Cliché [CZ]

You shouldn't do that

|Ethan Chambers|

Vlákna na límci bílé košile mě nepříjemně kousala na krku. Černá, nadoraz utažená, kravata svírala mé hrdlo víc než pocit, že právě sedím v křesle před ředitelem chlapecké školy, usuzujíc, že jejím studentem už dlouho nebudu. Muž s tmavě modrýma očima se koukal na papír, který pevně svíral mezi svými mozolovitými prsty. Nebylo však jasné, jestli na text kouká bezduše, nebo si ho opravdu čte. Možná bych byl raději, kdyby šlo o situaci číslo jedna.
Celý tento výjev na mě působil až přehnaně vážně. Dost tuto chvíli umocňovala tmavá ředitelna, jejíž okno bylo na druhé straně než prosvítající paprsky. Na vytapetovaných stěnách visely diplomy anebo poličky, na nichž byly trofeje. Za mahagonovým stolem seděl muž s nejvyšším postavením na této škole. Jeden pramen hnědých vlasů, které byly jinak seriózně učesané, mu sklouzl přes husté tmavé obočí, které pak svraštil a na čele mu vyskočilo několik vyčítavých vrásek. Na ředitele byl vcelku mladý. Tím nemyslím mladý – mladý. Ale potkáte-li jiné ředitele, už jsou určitě v důchodovém věku. Tenhle? Ten měl do důchodového věku ještě docela daleko. Jenže s mým přístupem k téhle soukromé škole, bych si dovolil tvrdit, že ho do toho stádia dostanu rychle.

Pan Preston, tak se totiž náš ředitel jmenoval, se na mě podíval pronikavým pohledem a papír se pod stiskem jeho ruky prohnul. ,,Slečna Brownová," učitelka, ke které jsem příliš nesympatizoval, protože jsem nesouhlasil s jejími učebními metodami literatury, ,,mi předala tuto práci, kterou jste vypracoval, Ethane." Nijak mě nepřekvapovalo oslovení křestním jménem, protože díky časté návštěvnosti této místnosti, si mě ředitel dokázal dobře zafixovat do paměti. Tentokrát jsem ale měl pocit, že se to neobejde bez trestu anebo bez finanční náhrady, kterou by moji rodiče poskytli.
Ředitel se zhluboka nadechl, společně se mnou se podíval na papír, a četl: ,,Báseň ve čtyřech částech:

Část první:
Vyližte mi.

Část druhá:
Vyližte mi.

Část třetí:
Vyližte mi.

[...]

Čtvrtou část snad ani číst nemusím, ne?" Kdy se vám poštěstí slyšet taková slova od ředitele? Z nějakého důvodu mě přešlo depresivní vnímání celé této chvíle a sám pro sebe jsem se usmál. ,,Přijde vám snad na tom něco vtipného? Protože já to můžu brát jako slovní napadení pedagoga. A vy byste ve vašem věku už dávno měl vědět, kam takové chování spěje," ředitel odložil papír stranou. Skoro až na druhý konec stolu, jako kdyby se bál, že taková slova ho v ruce budou pálit. Pak dlaně sepjal a tentokrát se podíval na mě. ,,Ethane, slečna Brownová mi říkala, že umíte psát moc hezké básně. Měla v zájmu vás poslat na mezinárodní pisatelskou soutěž ve Washingtonu..." odmlčel se a podíval se na lejstra, která ležela na druhé straně od jeho ruky, ,,ale s vaším prospěchem v ostatních předmětech a se stále zhoršujícím se chováním, jsem povinen vás.. Vyloučit." Na nějakou pisatelskou soutěž jí kašlu. Pomyslel jsem si, než se ke mně dostala i další slova, nad jimiž jsem vykulil oči a prohlédl si tvář ředitele, s výraznými vystouplými lícními kostmi, jestli to myslí vážně. Byla to už pátá soukromá škola za poslední dva roky, ze které mě vylili a moji rodiče řekli, že pokud se to bude opakovat, pošlou mě na státní. Sice jsem nesnášel uniformy a třídy plné jenom kluků, ale zároveň mě děsila představa kantorů, kteří nemají zájem své svěřence cokoliv naučit, na chodbách bývá zmatek a vybavení tříd stojí za houby.

,,Pane řediteli, já nemůžu za to, že slečna Brownová ke mně očividně chová antipatie!"

,,Ethane, takové chování je velice nekorektní," pronesl klidně, ,,Nejedná se pouze o slečnu Brownovou, jde i o ostatní učitele. Doneslo se mi, že je v hodinách urážíte... Plus to kouření před školou, za které jste byl už mnohokrát napomenut. Vaše potyčka s panem McDonellem," představil mi výčet mých prohřešků za posledních několik měsíců, které jsem na téhle škole strávil. Víc už jich asi nebude.