Cliché [CZ]

Great talk

|Mina Gilbert|

Mimo jiné je neděle den také pro to, abyste se dostatečně vykurýrovali ze sobotních akcí, z nichž vám je bezpochyby špatně. Aspoň osmdesát procent studentů takto tráví tento sváteční víkendový den. Naštěstí jsem patřila mezi těch zbylých dvacet procent, protože pocit, kdy váš žaludek dělá kotrmelce při každém pohybu, celodenní suchost v ústech a představy, co jste pili minulý večer, při kterých se vám dělá ještě víc hůř, než už vám je, nechce zažít nikdo.
Místo toho jsem svůj volný čas využila k náplni, která mi v budoucnu přinese nějaký zisk. Hlavně ten peněžní.

Skrze zelené listí stromů prosvítaly sluneční paprsky a dopadaly na štěrkový povrch dětského hřiště v parku. Zatímco jsem seděla na dřevěné lavičce poblíž plotu, který ohraničoval prostor okolo placu s houpačkami, prolézačkami a skluzavkami, a četla si už nejméně po šesté Let it snow od Johna Greena, si Chucky někde v pozadí hrál s vodní pistolí. Vlastně mi bylo celkem jedno, že s ní obtěžoval ostatní přítomné na hřišti, hlavně, že nerušil mě. Koneckonců. Mojí jedinou starostí bylo, aby se mu nic nestalo a s plným břichem odešel domů a o to bylo postaráno díky modré piknikové tašce, která ležela na lavičce hned vedle mě. Zrovna když už jsem byla u části, kdy se Tobin chystá políbit Vévodu, a já jsem tuhle chvíli milovala, protože mi přišla neskutečně romantická, se nedaleko ozval zvuk podrážky přejíždějící po drsném povrchu země. Zkoušela jsem to nevnímat, a tak jsem začala číst tu samou větu znovu, protože jsem se snažila především soustředit. Ale ozvalo se to znovu a potřetí v řadě už jsem neměla náladu číst ty samá slova. Do knížky jsem založila palec, zavřela jí a zvedla hlavu na chlapce v tmavě červené mikině a černých džínách, který svojí nohou zkoumal několik kamínků, které se mu pod ní koulely. Tázavě jsem pozvedla obočí a sledovala Ethana, který zde, jen tak mimochodem, byl také. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že musel. Rozhodně neholdoval trávit s někým čas, zvlášť se mnou, když mohl být zavřený ve svém kutlochu, poslouchat tu příšernou hudbu a nestarat se o okolní svět.
Jenže, když si Ethana dokázala oblíbit Blair, což jsem usoudila dle včerejšího večera, jistě bych to měla udělat také, a hlavně co nejdřív, protože jsem netušila, jestli se nekoná taková zkáza, jako ta, kdy by se ti dva rozhodli spolu chodit.
A tak, když jsem s Chuckem odcházela do parku, jsem se ho zeptala, jestli by se k nám nechtěl přidat. Sice protestoval, ale jeho matka, jež byla už také na odchodu, mu to výslovně přikázala.

,,Co je?" zamručel chraplavým hlasem, který byl výrazný hned poté, co přestal tou nohou jezdit po zemi. Až po jeho otázce mi došlo, jak dlouho jsem musela jeho směrem zírat, navíc on sám si neodpustil vcelku nechápavý pohled a ruce strčil do kapes od mikiny. Zavrtěla jsem hlavou a následně jí pokynula směrem ke své knize, kterou jsem svírala mezi pár prsty.

,,Snažím se tu číst," za předpokladu, že by toho mohl nechat, jsem sklopila hlavu k již otevřené knize a opět hltala počáteční slova té osudné věty. Mnohdy je však naše mínění špatné a nebylo tomu jinak ani v Ethanově případě, kdy se s pokrčením ramen, které jsem zaznamenala jenom periferně, pustil do opětovného škrabání bot po štěrku. Povzdechla jsem si, převrátila oči v sloup a zvedla je na hnědovlasého chlapce, který svojí činností vypadal zaujatý, bez ohledu na to, že mě vyrušuje. ,,A to nepůjde, pokud nepřestaneš dělat tenhle otravnej zvuk," prohodila jsem už kysele na jeho adresu. Zvedl ke mně hnědé oči, které mě skenovaly od hlavy až k patě a zase zpět, a na jeho rtech vyvstal samolibý úsměv.

,,Co? Jako tohle?" zeptal se a nohu opět rozpohyboval dopředu a dozadu, takže se ten zvuk zase ozval.

,,Jo, jako tohle," odsekla jsem mu a zavrtěla hlavou. Překvapivě toho najednou nechal, pokrčil rameny a tempem, za které by se styděl snad i ten nejpomalejší hlemýžď, se vydal k lavičce, na níž jsem seděla.