Red and Blue [FNAF FF]

gdfgcdzt

Nenásilná a pěkně trapná část, klidně ji přeskočte :)

Pohled Christiana
   Netrpělivě jsem pochodoval ze strany na stranu před dveřmi pokoje, kde William ležel. Byl jsem nervózní a vystrašený, měl jsem o něho strach. Vyčítal jsem si, že jsem s Alex strávil takovou chvíli a on se za tu dobu málem zabil. Nebyl jsem si jistý, proti komu svůj vztek obrátit, zda proti sobě, Alex nebo proti Willovi, že se o něco takového vůbec pokusil.
   Křečovitě jsem v ruce držel svoji katanu, jako bych snad ten pokoj chránil před ostatními, jako bych měl pocit, že by na mě nebo na Willa mohl někdo teď a tady zaútočit. Mé předtuchy se však pravdivými nestaly, pokud do seznamu nepřátel nebudu počítat Alex, která ke mně rázem nakráčela.
   ,,Christiane," oslovila mě, když už se ke mně přibližovala, ,,věděla jsem, že budeš tady."
   Hodil jsem na ni svůj rozzuřený pohled a natáhl ruku s katanou zešikma k zemi, abych ji na svou zbraň dostatečně upozornil. Pak jsem se zeptal: ,,Co tady chceš?"
   ,,Přišla jsem se podívat, jestli je William v pořádku," odvětila a zastavila se asi krok přede mnou. Jenže já moc dobře věděl, že ji William nezajímá ani trochu a že mi nejspíš přišla jen otravovat život. ,,Slyšela jsem, co se stalo. Je to skutečně hrozné."
   ,,To teda..." zamručel jsem si pro sebe a už nahlas dodal: ,,Ale jsem si téměř jistý, že bude v pořádku."
   ,,Když si tím jsi tak jistý, tak tady nemá cenu čekat, ne? Pojď se trochu odreagovat." Kývla za sebe do chodby.
   Já však jen zavrtěl hlavou a řekl jí: ,,To víš že jo, a pak si zase něco udělá a já mu budu muset zase zachraňovat život, jasně."
   ,,O čem to mluvíš, Chrisi? Je snad přece dospělý, ne? Dokáže se o sebe postarat. Navíc je tam s ním Alfred. Ten to vyřeší."
   ,,Beztak za to můžeš ty," vyštěkl jsem. ,,Kdybych se sakra nezdržoval s tebou, možná by k ničemu takovému ani nedošlo!"
   Překvapilo ji to a já to chápal. Jen ať si ta kráva uvědomí svoji chybu.
   ,,Takže ty si myslíš, že je to moje vina?" vyjekla. ,,Ani jeden z nás nemohl vědět, že se bude chtít pokusit o sebevraždu! A já vážně nemůžu za to, že je ten pitomý medvěd tak moc nerozumný a ubohý, že si pořádně nedokáže srovnat myšlenky v hlavě!"
   ,,Možná si nedokáže srovnat myšlenky v hlavě, ale je inteligentní a dá se s ním vydržet v jedné místnosti narozdíl od tebe," setřel jsem ji a ona už mlčela, protože náhle ze dveří od Williama vyšel Alfred. Hned jsem se na něho naléhavě podíval a vychrlil: ,,Je Will v pohodě? Je už vzhůru? Žije vůbec?"
   ,,Pomalu, pomalu, ty nedočkavče," zadržel mě a pohlédl do desek, které držel v rukách. Měl na sobě pro jistotu bílý plášť. Zdál se mi trochu nesvůj, ale mohl jsem se mýlit. ,,William je vzhůru a skoro v pohodě, ale je hrozně zmatený a nešťastný, takže bych za ním teď nechodil. Ale jestli ho nutně toužíš vidět, bránit ti v tom nebudu." Pak se smíchem dodal: ,,Ale, ty jo... bylo to těsně, abych řekl pravdu. Základy první pomoci asi nebudou tvoje silná stránka. Použil jsi ten nejhorší a nejbolestivější možný zákrok, ty magore. Ale jinak tě můžu uklidnit, že se z toho dostane."
