Red and Blue [FNAF FF]

Dojo

Slyším spoustu věcí. Bezmocně ležím. Pořádně nevnímám. Hlasy se vytrácejí v temnotě.
   „Stát, ani hnout!“
   „Táhni od něj, ty parchante!“
   „Co to – hej, co je? Jsme uprostřed –“
   „ŘÍKAL JSEM, AŤ KURVA TÁHNEŠ!“
   Padá ze mě obrovská tíha. Můžu zase dýchat.
   Jsem zmatený. Něco chystá? Skončil?
   „Sethe, žiješ?“
   Zase ucítím jeho dotek a vykřiknu.
   „To jsem jenom já, Sethe, klid! Už je pryč, je po všem.“
   „Conore...?“ vychroptím. Co tu dělá?
   „Ano, to jsem já.“
   „Co... co se stalo?“
   „Nick, on... To je jedno. Neměli jsme tě tu pouštět.“
   Zničehonic se mi vrací všechny vzpomínky. Na to poprvé. Na jeho hloupé řeči, obrovské tlapy a ten pocit. Na Henryho vztek.
   „Co jsem to provedl? Henry mě zabije!“
   „Nezabije, nic špatného jsi neudělal. Ale neboj, Nick za to zaplatí. Pořádně.“
   Začnu hystericky brečet. Všechno mě bolí. Jsem takový idiot.
   „Vyspi se z toho; někdo tě odnese na ošetřovnu, tam budeš mít klid. Zajdu to pak říct Henrymu.“
   „Ne! To mu nemůžeš říct! Bude zuřit!“
   „Má právo to vědět a pochopí to. Nedělej si starosti.“
   „Conore, to nemůžeš udělat!“
   „Ale můžu, a taky že to udělám. Jenom tak zařídím, aby se to nestalo znovu.“

Pohled Henryho
Chtěl jsem jít rychleji, ale ten panter mě zatraceně zdržoval. Šel jak šnek a ještě u toho kecal.
   „Nespěchej tak, prosím tě, Seth ti nikam neuteče.“
   „To si myslíš ty,“ odsekl jsem, „ale podle mě by toho byl klidně schopný.“
   Zastavil a obrátil se na mě. „Nesmíš v sobě nosit hněv, jenom se tě bude bát. Už tak mě prosil, ať ti nic neříkám.“
   Celý Seth. Však já už to všechno nějak zařídím.
   „Já jsem úplně klidný!“ řekl jsem možná až moc nahlas. Odstrčil jsem ho a pokračoval rychlým krokem. Musel jsem Setha vidět co nejdřív. Z představy, že mu ten gepard zase ublížil, se mi dělalo nevolno. Potřeboval jsem se ujistit, že mu nic není.
   „Henry, no tak –“
   Ale to už jsem otevíral dveře a vcházel do Sethova pokoje. Musel jsem zastavit, protože po mém vtrhnutí vylekaně vykřikl.
   „Sethe?“
   Podíval se na mě. Zděšením rozevřel víčka, jak nejvíc to šlo, a jen na mě hleděl. Snažil se zhluboka dýchat.
   Pomalu jsem k němu došel a posadil se na židli. Ležel stočený v klubíčku a neodvrátil ode mě oči, ani když jsem mu zamával před obličejem.
   „Myško, to jsem jenom já. Jak se cítíš?“
   Začal popotahovat. „Zabij mě, prosím,“ zavzlykal tiše. „Podvedl jsem tě.“
   „To nic, to nic,“ utěšoval jsem ho. Panter nakoukl dovnitř, ale ihned se zase vytratil a zavřel. Byl jsem rád, že můžeme mít trochu soukromí.
   Natáhl jsem lišákovi k čumáku ruku, aby si ji očichal. Učinil tak a já mu prsty pomalu přejel po líci. Strnul hrůzou, tak jsem se stáhl. Bylo to horší, než jsem si myslel.
   „Je ti to nepříjemné?“
   Přikývl. „Promiň mi to.“
   „Neomlouvej se, mně to nevadí. Už to neudělám.“
   „Chci, abys to udělal, ale moje tělo nechce!“ zařval, kopaje kolem sebe. Skopl ze sebe omylem i přikrývku. Vypískl a schoulil se ještě víc, abych neviděl ani kousek jeho těla.
