Cliché [CZ]

Questions and answers

|Ethan Chambers|

Pro kluka jako jsem já sobota neznamenala večírky, randění se svou přítelkyní nebo filmový večer s přáteli. Znamenalo to, že nastal den, kdy jsem byl nucen zaplatit svůj dluh svému – jedinému – kamarádovi Jasonovi.

Stál jsem před jeho otevřenými dveřmi, v nichž stál kanadský blonďák, který měl víčka sklopená na několik bankovek ve své ruce a tiše přepočítával: ,,Čtyřicet osm, devět.." Jeho hlas jsem slyšel jen v pozadí, protože víc mě zaujal prostor za ním, jež vypadala vcelku prázdně. ,,Jo padesát," vydechl trochu potěšeně a zintenzivnil svůj hlas do plné hlasitosti. Trhl jsem očima na jeho ruku, která i s bankovkami zajela do šedých tepláků, zatímco na mě hleděl s vítěznou tváři mísící se s emocí spokojenosti nad svým výdělkem.

,,Máš dneska něco?" zeptal jsem se ho bez otálení, abych přerušil tu trapnou chvíli ticha, kdy já jsem hleděl na místo, kam zmizeli moje peníze a Jason zase do mé tváře, kam jsem nakonec také zvedl pohled. Jeho vítězný výraz vystřídal naopak podmračený a jeho zřejmé nespokojení podtrhlo to nesouhlasné zavrtění hlavy.

,,Říkal jsem ti, že tě v tom dlouho podporovat nebudu," i přes jeho zlověstnou tvář si udržel vcelku klidný hlas, skoro až přívětivý,

,,Ale to dlouho ještě nenastalo, ne?" otázal jsem se trochu šibalsky, abych využil jeho pozitivně nabité osoby, načež jako první neverbální odpověď ke mně vyslal zakoulení očí. Pak ale pootočil hlavu přes rameno, zkontroloval, jestli je vzduch čistý, a nakonec přešel více před práh jejich bytu. Udělal jsem pár kroků vzad a sledoval, jak se Jason snaží neslyšně zavřít dveře. Napovědělo mi to dost o tom, že jeho otec je doma a vědět o našem malém obchodování, jistě se s Jasonem sejdeme na vojenské škole. Přinejmenším.
Zase zašmátral do kapsy. Tentokrát do opačné než tam, kam dával peníze, a vytáhl malý balíček se zeleným obsahem, kterého tam bylo poskromnu, a hodil mi ho. ,,Kolik tentokrát?" zeptal jsem se, když jsem balíček sevřel mezi prsty a schoval ho do své kapsy.

,,Pětapadesát," řekl rozhodně. Vytřeštil jsem na něj oči. Nejenom kvůli ceně, ale i kvůli tomu klidu, se kterým to dokázal říct.

,,Jsi normální, vole? Jsem tvůj kámoš!" oponoval jsem na jeho vysoké ceny zoufale. Ušklíbl se, prohlédl si mě a řekl:

,,Já vím, právě proto." Nechápavě jsem po jeho odpovědi nakrčil čelo, zatímco se Jason významně zády opřel o dveře a ruce zkřížil na hrudi.

,,Jenom za dva týdny ode mě budeš mít přes stovku," pokračoval jsem v nátlaku na svého kamaráda, který mu očividně nechtěl podlehnout.

,,Jo, tak snad se poučíš," zabroukal melodickým tónem jakoby nic. Bez dávky hereckého talentu jsem se pokusil zparodovat jeho slova, tiše, abych se vyhnul proslovu, přesto mi neunikl nevraživý Jasonův pohled, se kterým vypustil přebytečný vzduch z plic. ,,Třeba tě to taky donutí se zamyslet nad svým zdravím," načal mimořádné téma, po němž mě všechno zesměšňování přešlo.

,,Mám nemocný srdce, ne plíce."

,,Všechno souvisí se vším," odpověděl mi bez vykolejení z mé odpovědi a pokrčil rameny, ,,Navíc si nemyslím, že by to svinstvo mělo dopad jenom na plíce."

,,Svinstvo?" zopakoval jsem po něm s pozvednutým obočím. ,,Říkáš tomu, co prodáváš svinstvo? Pěkný." Svůj hlas jsem zabarvil pořádnou dávkou ironie, která se Jasonovi, to jsem soudil dle výrazu, příčila.

,,Taky mě za to můžou zavřít," řekl plus jeden důvod, jímž mi chtěl evidentně naznačit, že tohle naše přátelství dlouho trvat nebude. Aby Jasonovy obavy vyvolaly totéž u mě, musel se o to víc snažit a přidat ještě víc pádnějších důvodů.