   Hrozně se mi ulevilo, když jsem ta slova slyšel, jako kdyby mi ze srdce spadla ta největší skála vůbec, i když se mi ta předposlední věta zrovna moc nelíbila. Měl jsem radost, byl jsem rád, že se mu jeho sebevraždu nepodařilo uskutečnit, i když jsem si dokázal docela živě představit, že on toho možná spíše lituje, než aby se z toho radoval. Tak jako tak jsem ho měl v plánu ihned navštívit. Měl jsem trochu výčitky svědomí, že jsem ho málem zabil, namísto abych mu pomohl, ale tím jsem se rozhodl zabývat jindy. Moji náhlou dobrou náladu mi ale opět zkazila moje bývalá manželka.
   ,,Měl bys ho nechat, ať se vzpamatuje," navrhla a já na ni zavrčel. ,,Neměl bys ho teď rušit."
   ,,Nepleť se do toho, ty svině," vyštěknul jsem zase na ni, ,,tohle není tvůj byznys, jdi někam."
   ,,Myslím, že má Alex pravdu, Christiane," souhlasil s ní Alfred a dodal: ,,Vážně bys ho měl nechat se vzpamatovat. Ani nevíme, proč chtěl udělat to, co udělat chtěl, možná jsi jedna z příčin ty a on by mohl dostat šok. To bys chtěl?"
   Zamyslel jsem se nad tím. Oba měli svým způsobem pravdu. Neměl bych ho teď rušit. Ale já toužil po tom zjistit pravdu, chtěl jsem vědět, co ho mohlo tak zruinovat, že se málem podřezal a že si k tomu dovolil vzít moji katanu - ono to bylo možná tím, že nic jiného ostrého u sebe neměl. I tak to bylo na jeho poměry docela dost silné kafe, tipnul bych si, že by to za normálních okolností neudělal, on prostě nebyl ten typ, který si sám sobě dobrovolně ubližuje, natož ještě v takové míře, aby si byl jistý, že chcípne. To mi připomnělo můj podíl na tomhle činu.
   ,,Je to moje chyba..." vydal jsem ze sebe a sklopil provinile hlavu. ,,Nechal jsem ho moc dlouho samotného. Kdyby mě tady NĚKDO nezdržoval," sjel jsem pohledem naštvaně Alex, ,,a já přišel dřív, zabránil bych tomu, věř mi. Když ti slíbím, že už se to příště nestane, necháš mě ho znovu hlídat?"
   Bez rozmýšlení ten medvěd pravil: ,,Hele, o Williama se tady stejně nikdo jiný starat nechce, takže klidně, jo? A jestli za ním teď hodláš jít, tak nech tu katanu v rohu, ať se k ní znovu nedostane, jasné? Neříkám, že by se o něco pokusil před tebou, ale náhoda je svině, takže si dávej bacha. Dávej mu do cesty co nejméně ostrých věcí."
   ,,Provedu," řekl jsem rázně, zasalutoval a vešel dovnitř. Ještě dřív, než jsem se pořádně rozhlédl po místnosti, jsem za sebou zavřel dveře a svoji zbraň položil do rohu, jak mi bylo řečeno. Až poté jsem se teprve otočil a porozhlédl se kolem, abych zmapoval prostředí a zjistil, kde že se to nacházím. Místnost byla téměř stejná jako všechny ostatní, jenom byla tak nějak hrozně velká a na tu velikost prázdná. Na stěně naproti mně bylo okno a u toho okna stála postel, kde jsem hned spatřil Willa s obvazem na hlavě, jak leží zakrytý až po krk a oddychuje. Vedle postele byl normálně noční stolek a židle, a za postelí byla skříň a pár prázdným poliček, za nimiž se na další stěně vyjímaly dveře zřejmě od koupelny. Všechny tyhle věci ode mě zely strašně daleko. Kromě nich v pokoji nebylo absolutně nic. Nebyla zde pořádně žádná možnost, kam se schovat, ukrýt, utéct, nic, a já hned pochopil, proč Alfred nechal zevnitř dveří klíče, jak jsem si záhy povšimnul. Zamknul jsem tedy a vydal se vpřed.
