Cliché [CZ]

She doesn't act like she's fine

|Ethan Chambers|

Nezáleželo na tom, jestli byl Jason sebelepší kamarád. Když už jsem nemohl přímo, v duchu jsem ho proklínal za ten nápad ‚kalby,' jak by řekl on, během týdne. Vlastně to by na tom nebylo to nejhorší. Z celé situace byl tou horší částí fakt, že i přes moje požadavky a abstinenční argumenty, do mě bez přestávky hustil jeden kelímek jakési pofidérní tekutiny s alkoholem za druhým. Následky to mělo nevyhnutelné.

Nemluvě o tom, že celý večer mám v jedné velké mlze, počítaje k tomu dopravu domů, se u mě projevovaly typické známky ranní kocoviny. Bohužel pro mě jsem svým zákonným zástupcům nemohl říct, kde jsem přes noc byl a s tím jsem jim nemohl prozradit nic o bolehlavu a neustálé chuti na zvracení. Ať jsem trpěl sebevíc, musel jsem do školy. I kdybych jakkoliv odmítal, a dokonce měl povolení od rodičů zůstat doma, mojí povinností bylo tam jít. Už kvůli Mině, které jsem potřeboval sdělit hned několik věcí na Jasonovo doporučení, což bylo tím posledním, co si z té bláznivé noci pamatuji.

Bylo mnohem jednodušší počkat na Minu před vchodem do školy než ji pak marně hledat v jejích útrobách. Seděl jsem na vyvýšené zídce u schodů, které vedly do západní části budovy, což z tohoto místa dělalo, v rámci možností, to nejodlehlejší. Nevybral jsem si ho jen kvůli soukromí, ale zároveň z důvodu nenápadnosti, protože svoji nervozitu a nechuť pozřít cokoliv jiného jsem kompenzoval cigaretami. Za celou dobu, co jsem tam seděl, a měl neblahé tušení, že sedím v nějaké louži, která zbyla po sněhu, jsem jich stihl vykouřit tak pět. Jenže po každém popotáhnutí se riziko vrácení žaludečního obsahu zvýšilo, protože mi to tak připomnělo předešlou noc. Z nevysvětlitelného důvodu jsem nemohl přestat.

,,Čau, Chambersi," ozvalo se opodál poměrně posměšně. Respektive já tenhle hlas vždycky považoval za výsměšný, arogantní a povýšený. Tak nějak bych popsal i samotného Alstona, jež ke mně v ten moment mířil. Nějak jsem začal pochybovat o nenápadnosti tohoto místa, které po přítomnosti někoho dalšího neplnilo funkci oázy klidu.

,,Dneska bez svých opiček," zkonstatoval jsem nahlas, protože byl ještě docela daleko. Přesto jsem raději típl cigaretu o beton zídky s předstihem a vajgl odhodil na opačnou stranu, než šel Alston. ,,Dneska mě jdeš zmlátit sám, nebo co chceš?" Černovlasý kluk držící si školní batoh přes pravé rameno se pobaveně ušklíbl a na svoji odpověď bedlivě vyčkal do momentu, kdy se ke mně přiblížil jen na pár metrů. Přiznávám, že v ten moment jsem se cítil jako kdybych měl navrch, protože byl o několik centimetrů níž.

,,Buď v klidu, tohle je za náma, ne?" Zvedl na mě hlavu, přivřel jedno oko a na rtech vyloudil prapodivný úsměv, který měl k upřímnosti sakra daleko. ,,Ty vypadáš," podotkl po chvilce, když už si mě přeměřil oběma očima. Zjevně narážel na kruhy pod očima, bledou tvář a neustálý třes svalů, protože ani černá bunda mi v té zimě nepomohla. Nešlo jenom o okolní počasí. Toto zvláštní podchlazení jsem cítil už dneska ráno v posteli.

,,Jo, taky nejsi krasavec, ale.. Znáš to, mně stačí spánek, aby to bylo v pohodě." Alstonův úsměv se záhy schoval za tenkou linkou vytvořenou z trpkého semknutí rtů.

,,Řekl jsem sice, že je to za náma, ale i tak to z nás nedělá kámoše a já ti pořád můžu rozbít hubu." Nebyl jsem si jistý, jestli Alston něco takového bez svých kamarádů zvládne, ale tentokrát jsem se ani neopovažoval tuhle myšlenku vyslovovat nahlas, protože dneska by rozhodně vyhrál – to vzhledem k tomu, že jsem byl indisponován. Jelikož jsem nic nenamítal, Alstonovi to dalo zelenou v tom, aby pochopil, že dneska není den, kdy bych chtěl vyvolávat zbytečné konflikty. Zničehonic se zeširoka usmál, opět to připomínalo spíše zákeřný úsměv, a několikrát chápavě pokýval hlavou.