Cliché [CZ]

Is it a date?!

|Mina Gilbert|

Moje čtvrteční odpoledne nedopadlo úplně podle plánu. Místo osamoceného koukání na filmy v našem skladě, přičemž, když nad tím teď přemýšlím, také to nezní kdovíjak zábavně, jsem čelila agresivně labilnímu Ethanovi a bývalému příteli Philipovi, jehož nos si určitě také představoval to odpoledne jinak.

Rozrušilo mě to tak moc, že se ani páteční den neobešel bez toho, abych si na to aspoň jednou nevzpomněla. Hodina psychologie s panem Davisem, která náhodou nahrazovala angličtinu, na níž bych seděla radši, se mi zdála tak unavující, že jsem myšlenkami zabloudila ke scéně před dveřmi 38. Dokola a dokola jsem si přehrávala, jak se Ethanova pěst objevila na Philipově tváři a jaká zlost mnou projela, když to udělal. Kupodivu jsem se však dokázala vžít do jeho situace a v duchu jsem si představila, jaká naopak jím musela projet bolest. Dost o tom vypovídaly jeho klouby.

Mou rukou najednou projela bolest, hned několikrát za sebou, jako kdyby ta představa byla reálnější víc, než jsem chtěla. Záhy se však o lavici za mnou ozvalo tiché, přesto ostré:

,,Mino!" Blaiřin hlas mě opět uvedl do reality. Párkrát jsem zmateně zamrkala, pohlédla na svoji dlaň, která byla bez nějakého poškození a pak na profesora Davise, který si určitě ráno přihnul, dle toho pachu, ale i přesto se dokázal vzpřímeně tyčit jen pár metrů přede mnou a s rukama v bok mě propalovat celkem nevraživým pohledem.

,,Tři," ozvalo se tiše jenom kousek ode mě. Nejdříve jsem se nechápavě podívala směrem k dotyčnému chlapci, který toto číslo vypustil z úst. Archie – onen rádce – ke mně přesvědčivě kývl hlavou a k utvrzení přidal i krátké mávnutí ruky.

,,Tři," zopakovala jsem po Archiem hrdě, div jsem na místě nevypla hruď, jak jsem děkovala za takové studenty jako byl přes uličku sedící brunet. Z mé strany jsem však děkovala předčasně, protože jen chvilku po mé odpovědi se třídou ozval šum smíchu a pan Davis protočil očima.

,,Výborně, takže jsme si potvrdili, že slečna Gilbertová nedává pozor. Klidně si můžete ze mě jít dělat srandu na chodbu, pokud vám moje hodina přijde zbytečná," odsekl ke mně zvučně a já na to opáčila tichým ‚omlouvám se.' S hlubokým nádechem a hledajíc očima, kde se zadrhl, se pan Davis natočil zpět na svoji prezentaci a po chvilce pokračoval ve svém výkladu. Chlapec s nagelovanými vlasy – Archie – se na mě poťouchle usmál, skoro až rýpavě, a mezi prsty si protočil žiletku, kterou měl pověšenou za řetízek na krku. V zápalu toho ponížení jsem neměla chuť vyvolávat konflikty, a tak jsem se nenápadně sesunula ve své buňce po židli dolů.
Abych se nedopustila dalšího prohřešku, upřeně jsem sledovala text prezentace po zbytek hodiny, na jejímž konci jsme byli obdarováni opravenými testy. Přesto jsem si nemohla pomoct a občasně jsem pohledem uklouzla po mé ruce.

,,Tak co máš?" zabroukala ke mně melodicky Blair jakmile zvonek oznámil konec hodiny. I tentokrát mě překvapovalo, jak rychle se ke mně dokázala přesunout, i když za mnou seděla. To si ta holka nenosí sešity?

,,Hmh, áčko," zamumlala jsem k ní nikterak zaujatě a pohlédla na opravený test seshora, zatímco jsem si do tašky, kterou jsem měla opřenou o desku lavice, skládala sešity.

,,Jak jinak," opáčila na to Blair a podvědomě jsem vycítila, že zakoulela očima. S jemným úšklebkem nad její reakcí, která byla rozhodně ohromně motivující, jsem se natáhla po testu.

,,Předpokládám, že máš taky dobrou známku, jinak by ses neptala," svými výroky jsem se nemýlila a dokonce jsem jimi udeřila přesně tam, kam Blair chtěla.