Red and Blue [FNAF FF]

Ztracená důvěra

Pohled Henryho
   Když jsem se trochu vzpamatoval z počátečního šoku, začal jsem pomalu oddechovat. Pozvedl jsem pohled vzhůru směrem k Sethovi a spatřil na jeho tváři stále jeden a ten samý výraz pohrdání.
   „Proč, Sethe?“ vypravil jsem ze sebe stěží.
   Povzdechl si: „Chtěl jsem ti dát co proto, aby to nemusel dělat někdo jiný, ale obávám se, že to stačit nebude.“
   Řekl to tak klidně. Musel se smířit se špatným koncem už dávno.
   „Je mi to moc líto, zlatíčko, já - ...“
   „To je v pořádku, Henry, nemusíš se mi omlouvat,“ přerušil mě hned, natáhl ke mně ruce a já si automaticky položil hlavu na jeho klín, aby mě mohl obejmout. „Je to všechno moje chyba, slyšíš? Neměl jsem tě sem tahat tak brzy. Měl jsem to s tebou probrat a připravit tě na to, ale já idiot tě tady dotáhl násilně...“ Pomalu mi jednou rukou přejížděl po hlavě, zatímco mě druhou pevně tiskl k sobě. Cítil jsem se tak hezky. Nechápal jsem, jak jsem na něho mohl být tak zlý.
   Vždyť ten chudák nic špatného neudělal.
   „Nechtěl jsem po tobě křičet ani ti nadávat,“ přiznal jsem se provinile. „Prostě jsem se přestal ovládat, promiň mi to.“
   „Jen klid, opravdu se nic neděje,“ uklidňoval mě a já cítil, jak se napnul. „Jsi jenom ve stresu, to je normální.“
   „Ale není to v pořádku.“
   „To sice není, ale dalo se to očekávat. Jsi moc citlivý na to, abys zvládl tak velký tlak, měl jsem to vymyslet jinak.“ Znovu si povzdechnul a zároveň se i roztřásl. „M-mohl bys mi něco slíbit, miláčku?“
   „Cokoli,“ neváhal jsem s odpovědí a zvedl hlavu, abych mu mohl hledět do očí. Leskly se mu více než normálně. Snažil se potlačit slzy.
   Pokračoval nakřáplým hlasem: „M-miluješ mě, Henry, že ano?“
   „Samozřejmě,“ potvrdil jsem.
   „A-a mohl bys mi slíbit, že ať udělám a budu si o tobě myslet cokoli, b-budeš mě stále milovat?“
   Cítil jsem se divně. Něco mě nesmírně tížilo. Měl jsem z toho špatný pocit, horší než z jakýchkoli jiných věcí. Špatně se mi dýchalo.
   „Budu, ať se děje, co se děje,“ prohlásil jsem. „Neměj strach, myško.“
   Ale proč se na to ptal?
   „To jsem moc rád, zlatíčko...“ Zarazil se. Odkašlal si a opravil se: „Omlouvám se, Henry, to mi ujelo.“
   „Říkal jsem ti přece, že mě nemáš brát vážně, když se naštvu, že jo?“ ujišťoval jsem se.
   „Říkal.“
   „V tom případě mi říkej, jak chceš. Jenom si prosím nechej pro sebe tu levanduli. Připomíná mi to fialky.“
   Zhrozil se.
   „Proč jsi to neřekl hned?“ zeptal se. „Nikdy bych s tím nezačal, kdybys mi výslovně řekl, že ti to vadí.“
   „Na to už nemysli. Nezáleží na tom.“
   Co se ve mně jenom změnilo?
   „Poslouchej, Henry...“ pravil těžce, „budu tě tady muset na chvíli nechat samotného. Zvládneš to pár hodin?“
   Přikývl jsem.
   „Víš, Henry...“ mluvil dál a pohled se mu přitom stáčel do strany, „j-já nikdy nechtěl, aby to takhle dopadlo. Chci ti jen říct, že to není tvoje chyba, dobře? Ať už ti to bude přisuzovat kdokoli - klidně i já sám -, můžu za to já, protože jsem tě tady měl přivést v míru, bez problémů a bez komplikací.“
   „O čem to tady mluvíš, Sethe?!“ zvýšil jsem hlas.
   „Klid, ššš...“ zašeptal, sklonil se ke mně a znovu mě k sobě přitiskl. „Porušil jsem hodně pravidel, Henry. Nevím, jestli budu stejný, jak se vrátím.“
   „Jak to myslíš, zlato?“ nechápal jsem.
   „Prostě odpočívej a připrav se na cokoli. A ustel si na zemi, prosím. Hlídka to vyžaduje.“
   „Sethe, co se děje?“
   „Porušení pravidel není nic, co bys tady chtěl zažít. Říkám ti jen, že budu úplně v pořádku. Někdy... Možná to bude chvíli trvat. Ale dostanu se z toho a pomůžu ti tady zapadnout. Jenom budeš muset chvilku počkat, zlatíčko.“
   „Sethe, prosím...“
   „Jen klid, Henry, ticho,“ umlčel mě tiše. „Nic se ti tady nestane, dokud jsem tu já. I kdybych ti nějak ublížil, vždycky mi to můžeš vrátit později, až budu úplně v pohodě. Než se vrátím, nemysli na to. Hlavně buď hodný a nedělej zlé věci. A pamatuj si, že tě miluju, i kdybych někdy tvrdil opak.“
   Chtěl jsem něco namítnout, ale opět mě umlčel, tentokrát dlouhým polibkem, po kterém mě naposledy pohladil po hlavě, zašeptal vyznání lásky, sundal mi můj šátek a se smutným pohledem se znovu vytratil, zatímco jsem se na něho díval, jak mi za kovovými dveřmi rychle mizí. V hlavě mi ve všem smutku a zoufalství zněla jediná věta.
   Jeden krok vedle a tvůj přítel se může rozloučit se životem.