Cliché [CZ]

The new one

|Mina Gilbert|

Byl čtvrtek.
Kdovíproč, radost jsem z toho neměla. Což bylo celkem zvláštní, protože konec týdne se blížil a stejně jako všichni ostatní jsem měla být nadšená. Jenže tenhle čtvrtek se zdál nekonečný a nadcházející situace ho moc nerozjasnily.

‚15. Smíšené emoce nazýváme také jako: 

a) Polarita 

b) Subjektivita 

c) Ambivalence 

d) Žádná z uvedených možností'

Ve třídě byla slyšet vteřinová rafička hodin, která neúprosnou rychlostí obíhala obvod kruhu na zdi. Čím blíž byla ke svému konci, tím více nám ubíhal čas, abychom dokončili svůj test z psychologie. Mimo jiné se po třídě rozléhal zvuk chůze našeho kantora, který s rukama za zády obcházel po třídě a jednotlivým studentům koukal přes ramena na jejich odpovědi. U mě ale ten zvuk ustal. Učitel se zastavil a pohlédl na mojí poslední, prozatím nezodpovězenou, otázku. Přestala jsem klepat hrotem propisky o desku lavice, jak jsem to měla vždycky ve zvyku, když jsem byla nervózní, a vzhlédla do baculaté tváře profesora. S jeho přísným výdechem jsem ucítila i vůni alkoholu. Nebylo tajemstvím, že pan Davis si po ránu rád přihne ze sklenky.

Na chodbě se ozvalo řinčení zvonku, což znamenalo jediné: ,,Odevzdáváme!" Zakřičel jako na povel a já ještě v rychlosti zakroužkovala odpověď C u otázky číslo patnáct. Při odevzdávání dvoulistu jsem mu nevěnovala byť jen jediný pohled a rovnou začala sklízet věci do tašky, kterou jsem jako obvykle měla opřenou o levou nohu. Tentokrát už se třídou rozezněly i hlasy spolužáků, které barvitě líčily katastrofu jejich snažení. Jen jeden hlas nezajímaly odpovědi a byl tak hezky zabarvený, že byste se nestyděli s ním vyjít do televize:

,,Mám novinky." Špitla za mnou Blair tajemně a já se letmo ohlédla přes rameno. Nebylo mi úplně jasné, jak rychle si dokázala sbalit všechny věci. Pravačkou si přidržovala poutko od kabelky, která dneska byla tím výstředním doplňkem. Byla až nechutně stříbrná. Jasně, na stříbrné není nic špatného, ale představte si, jak moc zářící a stříbrná musela být, když jsem to nazvala nechutně. I tak ale nebylo pochyb, že za týden se tahle kabelka od značku-vlastně-vůbec-neznám stane módním hitem, protože samotné Blair Hitchcockové se zamlouvala.
Nejdříve jsem zaujatě zvedla obočí na důkaz toho, že mě to fakt zajímá, ale pohled jsem vrátila zpátky na svoji tašku, kterou jsem si přehodila přes pravé rameno a pomalu se vydala uličkou samostatných lavic směrem z učebny číslo pět. Někde na druhé straně mě v uličce napravo od těchto lavic následovala Blair.

,,Vážně?" prohodila jsem už s trochou většího zájmu, když jsme vyšly na chodbu a bok po boku se nesly, teda ona se nesla, směrem k našim skříňkám, které máme, jen tak mimochodem, vedle sebe. Vlastně takhle jsem se s Blair potkala.
Byl to ten úplně první týden a já jsem nijak nebyla zvyklá na tenhle skříňkový systém. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem zadala správné heslo, ale skříňka mě odmítala pustit dovnitř. Ačkoliv byste na to Blair netipovali, dokázala si s tím poradit vcelku elegantně. Znala na to takový ‚trik,' při kterém stačil použít pilník na nehty a pár šikovných otoček. No a pak to začalo. Když ještě tehdy nebyla vysazená na extravagantní módu, pochválila mi šedý svetr, který jsem v ten den měla na sobě a řekla, že mi krásně jde k pleti. Od té doby se stala mojí parťačkou nejenom na otevírání skříněk, ale i na večírky, nákupy a víkendové posedávání u Backse. Ale o tom jindy.