   Ať už si mého příchodu William všimnul nebo ne, nevnímal moje kroky a ani se neotočil, když jsem se u jeho postele zastavil. Odkašlal jsem si, ale ani tehdy se neobtěžoval mi věnovat pozornost. Jenom se civěl opačným směrem ven z otevřeného okna, na kterém však zely kovové mříže.
   ,,Ahoj, Wille," pozdravil jsem ho s ozvěnou a pousmál se, když se na mě konečně podíval. Zdál se mi unavený a úplně ztracený. Díval se na mě jako zombie, který právě vylezl ze záhrobí. Ač to nebyl hezký pohled, udržoval jsem stále svůj úsměv na tváři. ,,Jak se máš, mon ami? Je ti líp?"
   ,,Říkal jsem ti, ať tam nechodíš, Christiane," pravil unaveně, jako kdyby mou otázku vůbec neslyšel. ,,Proč jsi mě prostě neposlechl? Proč jsi mi musel zase zachraňovat krk?"
   ,,Protože jsem tvůj nejlepší kamarád, Wille," pověděl jsem mu a zeptal se: ,,Můžu se posadit?"
   Přikývl a já si sednul vedle něho na židli. Obrátil pohled zase ode mě a znovu se díval z okna. Nechápal jsem, co tam pozoruje, ale trpělivě jsem vyčkával, až se mu bude chtít na mě mluvit. Nevypadal, že by mu bylo zrovna moc do řeči.
   ,,Myslíš si, že jsem blázen, Christiane?" promluvil konečně, ale svoji polohu nezměnil.
   ,,Ovšem že ne," protestoval jsem.
   ,,Vážně? Protože Alfred říká, že jenom blázni chtějí páchat sebevraždy."
   Hrklo ve mně, ale ihned jsem se vzpamatoval, abych mu odpověděl: ,,Takhle o tom nepřemýšlej, mon ami, Alfred plácá kraviny."
   Povzdechl si.
   ,,Víš, na co je tahle místnost, Christiane?" otázal se mě a já zavrtěl hlavou, protože jsem si nebyl jistý. Asi to odtušil, a proto odpověděl: ,,Do téhle místnosti se zavírají takoví blázni jako jsem já, aby si nemohli nic udělat. Ta skříň, ty police a všechny ostatní věci jsou tady jenom z Alfredovy dobré vůle, ale říkal mi, že přemýšlí o tom, že je všechny odstraní. Víš... každou tou věcí si můžu ublížit. Nejlepší by bylo, kdyby tu teď a tady nic kromě mě nebylo - a asi to tak i bude -, ale pořád se ještě léčím, že jo. Musím ležet."
   Nebyl jsem si jistý, co na to říct. Nechápal jsem, proč tady ty věci vůbec někdo dal, když si William mohl ublížit. Připadalo mi to tady jako blázinec a zřejmě to jako něco takového sloužilo, protože jinak jsem si to představit nedovedl. Všechno to bylo tak strašně divné, smyslnedávající a zmatené, že jsem si byl téměř jistý, že takhle nějak se William musí cítit.
   ,,Proč tady ty věci jsou?"
   ,,Aby to tady nevypadalo moc prázdně, když tady teď budu. Ale jak říkám, nejspíš tady pak už nebude kromě mě vůbec nic."
