Cliché [CZ]

I am not able to stop

|Ethan Chambers|

Měla pravdu. Dělal jsem impulsivní věci, byly spontánní a byly nepromyšlené. Natolik nepromyšlené, že jsem si neuvědomoval, jak moc jsem tím polibkem zasáhl do našeho vztahu, protože jediné, na co jsem dokázal myslet byly jemné rty a hebké promrzlé dlaně, kterými mě v ten večer zatlačila do týlu a jedním slůvkem – ‚nepřestávej' – mi udělala chaos v hlavě.

Takový zmatek nedokázaly srovnat ani vánoční svátky, dokonce ani její nepřítomnost a snad tomu nepomohl ani tichý mobil, který nehlásil žádnou zprávu. Od ní. Jedině to zapříčinilo to, že moje myšlenky se ještě více rozutekly a já nemohl žádnou polapit. Marně jsem se snažil přijít na to, proč se neozývá, nebo již dávno nezahájila svůj útok s tím, že si musíme promluvit o tom, co se ten večer stalo.

Po Novém roce je nástup do školy vždy zvláštní a je jedno, jestli jste na soukromé nebo státní. Musíte si opět zvyknout na školní režim a svět relaxace, který jste zažili v posledních dnech nazpět, pokud nejste šprt a neučili se i přes prázdniny, nechat doma. Nejzvláštnější na tom jsou pravděpodobně pohledy všech ostatních, přestože víte jen o polovině, že chodí na tu samou školu. Jak se zdálo, o mně najednou věděli všichni. Bylo jedno, jak moc jsem se snažil být nenápadný. Stačilo jenom stát u skříňky a brát si učebnice na další hodinu a pro všechny to najednou bylo tou nejvíce fascinující věcí, co kdy viděli. Periferním pohledem jsem se ohlížel na všechny okolo, nikomu nebylo blbé se mnou navázat oční kontakt, a i nadále si mě prohlížet.

U pohledů to ale nezůstalo.

Když jsem šel na hodinu biologie a procházel okolo dívčích toalet, zaslechl jsem zpoza dveří typické skřehotavé hlasy, které dokola opakovaly moje jméno. Jelikož bych ale mohl být nařknut z toho, že se snažím podívat na něco, co už jsem dávno znal, krok jsem pouze zpomalil. Nestačilo to k tomu, abych se dozvěděl hlavní příčinu rozebírání mé maličkosti. Drásalo mě to snad ještě víc než fakt, že od jediné osoby na celé škole jsem svoje jméno neslyšel a ani jsem s ní nenavázal oční kontakt. Mina.

Učebna biologie se nacházela v nepříliš frekventovaných místech. Dnes se to potvrdilo dvojnásob. Kromě kluka, který stál u dveří do místnosti a vypadal příliš zaujatě displejem mobilu, zela chodba prázdnotou. Oprostil jsem se od všech zvědavců a dostal se do provizorního útočiště, kde jsem mohl alespoň na chvíli vydechnout. Chystal jsem se vstoupit dovnitř, když v tom černovlasý chlapec u dveří zpozornil, napřímil se a mobil schoval do zadní kapsy kalhot.

,,Ee-e," vydal ze sebe jako když matka ročnímu dítěti naznačuje, že to, co si právě chystá strčit do pusy je ‚fuj.' Možná mi těmito pazvuky chtěl říct, že biologie je fuj, s čímž jsem naprosto souhlasil, ale nemohl jsem se dočkat oázy klidu a nenápadnosti, která na mě uvnitř čekala.
Prsty jsem měl již obtočené okolo kliky, stačilo s ní pouze otočit, ale i když jsem nemusel, věnoval jsem pozornost tomu dlouhánovi u dveří. Nijak jsem nechtěl riskovat další pád na zem, proto jsem vyčkal na vysvětlení. ,,Tam to dneska není," řekl, ušklíbl se a poté, co mi sdělil tuto důležitou informaci, si zase vytáhl mobil z kapsy a začal něco zběsile datlovat.

,,A kam mám teda jít?" Ruku jsem zase spustil podél těla a s tázavým výrazem se zahleděl na modroočka, který budil dojem, že moji otázku přeslechl. Stál jsem tam, obočí jsem měl pozvednuté a tím jsem ho podněcoval k odpovědi. Chvíli trvalo, než projevil další známky vnímání, ale pak se zhluboka nadechl, převrátil oči v sloup a displej po krátkém stisknutí hrany telefonu pohasl.

,,Projektová místnost v druhým patře," opáčil otráveně a stejně jako všichni ten den, si mě přetěkl pohledem.

,,Můžu se na něco zeptat?" Líně přikývl, ale ochota v jeho výrazu nebyla žádná. ,,Mám někde nějakej flek nebo tak?" Tato otázka pro něj byla jakýmsi povelem, aby si mě prohlédl. Nakonec pokrčil rameny a s lhostejným výrazem a rukama zkříženýma na hrudi řekl: