Ty jsi mu ubližoval?“ otázal jsem se nejistě. Nechtěl jsem to z něho tahat.
   Povzdechl si. „Jak jsem řekl – donutili mě k tomu. Kdybych to neudělal, vzali by mi ho.“
   „Kdo?“
   „Moc se ptáš, lišáku. Důležité je, že teď už mu nic dělat nemusím.“
   „Dobrá, ale –“
   „Vy Američani jste strašně zvědaví,“ vrtěl nevěřícně hlavou. „Musíte furt všechno vědět. To je hrozné.“
   „Takže nejsi odtud?“
   Uchechtl se a vystřelil po mě prsty. „Bingo.“
   „Ale co tvoje jméno?“
   „Anglické. Ve skutečnosti se jmenuju jinak. Ale to už tě opravdu zajímat nemusí.“
   Tlamu jsem měl až u země. Tolik nových informací!
   Už mi nic neřekl.