Cliché [CZ]

Do I wanna know?

|Ethan Chambers|

Páteční večer byl dokonalý čas pro to, abych ležel v posteli, užil si několika nerušených tónin Arctic Monkeys a možná se i trochu zhulil. Máma s otčímem byli na plese, který pořádala charitativní organizace, a tak mi jejich nepřítomnost hrála do karet. Jenže za vším pozitivním jsou i negativa a tentokrát to byla společnost naší opatrovatelky s myším jménem. ‚Prostě za každým problémem hledej ženu,' jak by mi řekl můj táta.

Někdy během druhé sloky písně Do I wanna know, se ozvala rána, která přehlušila i stereo v mém pokoji. To bylo celkem obdivuhodné, protože jsem ho schválně dal na největší hlasitost, abych nemusel poslouchat, jak se ti dva dole dohadují. Vyvedlo mě to z míry natolik, že jsem se na posteli zvedl na lokty a zmateně se rozhlédl po tmavé místnosti, ve které tak často přebývám a která je mým jediným útočištěm od toho zmatku venku. V protějším rohu stálo velké zrcadlo, v němž byl jen matný odraz devatenáctiletého chlapce s rozcuchanými vlasy a černým, pomačkaným trikem s ohnutými rukávy. Chvilku jsem hleděl na sebe samého a zkrátka nepřemýšlel nad ničím. Dokud se neozvala další rána, kterou doprovodil dívčí pisklavý hlas: ,,Chucku!"
Zvědavost přemohla moje bolesti v nohách, díky nimž jsem cítil, jak jsou těžké, a pomalu jsem vstal z postele, aby se mi nezatočila hlava. Bosé nohy se otřely o vlákna tmavého koberce a přes poházené věci jsem se vydal ke dveřím polepenými plakáty. Hned jak jsem vešel na chodbu, oslnilo mě světlo, jež zde bylo mnohem intenzivnější než ta moje tma uvnitř. Na vteřinu jsem i zapřemýšlel, že bych se vrátil zpět do tepla své postele, ale pach něčeho připáleného mě donutil nejenom nakrčit nos, ale zároveň se rozpohybovat po schodech dolů, a protože byly ze skla, studila mne chodidla. Úlevu jsem ucítil až v předsíni, kde jsem vstoupil na dřevo a dál pokračoval směrem do kuchyně. A tam se mi naskytl pohled na něco nevídaného.

Mina byla čelem k plotně, na které stál hrnec a z toho vycházel černý dým. Vlastně ho bylo tolik, že ani odvětrávání to nestihlo pojmout. A tak ta dívka se zrzavými vlasy, kterých bylo mimochodem taky dost, mávala utěrkou nad hrncem a běhala od dřezu k plotně a zpět. Chuck vypadal zaměstnaně, protože mu přišlo děsně vtipné si dát na obličej několik povedených makarónů a imitovat nějakou postavu z filmu, která mně naopak přišla zcela neznámá. Celý tenhle výjev zmatku byl totální tragédií. Mina si mě všimla až poté, co se k plotně otočila zády, aby zkontrolovala mého bráchu stojícího za ní. Leknutím sebou viditelně trhla a podívala se na mě tím způsobem, kterým prosila, aby se tohle nedostalo nikam na veřejnost. A hlavně, aby se to nedostalo k mým rodičům. ,,Vypadni," poručil jsem Chuckovi, když se i on na mě otočil s nadšeným výrazem a žádostí, abych si ho pořádně prohlédl, protože asi očekával nějakou pochvalu. Pravdou bylo, že tenhle parchant byl dost rozmazlený dítě, kterému se kdy dostávalo větší pozornosti než mně.
Nejdříve se podíval ublíženě, ale pak sundal makaróny ze svého obličeje a se sklopenou hlavou mě obešel a kdoví, kam tehdy zamířil. Bylo mi to asi tak jedno, jako následná slova od Miny:

,,Díky." Utrousila s jemným úsměvem.

,,Kvůli tobě jsem to nedělal," překvapena mojí odpovědí, hlavou cukla dozadu, až se několik pramenů, které jí vyčuhovaly z drdolu, zhouplo. Mlčky jsem se rozešel ke kuchyňskému ostrůvku, který byl plný misek, hrnců a surovin na večeři. Po očku jsem kontroloval dým z hrnce na plotně, jenž se začal opětovně zvedat a hýřit vzduchem. ,,Takhle ti za chvíli shoří vlasy," poznamenal jsem po cestě a pak se usadil na barovou židličku, dostatečně vysokou vůči desce. Mina se okamžitě otočila, vzala dvě utěrky, do kterých si zabalila dlaně a hrnec odnesla z plotny do dřezu, kde do něj pustila vodu a tentokrát se zvedla pára. Všechno jsem to sledoval s podivem. S podivem, že holka v jejím věku neumí udělat takovou banalitu jako jsou makaróny se sýrem. To jsem vydedukoval z toho, jak jsem se podíval na to jídlo, které tam bylo připravené. ,,Dal bych si sendvič," prohodil jsem v momentě, kdy jsem vycítil, že se situace trochu uklidnila a ona přestala mávat utěrkou nad hrncem. Otočila se na mě a s nadzvednutým obočím se opřela o hranu linky a ruce vzdorovitě zkřížila na hrudi.

