Cliché [CZ]

It's dinner time

|Mina Gilbert|

V případě úmrtí někoho blízkého se všichni ve vašem okolí snaží, aby vaše nálada nebyla pod bodem mrazu nebo hůř, abyste náhodou neseděli v rohu koupelny a nesnažili se z tohoto světa sprovodit také. Ano, byla jsem smutná a celé dny se mnou nepřišlo na kloudnou řeč, to však neznamenalo, že potřebuji neustálý dohled někoho dalšího. Ethan se rozhodl tohle pravidlo porušovat hned několika body. Byly to neustálé textovky a telefonáty, kterými mě ve volném čase zasypával. Při každém pohybu na chodbě jsem na sobě cítila jeho pohled a když jsem byla náhodou sama, přidal se ke mně, abychom zahájili konverzaci třeba i o dvou až třech větách. Zejména se mi snažil připomínat, že nemám být sama, ačkoliv to jsem si jako jediné přála, a abych už konečně s mamkou dorazila k nim na večeři. Když jsem však oponovala s tím, že rozptýlení mám dost, opáčil, že práce se mezi to nepočítá.
Od Ethana to bylo hezké gesto, ale stresovalo mě víc než kdejaký pohřeb, neboť celé tajemství, které jsme se všude snažili udržet pod pokličkou, mohlo vyplavat napovrch během několika minut. Přesto jsem jeho tlaku s nabídkou večeře nedokázala vzdorovat, zvlášť když se k tomu v mé pracovní době přidala i paní Chambersová, a nakonec souhlasila.

Na ulicích Queensu už bylo po sněhu sotva památky, zima však byla pořád stejná jako v prosinci. S mamkou jsme raději obětovaly pár dolarů, místo toho, abychom vystavovaly své prsty u nohou omrzlinám. Za textu písně I want to know what love is, která hrála ve vyhřátém taxíku, jsme mířily k domu Chambersových. Ani jedna se nikterak neopovažovala odít do neformálního oblečení, přestože mě takhle vídali celkem často. Zatímco matka na sobě měla černé pouzdrové šaty, které toho příliš neodhalovaly, já měla ve stejné barvě áčkové s dlouhými rukávy a bez ramínek. Vlastně ta naše výprava již vzdáleně připomínala cestu na pohřeb. Dokonce ani moje výrazně, černě nalíčené oči nepřidávaly na radostném vzhledu. Mezitím, co jsem si opírala hlavu o zadní okénko a riskovala tak, že nízký drdol už nebude mít takový vzhled, jako když jsme vycházely, mi něco došlo.

,,Mami?" Otočila jsem hlavu na ženu se stejně zrzavými vlasy, jenom o něco kratšími. Na rozdíl ode mě neměla potřebu je nijak vázat či stahovat. Mamka, která seděla jenom pár centimetrů ode mě, na mě také natočila hlavu a s vlídným úsměvem, za kterým se schovával smutek, ke mně pokynula hlavou, čímž mi dala najevo, že naslouchá. ,,Chambersovi neví, že s Ethanem spolu..." odmlčela jsem se a hlasitě přitom polkla. Kdoví proč, najednou jsem té ženě nedokázala říct do očí, že s někým chodím. ,,Myslíš, že by sis to mohla nechat pro sebe? Nejlépe to ani nijak nenaznačovat, nebo tak něco.." Věděla jsem, že to úplně nechápe, protože se na mě podívala trochu kritickým pohledem, který čítal přimhouřené oči. ,,Je to kvůli práci, kdyby se to dozvěděli, vyhodili by mě."

,,Neboj, zlatíčko," vydechla nakonec chápavě a natáhla k mým zádům dlaň, po nichž mi konejšivě přejela a pak se zase zahleděla na cestu před námi. Udělala jsem téměř totéž, akorát jsem nejprve své oči zacílila na černocha s knírkem, který po mých slovech pohoršeně cukl obočím a podíval se na naši dvojici do zpětného zrcátka. Až po navázání očního kontaktu sebou trhl a věnoval se zbytku cesty.

Kromě dalších hitovek z minulých let probíhala v tichosti až do chvíle, kdy jsme přijeli před dům Chambersových. Taxikář zkušeně zaparkoval podélně mezi dvě auta, vypnul motor a tím se v autě rozhostilo ticho úplně. Ironií je, že právě to mě probralo. Nebo to možná byla až zima, která se vloudila dovnitř skrze pár škvír a rozpínala se tam, neboť i topení s vypnutím motoru přestalo ohřívat prostory uvnitř.

,,Sedm dolarů," řekl řidič a otočil se přes sedačku na své dvě pasažérky, tedy na mě s mámou. Ta dlouze vydechla a z černé kabelky, kterou měla položenou na klíně vytáhla peněženku s příslušnou částkou.