   Položil jsem mu ruku na rameno a on se na mě podíval pohledem tak znaveným, že jsem si pomalu začínal říkat, jestli bych ho vážně neměl nechat být, protože jsem ho očividně docela vyrušoval ze spánku. Pokusil se alespoň o chabý úsměv.
   ,,Christiane..." vydechl a zhluboka se nadechl, než pokračoval, ,,...neměl jsi kvůli mně problémy?"
   ,,Ne, neměl," odpověděl jsem. ,,Pořád tě mám na starost. Poslouchej, mohl bys mi něco slíbit, Wille?"
   ,,Poslouchám."
   Přiblížil jsem k němu svůj pohled co nejblíž to šlo a polohlasem pravil: ,,Williame Fazbeare, ať se stane cokoli, kvůli čemu by ses cítil špatně a chtěl kvůli tomu udělat něco podobného tvému dnešnímu činu, snaž se k tomu neubírat, dobře? Máš mě a určitě spoustu dalších osob, se kterými bys o tom mohl mluvit. A určitě nejsem jediný, kdo by tě nerad ztratil."
   Mírně se začervenal a já trochu taky. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem mu právě řekl. Vážně jsem nevěděl, jestli mu to dalo nějakou nápovědu k mým citům, ale jestli ano, tak to moc dobré popravdě není. Nechtěl jsem, aby nic z mého malého tajemství věděl. Ale ať už přišel na cokoli, nedával to najevo. Jenom se znovu zatvářil hrozně nešťastně.
   ,,Jsem rád, že tě mám," vypravil ze sebe, ,,ale důvod tohohle všeho není něco, o čem bych chtěl s tebou nebo s někým jiným diskutovat. Nemluvil bych o tom ani s vlastní matkou. Není to téma, na kterém by nějak zvlášť záleželo. Prostě to neřeš."
   ,,V tom případě na tebe dám pozor," opáčil jsem a trochu mu s drženým ramenem zatřásl, aby si uvědomil, že ona slova, která říkám, jsou více než důležitá. ,,Už tě nebudu nechávat samotného, jasné?"
   ,,Myslíš si, že to takhle vyřešíš, Christiane?" otázal se a mně až nyní začalo být divné, proč mi neustále při tomhle našem rozhovoru říká celým jménem. ,,Máš svůj vlastní život, nemůžeš mě mít neustále na dozoru a věř mi, že když budu chtít, příležitost něco si udělat si najdu, ale jinak..." odmlčel se na pár vteřin, než se odhodlal znovu promluvit, ,,...jinak jsi moc dobrý kamarád, Christiane, a já si toho moc vážím. Kéž by tady bylo více takových osob..."
   Moje vytřeštěné oči skenovaly ty jeho unavené a vyčerpané. Nehodlal jsem od něho odvrátit pohled do té doby, než mi laskavě vysvětlí, co tím vším myslel, ale něco mi říkalo, že mi to jen tak sám od sebe nepoví, to bylo již předem jasné. Odvážil se zpod přikrývky vyndat svoji pravou ruku a sundat tu moji z jeho pravého ramene. Avšak ještě předtím, než ji úplně pustil, stiskl její zápěstí a znovu se pokusil o úsměv.
   ,,Christiane," pokračoval ve svém monologu, ,,chci, abys věděl, že tahle malá nehoda není tvoje chyba, ano? Ale neřeknu ti důvod, protože to je až moc osobní a asi bys to nepobral. Nechci, abys zjišťoval příčinu. Prostě si jen užívej života, dokud můžeš, a nestarej se o mě. Já jsem ten poslední, který by tě teď měl zajímat."