   Natáhl jsem se pro tu deku a opět ho zakryl.
   „Já to chápu, myšičko, nebul mi tu. Dám ti času, kolik budeš chtít.“
   „Ty se nezlobíš?“ divil se.
   „Zlobím, ale ne na tebe.“
   „Proč?“
   „Protože za nic nemůžeš, takže si to laskavě nedávej za vinu a přestaň se chovat, jako bys pro mě nic neznamenal.“
   „Ty mě máš po tom všem ještě pořád rád?“
   „Chodíme spolu už zasraných – kolik let? Sedm, osm? – a ty o tom furt pochybuješ?“
   „Říkám ti, že jsem tě podvedl s někým jiným!“
   „A já ti říkám, že to není pravda. Jestli mě tu nechceš, můžeš mi to říct i normálně.“
   Setřel si slzy a posadil se. Pustil nohy na zem a chtěl se zvednout, bohužel to neustál a svezl se k zemi. Než jsem mu stačil pomoct, položil mi své ruce do klína a vkleče prosil: „Henry, prosím, řekni mi, že šel pryč! Já už ho nechci nikdy vidět!“
   „Je v chládku, už nikomu neublíží,“ ujistil jsem ho. „Stejnou chybu neudělám. Byla blbost krýt někoho jenom proto, že je v hlídce. Nevím, co mě to napadlo.“
   Položil si na má kolena hlavu a jen se třásl. Tak smíšené pocity jsem neměl dlouho. Byl jsem vzteky bez sebe, současně se mi chtělo brečet s ním a pak možná ještě skákat radostí, že to podruhé přežil. Zlost si půjdu vybít na Nickovi, vybulím se, až půjdu spát, a skákat radostí budu, až to všechno skončí.
   Pohladil jsem ho po hlavě, aniž bych si to uvědomil, a on se nechal. Dlouho se téměř nehýbal a já nabyl dojmu, že možná usnul, proto jsem ho chtěl vyzvednout zpátky na lůžko. Dřív, než jsem na něho však stačil sáhnout, se na mě podíval a dotázal se: „Upřímně, zlato – proč jsi to se mnou nikdy nedělal ty?“
   Zaraženě jsem odpověděl otázkou: „Proč bych měl?“
   „Jestli to tak bolí...“
   „Sethe, myšičko, vážně se o tom chceš bavit?“
   „Chci to vědět.“
   Povzdechl jsem si. „Bál jsem se, že by to dopadlo přesně takhle.“
   „To nechápu.“
   Vzal jsem si jeho hlavu jemně do dlaní. „Já zase nechápu, proč to chceš vědět.“
   „To on...“
   „Co? Říkal ti něco?“
   „Hrozně na tebe nadával. Že mě držíš na uzdě a nenecháš si mě užít, že jsi alkoholik, takové věci. Moc si to nepamatuju, ale taky říkal asi něco v tom smyslu, že... že...“
   Klekl jsem si za ním a objal ho. Rychle jsem se odtáhl, jen abych zjistil, že brečet nezačal. Oddechl jsem si. „Pokračuj.“
   „Divil se, že když... už jsme spolu tak dlouho, že jsi ještě... co to mlel... neprozkoumal části mého těla? Já nevím, nějak si to nevybavuju...“ Odmlčel se. „To se takhle dělá, když jsi ve vztahu? Jeden tomu druhému ublíží?“
   „Ale takhle to nefunguje,“ řekl jsem. „Nemělo by ti to ublížit, když tě ten druhý má rád. On ti chtěl jenom způsobit bolest, o nic víc mu nešlo – nepřitahuješ ho, nemá s tebou žádný vztah, prostě tě chtěl zneužít pro vlastní potěšení.“
   Nebyl jsem si tou definicí úplně jistý, ale nic nenamítal, tak jsem mlčel. Měl jsem strach, že jsem toho na něho vyklopil moc.