,,Jsem opatrovatelka... Ne služka," rozhlédl jsem se po celé místnosti, konkrétně jsem se podíval na místa, kde vládl největší chaos.

,,Vážně?" neodpustil jsem si rýpavě, když už jsem vrátil pohled na dívku v černo-modré kostkované košili a džínách. Slyšel jsem dlouhý výdech a všiml jsem si i koulení očí, bez kterého se neobešla ani její další otázka:

,,S čím to chceš?"

,,Majonéza, slanina, salát... Přesně v tomhle pořadí. Chleba je tamhle v tý poličce," hlavou jsem pokynul k jedné ze skříněk nad kuchyňskou linkou, abych jí dodal správný směr a přesně tam se pak otočila.

,,Jsi v pohodě?" zeptala se otočena zády ke mně. Nebudu se tajit tím, že mě její otázka překvapila. Dlouho jsem něco takového neslyšel a zvlášť mě to udivovalo od člověka, kterému do toho nic není. Využil jsem chvíle, kdy se na mě nekoukala, protože právě z plastového obalu vytahovala chleba, a několikrát překvapeně zamrkal.

,,Proč?" nejdříve pokrčila rameny, jako kdyby sama nevěděla a pak se rozešla směrem k lednici a koutkem oka se zaměřila na moji tvář.

,,Máš úplně červený oči," podotkla bezstarostně, otevřela dveře od lednice a vytáhla požadované suroviny, se kterými se vrátila zpátky k přípravě sendviče. Na rozdíl od Miny mi bylo úplně jasné, co za tím stojí. Nic emocionálního, s čím bych se jí chtěl svěřovat, ale jen pár potahů z jointu, s čímž, co si budeme povídat, jsem se jí taky svěřovat nechtěl.

,,Nic ti do toho není," zamumlal jsem protestně a podíval se úplně jinam, než stála ona, abych se vyhnul jakémukoliv očnímu kontaktu a ona si to nestihla prohlédnout. Tedy aspoň ne tak podrobně. Dlouze si povzdechla, něco zamumlala pod svůj malý nos a dál už mlčela. Cokoliv se mi teď zdálo zajímavějším. Tak třeba modrá miska, ve které byl nastrouhaný sýr a hned vedle toho nůž, po němž jsem líně přejel prstem. ,,Ta tvoje.. Kamarádka," začal jsem nejistě, protože mi z nějakého důvodu vadilo, že jediné, co je v místnosti slyšet je můj hlas a občasné zacinkání příborového nože, když natírala majonézu. Nic neřekla, vypadala jako kdyby mě neslyšela, ale podvědomě jsem věděl, že chce vědět víc, ,,Blair.." prohodil jsem stejným hlasem jako Mina, když nás představila.

,,Pamatuješ si její jméno a to jsi jí viděl prvně. Takže to děláš schválně jenom mně?" přerušila mě během monologu, který jsem nestihl dokončit. Letmo se na mě ohlédla a dle toho vážného výrazu s nadzvednutým obočím jsem pochopil, že si rozhodně nedělá srandu. Neodpověděl jsem, pouze jsem zavrtěl hlavou, rozhodnut pokračovat:

,,Má..." Podíval jsem se zpátky na nůž, který ležel po mé pravici a útlými prsty opět přejel po jeho ostré hraně. ,,Má teď někoho?" váhavě jsem zvedl pohled na Minina záda a spatřil na jejím těle několik svalových záškubů a dokonce se i mírně napřímila.

,,Jo no..." řekla nejdřív, sendvič položila na zelený talíř a ten pak přihrála přede mě. Víc, než nějaké jídlo mě spíš zajímala její odpověď, na kterou jsou vyčkával s nadzvednutým obočím, prsty se přidržujíc okraje talíře. ,,My chodíme spolu," přiznala, opřela se o hranu linky a zároveň do ní zespoda zaryla prsty. Nechápavě jsem nakrčil čelo a talíř s jídlem odsunul tak daleko, jak mi to umožnila miska se sýrem, protože bránila ve veškerém pohybu nádobí po kuchyňském ostrůvku.

,,Chceš mi tím říct..." očima jsem zatěkal po podlaze a pak po jejím těle až do její tváře, načež jsem se pobaveně ušklíbl. ,,Že Blair o mě nemá zájem, protože jsem kluk?" souhlasně přikývla. Byla stejně dobrá lhářka jako kuchařka. Příšerná.