   ,,Ale co to povídáš, Williame?" nazval jsem ho schválně celým jménem, aby pochopil, jak moc vážně všechna svá slova myslím. Byl jsem hrozně zmatený, nevěděl jsem, co mu mám říct, bylo to všechno tak strašně složité. Nakonec jsem však pravil: ,,Jestli opravdu nechceš, abych se o tebe staral, tak máš teda pěkně mylnou představu o přátelství! Všechno, co tady říkáš, je holý nesmysl, jasné? Jenom blouzníš." Tímhle jsem se možná chtěl v duchu uklidnit. ,,Jestliže mi důvod říct nechceš, fajn, já se s tím smířím, ale neříkej mi tady takové kraviny, že se o tebe nemám starat, protože je to to nejhorší, co jsi mi právě mohl říct! Pomůžu ti se z toho dostat, ať to stojí, co to stojí, a ty mi v tom bránit nebudeš, jasné? Přečkáme to spolu, jako jsme to přečkali vždycky."
   Udivilo mě, když mě znenadání pustil a rozesmál se. Nejdřív jsem to nechápal a jen na něho tupě civěl, ale pak už se k jeho smíchu přidaly i slzy a já už nechápal vůbec nic. Napálil mě? Udělal si ze mě srandu? Co když to celé jenom předstíral a má mě teď za blbce?
   Zrudnul jsem jak rak už jen při pomyšlení na to, jaký by to byl trapas nechat se takhle napálit. Dal jsem si svou tvář do dlaní, abych se na to nemusel dívat. Pořád se smál a mě to znervózňovalo, uvádělo do rozpaků a rozesmutňovalo, i když by mi to podle všeho mělo udělat radost. Zvedl jsem se a stále se zakrytou tváří udělal pár kroků od něho.
   ,,Počkej, Chrisi!" zavolal na mě mezi smíchem. ,,Nechoď nikam! No tak, já to nemyslel zle! Pojď zpátky!"
   ,,To se dělá, takhle si dělat srandu z vlastního kamaráda?!" Naštvaně jsem se na něho otočil, ruce v pěst. ,,Víš, jaký jsem měl strach?! Uvědomuješ si to vůbec?!"
   ,,O čem to tady mluvíš, Chrisi?" nechápal, ale pořád se smál. ,,Já si z tebe neudělal srandu, no tak, příteli! Já jen... jen se prostě směju, to je celé! Vidíš? Copak máš za problém?"
   ,,Děláš ze sebe chudinku a všichni ti na to skočí," zavrčel jsem.
   ,,Myslel jsem si, že máš trochu smysl pro humor," uchechtl se, čímž potvrdil moji nejhorší noční můru.
   ,,Ksakru, vždyť tohle je vážná věc, Williame!" křičel jsem. ,,Jak si z toho vůbec můžeš udělat legraci?! Jak, Williame?! Jak?!"
   Přestal se smát.
   ,,Chrisi, co se děje?" zeptal se mě, když jsem znovu zavrčel. ,,Copak máš za problém, Chrisi? Myslíš si, že to neberu vážně? Jenom jsem chtěl, ať nejsi smutný, to je celé."
   V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, co se děje. Podle jeho vážného výrazu se zdálo, že si srandu nedělá a že mě chtěl vážně jenom rozveselit, ale jestli jeho smích dokázal prolomit jeho znavenou masku, jistě by dokázal prolomit i tuhle. Odvrátil jsem od něho pohled. Cítil jsem se tak poníženě, že pohled do jeho očí by mě dohnal k slzám. Stál jsem tam jak solný sloup a čekal.
   Zaslechl jsem, jak vstává a belhá se ke mně. Velice brzy mě popadl za rameno a řekl: ,,Jestli si myslíš, že je tohle celé jeden velký vtip, tak se mýlíš, Chrisi. To, co jsi viděl, bylo - pro tebe bohužel - skutečné. Ale máš pravdu. Neměl bych tě nechávat za sebou. Jsi můj kamarád, a proto tě teď a tady chci požádat o pomoc, přesně jak jsi to chtěl. Nebudu předstírat, že to přejdu sám, protože moje psychika je tak poškozená, že je to nemožné. Alfred má pravdu. Jsem blázen."
   ,,Oba jsme blázni," řekl jsem s úsměvem a konečně úlevou vydechl.