   „Děkuju,“ hlesl. „Chtěl jsem se ujistit, že to není normální...“
   „Nejlepší bude na to teď nemyslet. Jestli si budeš chtít promluvit, tak klidně, ale jinak se tím netrap. Nikomu nedovolím, aby se tě dotkl. U mě budeš v bezpečí.“
   Posadil se na matraci a já vedle něj. Smutně se zahleděl do podlahy. Trpěl jsem tu chvíli ticha s ním, dokud nevešla zdravotní sestra.
   „Ahoj, Sethe,“ pozdravila a potom se udiveně podívala na mě. „Dobrý den, vy jste –“
   Vstal jsem a natáhl k ní ruku: „Henry Shadd, zdravotník jednotky D, Modrý dezertér, rád vás poznávám. Jsem Sethův přítel.“
   Nejistě si se mnou potřásla. Chtěl jsem ji překvapit, to ano, ale až tak?
   Obrátila se na lišáka, položila si lejstra vedle na prostěradlo a udělala pár gest. On jí odpověděl přikývnutím a řekl: „Může slyšet všechno. Má na to právo.“
   Vrátil jsem se k němu a zkusil ho mlčky pohledem trochu povzbudit, ovšem marně. Tu hromádku neštěstí jsem přestavět nedokázal.
   Sestra si odkašlala a konstatovala: „Nuže, Sethe, vypadá to, že ti nic není – žádná vážná zranění, žádné nemoci, vůbec nic, jenom... šok a takové věci. Můžeš se vrátit k sobě a pokračovat v každodenní činnosti. Poprosila bych tě, aby sis zítra zašel ke svému terapeutovi a vše s ním probral. Kdybys cítil, že se s tebou začíná něco dít, klidně přijď za Liamem nebo za mnou.“ Vtiskla mu do dlaně jakýsi papírek, posbírala všechny listiny a jednu mu nechala. „Tohle mu dej, ať si to prostuduje.“
   „Tomu terapeutovi?“ ujišťoval se bez zájmu.
   „Přesně. Tak, já si myslím, že je to všechno. Budeš potřebovat s něčím pomoct?“
   „Ne, Henry mi pomůže. Že jo?“ Pozvedl ke mně pohled. Přikývl jsem: „Jasně, postarám se o něho, buďte bez obav.“
   „Dobrá... Tak já už půjdu. Na shledanou, pane Shadde. Ahoj, Sethe.“ A odešla.
   Lišák si zase pozvdechl a stočil oči k zemi. „Nevěděl jsem, že máš taky nějaký ten titul.“
   „Mám, no.“
   „Nemůžu uvěřit, že ses dostal do jednotky D...“
   „Proč?“
   „Já nevím, prostě... myslel jsem, že tě pošlou tak do F.“
   „Je mezi nimi nějaký rozdíl?“
   „V Efku... se specializují na boj zblízka. Mají speciální zbraně a ovládají minimálně jedno bojové umění. V Déčku... tam je těch zdravotníků strašně moc. Vlastně jsou to skoro všichni vystudovaní doktoři, kteří umí zároveň i bojovat. D, E a F spolu většinou spolupracují.“
   Zaujalo mě to. Mluvil o tom sice stále stejně roztrpčeným tónem, ale aspoň myslel na jiné věci. Rozhodl jsem se, že ho v tom nechám pokračovat.
   Udělal jsem si na jeho posteli pohodlí a začal se vyptávat: „A kdepak jsi byl ty?“
   Zaváhal, ale odvětil: „V Béčku. To je spolu s Céčkem takový odpad. Nic extra.“ Zadíval se před sebe na dveře. „Kdo tě nazval dezertérem?“
   „Alex. Nový velitel hlídek, pamatuješ?“
   „Aha, tamten...“
   „Říkal, že se tak mám představovat, tak to dělám.“
   „A tebe to... neuráží...?“
   „Ne, ani trochu. Alespoň můžu být konečně s tebou, když už tu oficiálně patřím.“
   Postavil se a přešel k zamřížovanému oknu.