,,Kecy," odsekl jsem nedůvěřivě a přitáhl si k sobě sendvič, do kterého jsem se zakousl.

,,Ty mi nevěříš?" nevěřil jsem jí. Nevěřil jsem jí ani ten její nos mezi očima, natož něco tak velkého, A abych jí to dal najevo, zavrtěl jsem hlavou.

,,Jenom dedukce, jo?" řekl jsem a pokynul jejím směrem hlavu, když jsem do svého žaludku dostal první sousto, po kterém už nějakou dobu lačnil. Možná byla příšerná kuchařka, ale sendvič ušel. ,,U tebe bych tomu klidně věřil," když jsem to řekl, ušklíbla se. Asi dotčeně. ,,Ale Blair nevypadá zrovna na holku, která by chodila.. S jinou holkou. Je to typická mrcha," zvlnil jsem svoje rty do úšklebku.

,,Tak hele – "

,,Co?" opáčil jsem okamžitě poté, co mi skočila do řeči.

,,Nevím, co to máš za blbý zvyky všechny kolem sebe jenom urážet, ale Blair je moje nejlepší kamarádka... A u tý si tyhle průpovídky nech," mračila se, všechno, co vyřkla vyznělo tak vážně.

,,A zkus mi říct, že je jiná," pronesl jsem klidně, zatímco moje ústa plnil lepek z chleba, hořká chuť salátu, slanina a majonéza. Nevěděl jsem, jestli mi dává prostor pro to, abych dojedl nebo jestli se zamýšlí nad mými slovy. Ať už to bylo cokoliv z toho, počkala až polknu a kývnu na ní, abych jí vyzval k odpovědi. Jenže nic neřekla. Zarytě mlčela a rty trpce semknula do úzké linie, div jí nepraskly rty od toho, jak se snažila nic neříct. ,,Zkus mi říct, že to není ta holka, která spí s klukama na každý párty kde může a manipuluje s nima," pořád mlčela. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a sendvič položil zpátky na talíř, ,,to jsem si myslel," dodal jsem přesvědčeně o svojí pravdě a podíval se do její prázdné tváře, která odmítala cokoliv prozradit. ,,Aspoň u ní bych měl šanci."

,,Zapomeň," zavrhla s vrtěním hlavy, které už se nezdálo být tak nepříjemné jako jakákoliv předchozí slova. Sledoval jsem její trajektorii, která vedla ke kuchyňskému ostrůvku, aby mohla začít sbírat nádobí. ,,Co vlastně děláš u nás na škole?" dle toho nezájmu jsem soudil, že její lačnění po odpovědi není tak velké, ale její zvědavá tvář, kterou ke mně zvedla při odebírání prkýnka na strouhání sýru, mi říkala úplně něco jiného. Nejistě jsem se zamračil a pohledem sjel na pokrm, jež byl už několikrát nakousnutý a já se rozhodl v tom pokračovat.

,,Do toho ti nic není," odbyl jsem jí touto frází již podruhé za večer a abych se vyhnul vypovídání, zaplnil jsem svá ústa dalším soustem.

,,Vlastně je.." opáčila s pokrčením ramen a obrátila se ke kuchyňské lince, kam položila držený předmět a s rukama v kapsách od džínů se natočila zpět ke mně, tentokrát mnohem odhodlaněji zjistit odpověď, ,,... U nás se povídá, že jsi podpálil učitele," kdovíproč mě tahle představa donutila k mírnému úsměvu, ale hned na to jsem zavrtěl hlavou.

,,Kecy," řekl jsem už podruhé za ten večer a měl jsem pocit, jakoby mě Mina podezřívala z malé slovní zásoby. ,,Ty tomu snad věříš?"

,,Jako kdyby ti záleželo na tom, co si myslím," pronesla s úšklebkem.

,,Máš pravdu, nezáleží, ale tohle mě neskutečně zajímá."

,,Neříkám, že jsi ho přímo podpálil, ale rozhodně vypadáš na kluka, kterej mu zapálil aspoň nohavici u kalhot," tajemně se jí blýsklo v očích a její názor mě docela vyvedl z míry. Tak jsem to dal najevo a nad její poznámkou nakrčil čelo.

,,Cože?" pokrčila rameny.

,,To asi ten piercing," hlavou pokynula k mé tváři.

,,Všichni kdo mají piercing jsou hned špatní? Já ho mám z jinýho důvodu," dojedl jsem sendvič a ruce jsem otřel o sebe, abych se zbavil několika drobků na mých dlaní.

,,Chci vůbec vědět z jakýho nebo mě zase odbydeš: ‚Co je mi do toho?'" zavrtěl jsem hlavou.

,,Tohle vědět nechceš."