Cliché [CZ]

So, now she's a model?!

|Mina Gilbert|

Bylo asi tak půl osmé, když jsem se opírala o kraj linky v kuchyni Chambersových a společně s uličníkem po levém boku koukala z okna na první letošní sníh. To bílé představení, kdy se asi miliony vloček snášelo k zemi a dopadaly na travnatou zahradu, jsme sledovali v tichosti, obklopeni teplem domova. Přestože jsem tady vždycky strávila jen pár hodin, bal to ta nejrodinnější atmosféra, kterou jsem kdy zažila. Nechyběl mi dokonce ani dozor dospělých. Chuckovi jakbysmet.

,,Stejně je to hustý, co?" vydechl po chvilce a zasněně podepřel svoji hlavu dlaní ruky.

,,Co jako?" tiše jsem se zasmála a pootočila hlavu na zrzavého chlapce, který nemínil svoje zorné pole jen tak opustit.

,,Že Santa dokáže vyrobit miliony stejných vloček v jeden čas."

,,Myslíš, že Santa vyrábí vločky?" ani při jeho zmateném pohledu jsem se neubránila rtům, které se snažily roztáhnout do co největší šíře.

,,No, jasně! Kdo to jako podle tebe dělá?" nechtěla jsem malého předškoláka, přestože ho už předškolní věk minul, zneklidnit řečmi o počasí či podobných blábolech, místo toho jsem pokrčila rameny a na důkaz, že nebudu odpovídat, jsem se zase podívala přes okenice, na nichž se zespodu již tvořila námraza.

,,Chceš kakao nebo tak?" k téhle otázka mě asi vedla ta uvolněná atmosféra, ke které už chyběla jenom vůně cukroví, bavlněné ponožky a hořící krb. Ten krb by se tu jistě našel, každopádně nejbližší místností byl obývák a tam jsem nehodlala zakládat oheň. Kdyby to však bylo na Chuckym, už sbírá polínka a trhá noviny. Ještěže v nejbližším okolí nebyly pokácené stromy a denní tisk si tahle rodina vyzvedla jen málokdy.

,,Cokoliv, mně je to fuk," řekl, pokrčil rameny a seskočil z malého stupínku, který jsem provizorně udělala z lavůrku. Omrzelý bělavou nádherou venku se pak vydal k televizi, jejíž řev v pozadí byl slyšet až sem. Právě tam běžel nějaký rozhovor s celebritou, která již dávno za celebritu považována není. Přesto byla asi nadmíru vtipná, neboť salva smíchu přihlížejících diváku se ozývala co každou minutu. S dlouhým povzdechem jsem lavor zvedla a položila na linku a začala se rozhlížet po krabici s kakaem, která se záhy objevila ve skříňce s cookies, cukrem a podobnými pochutinami. Snad vás ani nemusím seznamovat s přípravou kakaa, takže přejdeme k části, kdy jsem s poměrně plným hrnkem cupitala za naším uličníkem.

Čas od času má zákon schválnosti dobrý den, takže se může stát, že zapomenete, že jste si dali klíčky do kapsy a běžíte zpátky do schodů, abyste je hledali po celém bytě a pak na to přišli. Nebo jen stačí, aby mobil začal zvonit v tu nejméně vhodnou chvíli. Jako právě teď. Moji agresi pak zvýšil ještě fakt, že jsem byla jenom kousek od konferenčního stolku.

,,Do prdele," špitla jsem, jakmile se na podlaze v obýváku vytvořila hnědá kaluž od kakaa. Chuck všechno viděl z první řady, zasmál se, ale nehodlal se zapojovat jako uklízecí četa.

,,Jo, do hajzlu!" Vykřikl s potěšením, a asi i očekáváním, že mu to teď projde. Být o několik let starší a stát se takové neštěstí jemu, povolím mu to. Dneska jsem na něj hodila vražedný pohled, se kterým jsem mu neverbálně naznačila, ať si sedne na ten svůj zadek a přidala k tomu krátké okřiknutí jeho křestním jménem.

Hrnek, nyní už poloprázdný, jsem položila na skleněný povrch stolku před Chuckovy malé nožky, které se opíraly o jeho okraj, ze zadní kalhot jsem vytáhla mobil, na jehož displeji křičelo neznámé číslo. Normálně je neberu, ale já udělala výjimku.