   „Jaký titul máš ty?“
   Zastříhal ušima. „Seth Geoffrey Fodow, odstřelovač nebo střelec jednotky B, člen Zelených.“
   Překvapil mě. „Ty máš prostřední jméno?“
   „Mám.“
   „Tak jo.“ Zamyslel jsem se. Zakašlal jsem. „Odstřelovač... To zní slušně.“
   „Nemusíš se snažit znít mile,“ změnil téma.
   „Cože? Ale já –“
   „Já vím, že ti je to u prdele,“ přerušil mě. „Musím tě unavovat, co? Neustále se mi něco děje – někdy mě postřelí, párkrát neustojím tvoje bití, občas se nechám znásilnit... A ty tu na téhle zkurvené ošetřovně se mnou trčíš zas a zas a znova, jako bys na něco takového měl čas, že? Ale ty ho nemáš – máš práci, poslání, povinnosti. Proč jen bys ztrácel čas se mnou, s teplou postiženou liškou? Už dávno jsi mě měl opustit.“
   „A dost,“ křikl jsem a on leknutím vyskočil. Přišel jsem za ním a obrátil jej k sobě, nehledě na to, že bych na něho neměl sahat. „Proč mi to děláš, zlato? Proč ze sebe neustále děláš přítěž, když nejsi? Copak to nevidíš?“ Zatřásl jsem s ním. „Změnil jsem se, už tě nepovažuju za nic podřadného, miluju tě, chápeš? Tak chápeš to?“
   „Ne,“ vzlykl a zavrtěl hlavou. „Proč bys mě měl mít rád? Mě nikdo mít rád nemůže. Ne po tom, co jsem udělal.“
   „To samé jsem ti tvrdil o sobě taky, ale není to pravda. Vzpamatuj se, prosím tě!“
   „Proč se nezlobíš?! Co se to s tebou stalo?!“
   „Tak fajn,“ utišil jsem se a povolil sevření, „chápu, něco to s tebou udělalo. Půjdeme se projít, co říkáš? Vyčistíš si hlavu.“
   Setřel si slzy a přikývl. Vyšli jsme na chodbu a zamířili směrem k nám. Šli jsme pomalu a já měl oči na stopkách pro všechny případy. Musel si toho všimnout, protože mi poděkoval, že na něj dávám pozor.
   Minuli jsme jeho samotku. Ani o ni pohledem nezavadil.
   „Chceš jít na nějaké určité místo?“ optal jsem se po chvíli, co jsme pochodovali pořád vpřed bez zastavení.
   „Ano, rád bych.“
   „A kam?“
   „Do doja.“
   Zastavil jsem se. „Cože? Tady mají dojo?“
   „Máme. Chci se s tebou poprat.“
   „Tímhle si nejsem úplně jistý...“ chtěl jsem protestovat, ale to už mi mizel v dáli. Rozběhl jsem se za ním. „Počkej!“
   Dohnal jsem ho a uvědomil si, že stojíme přímo před vchodem do tělocvičny. Bez ostychu vešel a nechal mě v závěsu.
   Byla to obrovská místnost s žíněnkami na podlaze, žebřinami po stěnách, kruhy na stropě,... Prostě tělocvična.
   Seth nejprve zabočil do šatny. Tam našel skříňku s číslem 235, vytáhl čip a otevřel ji. Vyjmul z ní kimono a podal mi ho. „To je tvoje. Schoval jsem ti ho tady.“
   „Tak díky,“ přijal jsem dar a položil ho na lavičku. Žaludkem se mi ze samého nadšení přehnalo hejno motýlů.
   On si mezitím vzal svůj oblek a rozhlédl se po prostoru. „Bude ti vadit, když se převleču jinde...?“
   „Vůbec ne, jenom běž, počkám na tebe,“ usmál jsem se a nechal ho odejít. Převlékl jsem se a vyrazil do doja. Rozběhal jsem se, rozcvičil,... Tak jako za starých časů.
   No ale Seth nikde. Dlouho se neukazoval, tak jsem se vrátil do šatny jej najít.
   „Sethe?“ zavolal jsem. „Jsi tady?“
   Polekal se a vyjekl. Šel jsem za zvukem a dopravil se k převlékárnám. Všechny byly otevřené až na jedinou. Na tu jsem zaklepal.
