Cliché [CZ]

Nightmare

|Ethan Chambers|

Díval jsem se na zašedlé špičky kdysi bílých tenisek, které se pohybovaly v rytmu chůze, přestože vědomě jsem jim o tom nedal žádný impuls. Byl jsem si jist, že bláto z podrážek za mnou zanechává stopy na bílé podlaze, po které jsem kráčel. Až uvědomění, že toto místo je příliš přesvícené mě přinutilo zvednout hlavu.

Procházel jsem chodbou v nemocničním prostředí, a i když jsem se chtěl zastavit a pořádně se rozhlédnout, nešlo to. Moje nohy mě nesly dál a já neměl nejmenší tušení, jak to přerušit. Na chodbách, na místech vyhrazených k sezení u stěn, byli pacienti a každý zvlášť si mě prohlédl. Sestry, které převážely invalidní vozík, nebo odnášely biologický materiál, na mě také zacílily očima, měl jsem pocit, že dokonce i pacienti, kteří měli přetrvávat na svém lůžku vstali jenom proto, aby se na mě přišli podívat. Stáli na prazích svých pokojů, někteří se schopně drželi kapačky, a hleděli mým směrem. Pozornost, která byla přehnaná, ve mně vyvolávala pocity úzkosti. Chtěl jsem se posadit, zhluboka se nadechnout, ale jako kdyby na moji hruď někdo hodil kámen. Byl jsem indisponován i touto schopností.

A najednou jsem si všiml, že na konci té chodby stojí přibližně devítiletý chlapec. Mohlo se zdát, že je jedním z ostatních pacientů, kromě toho, že jako jediný neměl pohled plný odsouzení, ale pochopení a bylo v něm něco tak jemného, co mě donutilo v něj vložit důvěru. Zdálo se, že čeká. Že čeká na to, až k němu přijdu.
A pak se stalo něco zvláštního.
V posledních pár metrech, které mi zbývaly, jsem v něm poznal sebe. Bylo to stejné jako v ten den, kdy táta umíral. Měl na sobě šedočerné triko s horizontálními pruhy, seprané džíny a ošoupané tenisky. Vlasy byly rozčepýřené, protože ještě před chvílí spal na lavičce určené pro hosty. Kruhy pod očima a nateklé tváře zvěstily to, že si prošel několikahodinovým pláčem, který ho zřetelně vysílil.

Přesto sebral posledních pár sil, které v tom drobném těle zůstaly a jako každé dítě v jeho věku se mrštně rozeběhl do chodby vpravo. Najednou mým nohám nedělalo problém mě poslouchat. Také jsem zrychlil, abych s ním, se sebou, neztratil kontakt. Byl jenom pár metrů přede mnou a najednou zahnul do pokoje po levé straně. Jelikož moje dolní končetiny již byly snadno ovladatelné, zpomalil jsem svoji chůzi. Na těch dveřích bylo zvláštní pouze to, že neměly žádný štítek. Bez vědomí o identifikaci ležícího uvnitř, jsem vstoupil.

Místnost byla holá a tmavá. Jediné světlo, které zde bylo, ozařovalo lůžko, jež bylo přetažené šedým prostěradlem. Přesně tam stál chlapec. Ladnými pohyby ruky mi naznačil, ať přistoupím a moje nohy se zase staly nekontrolovatelnými, protože na to gesto přistoupily, ačkoliv z centra mého mozku ten povel nedostaly.

Zastavil jsem se po chlapcově boku a společně jsme hleděli na šedou látku. Natáhl k ní svoji drobnou dlaň, uchopil ji a já tušil, co bude následovat. ,,Nedělej to," řekl jsem prosebně. Místností rezonovala moje ozvěna. Chlapec na mě zvedl hlavu, nesouhlasně jí zavrtěl a prostěradlo strhl. Možná jsem byl připraven na vše, ale rozhodně ne na svoje polonahé tělo, kterému se nezvedalo hrudník, neboť mé já, které leželo na lůžku nedýchalo. Celkově neprojevovalo žádné známky života. Kůže měla bledší odstín než obvykle, rty byly namodralé a víčka se těžce tiskla k sobě. Neměl jsem piercing, celkově jsem působil tak... Naze. Obraz, na nějž jsme společně hleděli, mi stáhl hrdlo a já měl nekontrolovanou tendenci se opřít.

,,Vidíš?" rozezněla se v místnosti chlapcova slova, který stále držel lem prostěradla. ,,Zemřeš sám. Nemilován." Nevěděl jsem, zda se stále snažím ustát pohled na sebe samého, nebo nyní slova toho děcka, která k jeho věku zněla až příliš krutě a chladně.