Cliché [CZ]

It hurts

|Ethan Chambers|

Když jsem si ráno bral svůj smuteční oblek, vzpomněl jsem si na svoje slova, která se mi v den tátova pohřbu honila hlavou. Doufám, že už se kvůli svým blízkým nebudu muset do něčeho takového oblékat. A najednou, o několik let později, jsem se přistihl, jak stojím před velkým zrcadlem a upravuju si černé sako. Minina babička pro mě sice nebyla nejbližší osobou. Vlastně jsem ji krom jednoho setkání vůbec neznal, ale když jsem se díval na odraz vlastní postavy oděné do černé, vzpomněl jsem si, že to díky ní jsem v sobě tentokrát našel odvahu si přiznat záležitosti ohledně mých pocitů. A právě proto jsem měl právo cítit zármutek. Už kvůli Mině, jejíž bolesti jsem ten den rozuměl. Nikdy není tak silná jako v den oficiálního rozloučení. Je to totiž naposledy, kdy můžete říct svému blízkému sbohem a po celém obřadu jako kdyby se jeho kapitola uzavřela. Jako kdyby ten člověk nikdy neexistoval. Můj otec vždycky tvrdil, že nikdy nezáleží na majetku, který za celý život nashromáždíme, což byla vcelku ironie vzhledem k jeho vlastnictví. Ale že vždycky záleží na tom, jak nás vnímají ostatní, protože každý skončíme v úplně stejné, prázdné díře a jediné, co po nás zůstane jsou pozůstalí, kteří mohou vyprávět o tom, jací jsme byli. A to majetek nedokáže.

Právě do jedné takové díry jsem se díval, nebyla úplně prázdná, někde na jejím dně totiž ležela černá rakev. Všichni pozůstalí byli shromážděni okolo a k mému překvapení jich nebylo mnoho. Bylo to zvláštní, na oslavě Miny babičky jsem měl pocit, že je obklopena tolika přáteli, kteří jí mají nade všechno rádi, ale až ve váš poslední den ostatní skutečně poznají, kteří byli ti praví. Uzavíral jsem naší čtveřici, kterou tvořila Mina a její matka s otcem. I v tomhle ohledu byla ta událost tak překvapující. Nikdy jsem ho neviděl a ani jsem nečekal, po jejím vyprávění, že by se zde ukázal. Bylo vidět, že sotva udržel rovnováhu, vlastně jako oporu využíval svoji manželku, kterou soucitně držel okolo ramen, ale bylo jasné, že to bylo jenom proto, aby nespadl k rakvi. Bylo až k nevíře, že se se svým panděrem vešel do obleku, který vypadal, že nepatří k nejnovějším. Jeho hlavu pokrývalo už jen malé množství černých vlasů, které měly namále, protože přibývající šediny zvěstily o jejich brzkém ústupu.

Naproti nám stála další čtveřice, možná rodina, možná známí. Tuto méně početnou sešlost už doplňoval pouze farář, který jako jediný stál v čele a shlížel do desek s předtištěným textem. Oči za sklíčky brýlí jezdily po papíře a hluboký hlas, který vzbuzoval v lidech důvěru se rozléhal po tichém okolí za občasného doprovodu skřehotavých zvuků ptactva.

,,...Vážená rodino, drazí přátelé a smuteční hosté. Dnes jsme se tu sešli, abychom společně zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Cindy Norwoodová dělala celý život vše pro to, aby se lidé kolem ní měli dobře a vždy myslela více na druhé než na sebe. Především na svoji dceru Celeste Norwoodovou – Gilbertovou a vnučku, Minu Gilbertovou. Pro jejich štěstí by se rozdala. Tímto vzpomínám jí to vracíme. Přestože od nás odešla, nikdy nezapomeneme. Naše srdce jsou plná vzpomínek. Dala vše, co mohla své milované a milující rodině a věrným přátelům. Věnujme teď Cindy tichou modlitbu a poděkujme jí tím za všechny šťastné chvilky, které jsme s ní mohli prožít." Farář sklopil desky, hlavu a jak řekl, tak splnil. Započal tichou modlitbu a poté, co se odnaproti ozvalo smrkání, se přidali i ostatní. Nikdy jsem nebyl moc věřící a měl jsem pochybnosti, že by byla i Mina, přesto jsme oba ze slušnosti odříkávali to, co ostatní.

Periferním pohledem jsem pozoroval reakce ostatních, které byly plné smutku. Zdálo se, že není nikdo, komu by netekla slza po tváři, nikdo, kdo by nebyl zarmoucen jejím odchodem. Pak jsem se podíval na Minu. K mému překvapení byla její tvář bez slzavých stop. Její oči byly suché, neleskly se, a tak nezvěstily nadcházející pláč. Měl jsem za to, že se prostě stydí. Možná se styděla ukázat ostatním, co pro ni babička znamenala a ukázat jim tu slabost, kterou tím v sobě dusila.
Podíval jsem se na naše ruce, které byly jenom kousek od sebe a pak si s ní propletl prsty. Chtěl jsem jí tím naznačit, že je v pořádku se takto cítit, že není třeba, aby v sobě držela smutek. Kvůli tomu jsme tam přeci byli, abychom dali průchod našim citům.
Ale Mina se nejdříve podívala na naše spojené ruce, pak na mě zvedla hlavu a věnovala mi ten stejný výraz, který měla doposud. Bez náznaku nějaké emoce, její kamenná tvář mě znervózňovala. Pouze pevně stiskla moji ruku a zase se zahleděla na otevřený hrob.