Red and Blue [FNAF FF]

Tragický duet

Pohled Fredericka
Prosím, ať už je konec. Už to nevydržím.
   Jo, to bych si nejspíš říkal, kdybych byl normální, ale já normální nejsem. Válka je můj život. Bez ní jsem nic a Justin to ví. I on to cítí podobně, přesto nechápe, kde se ve mně bere ta energie a nadšení.
   Zrovna popíjíme u baru. Udělali nám tu takovou místnost, kde můžeme alkoholem zahánět smutek, a vídám tu denně docela dost lidí. Já na rozdíl od nich ale moc nepiju, spíš pokuřuji jednu cigaretu za druhou. Justin už mi to konečně přestal rozmlouvat. Dává jen pozor na to, abych nekouřil v blízkosti hořlavin.
   Společně sledujeme na pódiu se střídající jedince. Jeden po druhém berou mikrofon a zpívají opilé písně. Nikomu to nevadí, protože jsou taktéž opilí. Další den mají volný, tak si mohou dělat, co se jim zachce.
   „Měl bys tam jít ty, Frede,“ pobízí mě Justin a bouchá mě pěstí do zad. Z huby mu táhne více než z mojí.
   Poté, co mě Gibon Gabe násilně vyhodil ze svého baru, jsem se takovým místům obloukem vyhýbal. Nechtěl jsem zase skončit v bezvědomí jen kvůli tomu, že odmítám zpívat. Někdy se na to člověk prostě necítí. S tím já nic neudělám. Ostatní se musí podřídit.
   Celkově jsem s příchodem Amber přestal zpívat. Když se nad tím tak zamyslím, chybí mi to. Pipka bláznivá, drží mě od mých vášní! Ovšem... pomineme-li, že byla jedna z nich.
   Přemýšlím o tom trochu víc a docházím k názoru, že se mi zpívat vážně chce. Jakkoli jsem nadýchaný alkoholu, falešný zpěv ještě poznám a už mě ho nebaví poslouchat. Jsem odhodlaný k činu, ale sám do toho nejdu.
   „Tak pojď, Justine, jdeme,“ zavelím, beru kamaráda za loket a táhnu ho do zákulisí. Přitom se snažím nevnímat ten podvědomý strach, který jsem si u Gibona Gabea vyvinul a který jsem dostal pokaždé, když jsem šel za oponu.
   „Co to děláš?!“ leká se a vysmekne se mi. „Ty vole –“
   „Chtěl jsi, abych zpíval, tak jdu.“
   „Ale ne se mnou, kurva!“
   Trochu mě to raní. Vím, že je namol, ale nadávat mi nemusel. Odstrkuji ho a prodírám se davem co nejdále od něj. Nikdo nebude urážet Fredericka Fishera. Ani opilý nejlepší kamarád ne.
   Uraženě dojdu na druhou stranu místnosti a zase usedám za bar. Rozhlížím se kolem ve snaze najít někoho, kdo nevypadá moc na sračky. Dneska si zazpívám a nikdo mi v tom nezabrání. Chce to jen někoho do dvojice, kdo by byl ochotný se se mnou v nejhorším ztrapnit.
   Najednou vedle sebe slyším ránu jak z děla. Ze střelby jsou mé uši obzvlášť citlivé, takže nadskakuji a zahledím se tím směrem. Vedle mě dopadla na desku stolu hlava Williama Fazbeara.
   „Co ty tady, kamaráde?“ začínám mile a věnuji mu pár plácnutí po zádech. Nezaujatě se na mě podívá, kývá na pozdrav a čučí zase před sebe. „Copak? Znuděn životem?“
   „Mám strach, Frede,“ svěřuje se hned. „Já... Vím, co všechno to obnáší... Vím, co mě může postihnout... A přesto jsem dopustil, aby šel Christian se mnou...“
   „Vážně se bojíš o Chrise?“ prskám smíchy. „Starej se o sebe, ta liška bude v pohodě. Navíc jsem slyšel, že má hlídání. Prý na něho dává pozor ten fialový, jak on se to jmenuje... Henry?“
   „To je moje práce,“ přiznává se. „Požádal jsem ho o to.“
   „Fakt? A on ti tvé přání jen tak splnil?“ divím se.
