Red and Blue [FNAF FF]

Vynucený spojenec

Pohled Fredericka
Na druhý den mě zprošťují služby a volají mě na kobereček. Asi mám problém z toho, jak jsem včera byl s Williamem drzý na toho zeleného velitele. Na druhou stranu jsem na to měl právo, měl jsem pocit, že mě ohrožuje na životě, ne?
   Když však svého partnera ve zločinu nevidím, začínám o tom pochybovat. Sedím ve velitelské kanceláři sám. Nikdo tu se mnou není. Jen mě tu dotáhli a odešli.
   Za nějakých deset minut někdo otevírá dveře. Ohlédnu se a spatřím myšáka, který ke mně míří s notebookem v podpaží. Rozkládá ho přede mne na stůl, tiskne Enter a na obrazovce se rázem zjeví obličej Theodory Fazbearové s modrým velitelským šátkem na krku. Myš odchází.
   „Čus, Frede,“ zdraví s úsměvem, hned však zvážní. „Dostal se ke mně jistý návrh od Zelených –“
   „Tohle nehodlám poslouchat,“ štěknu okamžitě. „Se Zelenáči já nechci mít nic společného.“
   „Fredericku, je to pro dobro věci –“
   „Ne, prostě ne.“
   „Tak fajn, vlastně to napadlo mě,“ zkouší to jinak. „No, prostě –“
   „Jenom blbě kecáš,“ odfrknu si. „Ať je to cokoli, nechci to slyšet.“
   Nejspíš má záložní plán, protože řekne: „Sekané palačinky.“
   Obrazovka na sekundu zhasne a pak se na ní objeví Sebastian Gold.
   „Zdravím, Fredericku,“ oslovuje mě.
   „Pane Golde,“ vydechnu. „Co vy tady?“ ptám se ze zvědavosti, v hloubi duše však vím, že mě chce taky přesvědčovat o tom jejich nápadu. Protentokrát se jej rozhodnu vyslechnout – přece jenom to je nejvyšší velitel, neměl bych se k němu chovat neslušně. Už tak jsem si to zavařil u Zelených a u Theje.
   „Slyšel jsem, že poslední dobou nemáš potřebu poslouchat autority,“ začíná zlehka, mrače se. „Je pro to nějaké vysvětlení?“
   Mlčky pokrčím rameny.
   „Ne? Děláš si tu z nás blbce jenom tak?“
   „Mimo bitvu s vámi nemám co do činění,“ hájím se.
   „To se teď změní, protože už do bitvy nepůjdeš.“
   Vytřeštím na něj oči. „COŽE?! JAK JAKO NEPŮJDU?!“ křičím.
   „Mám pro tebe důležitý úkol.“
   „Nezájem!“ vstávám vztekle ze židle.
   „Frede –?“
   „Z války mě nedostaneš!“ začnu mu tykat. „Nikam nepůjdu!“
   „Cože?“ diví se. „Ty nejsi rád?“
   „Nejsem!“
   Supím jako lokomotiva a zatínám pěsti, zatímco se na mě dívá pohledem a teď jsem to posral.
   „Posaď se,“ žádá mě a já tak kupodivu činím. Frustrovaně si prohrábne srst na hlavě, bere s sebou i uši. Prosebně se na mě podívá a spustí: „Tak ty mi chceš říct, že nechceš přestat bojovat?“
   „Přesně tak,“ potvrzuji.
   „Proč?“
   „Prostě mě to baví. Je to můj život. To ty nemůžeš pochopit, Sebastiane.“
   „Asi ne. Doufal jsem, že ti udělám radost.“
   „Tak smůla. Odmítám cokoli, co mi nabídneš.“
   „V tom případě je mi líto, ale budu muset vydat rozkaz, aby tě sem eskortovali násilím. Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém.“
   Povzdechnu si. „Je to nutné? Nemůžete si prostě najít někoho jiného?“
   „Ne, potřebujeme tebe.“
   „Co to po mně vůbec chcete?“
   „Řekněme,“ opře se lokty o stůl a proplétá si prsty, „že mi kdysi někdo prozradil jistou schopnost, kterou vlastníš, a teď se mi potvrdilo, že ji máš.“
   Svítá mi. Chce můj hlas. Musel se nějak dozvědět o mém představení – nejspíš od toho Zelenáče – a z nějakého důvodu se mu to teď hodí. Ale proč?
   „Ty myslíš moje imitování?“ ujišťuji se.
   „Přesně,“ kývá na souhlas.
   „Už jsem tomu Zelenáčovi včera říkal, že je jich mnohokrát víc než nás, nepovídej mi, že to u nich nikdo neumí.“
   „Určitě by se někdo našel,“ přiznává, „ale na další hledání není čas. Navíc jsem přesvědčený, že se ti dá důvěřovat.“
   Poraženě svěsím hlavu.
   „Jestli ti to udělá radost,“ říká po chvíli, „budeš se moci vrátit zpátky do bitvy, až dokončíš svůj úkol.“
   „Fajn,“ odsekávám. „Splním, co si přeješ, ale nedělám to rád.“
   „Díky,“ kývá hlavou. „Během dnešního dne tě někdo vyzvedne.“
   „Šlo by to až večer?“ vyzvídám.
   „Proč?“
   „Musím to říct Justinovi, ať mě nehledá.“
   „Dobrá, tak tedy večer. Vojáku!“ salutuje.
   „Veliteli!“ zasalutuju mu taky a obrazovka zhasne.