   „Zlato? Je všechno v pohodě?“
   „Ne, nic není v pohodě!“ zaječel a rozvzlykal se.
   „Co se stalo?“
   „Bě-ěž pryč, prosím!“
   „Řekni mi, co se stalo,“ naléhal jsem.
   Nereagoval. Že by panický záchvat?
   „Posaď se, prosím.“
   „Co-o?“
   „Sedni si a uvolni se.“ Zaslechl jsem, že sjíždí podél zdi. „Hotovo? Sedí se ti pohodlně?“
   „Jo...“
   „Paráda, a teď hezky zhluboka – nádech, výdech. A nádech. A výdech. Pokračuj.“
   Vzlyky pomalu ustávaly. Tiše jsem si oddechl.
   „Dobrý? Je to lepší?“
   „Asi jo...?“
   „Fajn. Otevřeš mi?“
   Bez váhání si stoupl a otevřel. Jediné, co na sobě měl, byly kalhoty od kimona. Krčil se přede mnou, jako bych ho měl každou chvíli udeřit.
   „Kde máš kabát?“
   „T-t-tam na zemi,“ pohodil hlavou dozadu.
   „Tak si ho obleč a pojď, jestli jdeš. Ale jestli se na to necítíš...“
   „Z-z-zvládnu to,“ prohlásil, pro kabát se sehl a navlékl ho na sebe. Pak popadl hnědý pásek a zavázal si jej kolem pasu. Vyšel i s oblečením ven, minul mě a uložil je do skříňky. Společně jsme poté opět vstoupili do toho jejich doja.
   Stál jako přimrazený.
   „Kolik zvládneš koleček, jedno dvě?“
   „Tři,“ řekl nepřítomně a rozběhl se rychleji, než bych od něj očekával. Následoval jsem ho – rozcvička navíc mi přece neuškodí.
   Nechal jsem své myšlenky unášet vzduchem. Běžel jsem a běžel, nehleděl na Setha...
   Zpozorněl jsem až tehdy, když mi v kotníku prosvištěla prudká bolest a já zakopl. Ustál jsem to, ale musel jsem se opřít o zeď. Podíval jsem se na Setha a zděsil se. Stále běhal. Viděl jsem, že už nemůže, ale nezastavoval se. Mračil se.
   „Sethe, co to děláš?“ nechápal jsem. „Zastav! Nestačilo ti to už?“
   Zavrčel. „Nestačilo!
   „Kde jsi sebral tolik energie?“
   Když tu mě porazil k zemi a zavalil. Automaticky jsem ztuhl, ale nebylo třeba. Sám od sebe se posadil a pomohl do sedu i mně.
   „Omlouvám se, nezranil jsem tě?“ Chytil mě za ruku.
   „Ne. Co ty?“
   „Dobrý.“
   „Šetři se, chlape, ještě jsme ani pořádně nezačali.“
   „Promiň, promiň... Když já mám tolik energie. Potřebuju se vybít nebo vyběhat nebo tak...“
   „Fajn, tak začneme s chvaty. Zacvič si a já zatím dojdu pro vodu.“
   Odešel jsem a jen slyšel tupé rány o žíněnku. To bylo překvapivě dobré znamení.
   Vrátil jsem se se dvěma láhvemi, které jsem položil na parapet, a zamířil k lišákovi. Právě dodělával sérii kliků. Vyskočil na nohy, dal ruce v bok a zvolal: „Tak do mě, jsem připravený!“
   „Nemáme rozhodčího.“
   „Kdo ho potřebuje? Dáme si randori.“
   „Jak myslíš...“
   Přesunuli jsme se na okraje vyhraněného zápasiště. Rozešli jsme se k sobě a asi metr od sebe jsme se zastavili a uklonili. Připravil jsem si ruce, abych ho mohl popadnout za límec.
   „Budu jemný,“ ujistil jsem ho. Byl jsem přece jenom mnohem těžší a silnější než on, správně bychom se spolu prát ani neměli.
   „To mi Nick říkal taky, a jak to dopadlo?“ vrtěl hlavou. „Každopádně nebude třeba,“ pousmál se a vrhl se na mě.