   „Musel se hodně dlouho rozmýšlet, ale nakonec souhlasil pod podmínkou, že zavolám Sethovi, jestli se mu něco stane.“
   „Jste oba stejní.“
   „Jak to myslíš?“
   „No... oba jste přehnaně ochranitelští, jakmile přijde na ty vaše lišky, jen co jsem tak vypozoroval.“
   „A ty bys nebyl, kdybys někoho měl?“
   „Mám přítelkyni a momentálně jsem štěstím bez sebe, že s ní nejsem.“
   „To vypadá na nezdravý vztah...“
   „Kecy,“ mávnu rukou. „Jen mě prostě štve, jaký na mě má vliv. Teď jsem si uvědomil, že jsem kvůli ní přestal zpívat. Taky jsem kvůli ní odešel z armády. Zůstal jsem trčet v politice a změnil hovno.“ Seriózně se na něj podívám. „Tady si můžu vzít všechno zpět.“
   „Páni, Frede...“
   „Neříkam, že ji nemiluju, to je hloupost, za nic na světě bych ji nevyměnil, klidně se kvůli ní všeho vzdám, jen... potřebuju být chvíli bez ní, abych si mohl dělat, co se mi zachce. Baví mě překračovat hranice svých možností, což s ní není možné. A když už jsme u toho...“ Vidím příležitost. Teď, anebo nikdy. Podávám mu tlapu. „... nechceš si se starým známým zazpívat duet?“
   Málem spadne ze židle. „Cože co?!“
   „Ptám se tě, jestli si se mnou nechceš zazpívat,“ směju se. „No tak, Wille, oba víme, že bys rád přestal myslet na Christiana a raději se věnoval zábavnějším věcem.“
   „To není pravda,“ odsekává. „Půjdu za ním, tady nemám co dělat –“
   Stíhám ho chytit za paži. Vyděšeně se nechá přitáhnout blíž. „Chris už bude dávno spát, neměl bys ho rušit. A já tě tu nenechám se užírat. Máš skvělý hlas a nevyužitý potenciál – půjdeš tam se mnou.“
   „P-p-pusť mě, Frede!“ ječí, ale nepovoluju. Jsem posedlý svým cílem. Momentálně přede mnou nikdo neunikne. „Já nechci!“
   „Pojď, neboj se.“ Trochu povoluju stisk, aby se uklidnil. „Potřebuju někoho, kdo umí zpívat, a ty jsi ten pravý.“
   Po troše přemlouvání ho nakonec zlomím a tahám za sebou na pódium.
   „Co chceš vůbec zpívat?“ ptá se po cestě.
   „Chtělo by to něco energického,“ přemýšlím nahlas. „Fantoma Opery? Co se dá zkazit na Fantomovi?“
   „Já ti ženskou dělat nebudu.“
   „Takže něco čistě s mužskými hlasy... Fajn. Řekl sis o to.“ Dotáhnu ho do zákulisí, kde je přece jenom více klid. „Zazpíváme Konfrontaci. Z Jekylla a Hyda.“
   „Děláš si srandu?!“ skoro brečí. „Já už zpívat neumím! A určitě neumím slova!“
   „Ale umíš, jen klid, dýchej.“
   Zatímco nám domluvám vystoupení, William sedí v rohu, houpe se dopředu a dozadu a brečí. Bude skvělý. Cítím to v kostech.
   Chvíli před začátkem pocítím trochu zodpovědnosti za jeho zhroucení. Klekám si k němu a pokouším se ho uklidnit, ale pořád mě odstrkuje a tituluje mě jednou nadávkou za druhou. Možná to fakt nebyl dobrý nápad.
   „Wille...? Williame, poslouchej... jestli fakt nechceš...“
   Přestává křičet a jen vzlyká. „Co? Teď mi to říkáš? Blbečku.“ Zvedá se, pomáhá mi na nohy a zadívá se mi do očí. „Dívej, j-já se vlastně budu utápět v slzách tak jako tak. Jestli to bude k-k-kvůli Christianovi nebo tobě, na tom už nezáleží. Dělej, ať to máme za sebou.“ Těsně před oponou se zastaví. „Budeš Jekyll nebo Hyde?“
   „Myslím, že se potřebuješ vykřičet více než já, beru si Jekylla.“
   Jeho duhovky naberou rudou barvu a on se škodolibě usměje. Trochu mě vyděsí, když hlubokým hlasem zahromuje: „Jdeme. Ukážeme jim, kdo tady vládne.“
   Ten musí být namol víc, než jsem si myslel.
   Opona se rozevře a my najednou stojíme nad desítkami opilých hlav. Z nějakého důvodu je ticho.
   Bez řečí začne hrát hudba z klavíru. Zavrtím hlavou. Cítím, že jsem v háji. Sebevědomí se schovalo do propadliště a nechalo mě nahoře s nestabilním partnerem. Rozbolí mě břicho. Co se to se mnou děje? Nebezpečí mi nehrozí. Nejsem v tom baru, jsem ve válce, tam se mi přece líbí –
   Vzpamatovávám se, když přichází čas na můj zpěv. Ať se ale snažím jakkoli, nedokážu svůj hlas naladit na správnou notu, všechno zní falešně, pisklavě a celkově naprosto příšerně. William si toho všímá, přiskakuje ke mně a bouchá mě do zad. Ani to nepomáhá, naštěstí nastává jeho část.
   Co se to se mnou děje? Tohle se mi přece nestává. Nebývám takhle nervózní. Chci si to užít, ale vůbec mi to nejde.
   William končí a na řadě jsem zase já. Než zase začínám s tou hrůzou, pošeptá mi, ať napodobím jeho hlas. Z nějakého důvodu se jeho rady chytám a zjišťuji, že se to lepší. Najednou umím zase zpívat!
   Daří se nám dozpívat celou píseň jedním jediným hlasem. Po našem výstupu je chvíli ticho, než se ozve hlasitý aplaus. Helemese, i opilci dokáží poznat opravdový talent.
   William mi přímo na místě poděkuje za spolupráci, než naše veselí přeruší prudké otevření dveří. Všichni rázem utichnou. Já i William se podíváme, co se děje. Ve dveřích stojí kocour se zeleným šátkem na krku. Má na něm černý pruh, což značí, že velí aspoň jednomu oddílu.
   „Hej, vy dva!“ ukáže na nás. „To jste byli vy?“
   „Jestli myslíte náš výstup – ano,“ potvrzuje William. „A co má být?“
   Kde se v něm ta drzost najednou bere?
   „Zdálo se mi, že slyším jen jeden hlas.“
   „Jsme dva,“ říkám a zjišťuji, že stále zním jako William. Dám si tedy facku a pokračuju jako já: „Máte s námi nějaký problém?“
   „Ty umíš měnit hlas?“
   Překvapeně přikývnu a schválně ho napodobím: „Ano, to umím. Jsem vlastně hrozně důležitá osoba – mohl bych klidně napodobit Sebastiana Golda, všem vám rozkázat, ať spácháte sebevraždu, a bylo by po všem.“ Začíná mě to bavit. Zamyslím se, pak nasadím vážnou tvář a začnu imitovat Sebastiana: „Pamatujte, bratři a sestry – kdybych vám někdy rozkázal, ať spácháte sebevraždu, tak mě neposlouchejte. To jen Fredericka Fishera dohnala k zoufalství jeho přítelkyně.“
   Celý sál se rozesmívá, ale ne nadlouho, protože si kocour opět sjednává klid. „Dost těch šaškáren, ty by ses nám mohl hodit.“
   „Tím, že jsem důležitá osoba, jsem myslel, že mi máte vykat,“ upozorňuju rozčileně. „A i kdybych se vám hodil, máte smůlu – rozkazy od Zelenáčů neposlouchám. Navíc... vy tam u vás nemáte žádného imitátora? Neříkejte mi, že když je vás tak třikrát víc, že nemáte –“
   „Sklapni už,“ štěkne. „Půjdeš se mnou.“
   „To teda nepůjdu,“ odsekávám. „Ani tady nemáte co dělat. Hele, nějaká ochranka? Tenhle Zelenáč mě chce unést!“
   K mému podivení se z temnoty noří dva chlapi, popadnou Zelenáče a tahají ho pryč. Alespoň někomu připadám důležitý!
   „Ty ještě uvidíš!“ ječí cizinec, než se jeho hlas navždy vytratí v chodbě. A já v doprovodu Williama scházím z pódia.