Cliché [CZ]

Are you okay with that?

|Mina Gilbert|

Školní jídelna je vlastně jedna taková velká drbárna. Dozvíte se zde, co dělala Evelyn na minulé párty u Adamse nebo proč spolu Jacob a Lily nemluví. Ty lidi nemusíte znát, je to fuk, ale jakmile jste zasvěceni do tajemstvích, která se rozléhají po chodbách, máte větší pocit, že zapadáte.

Jenže když byla Blair na Týdnu módy, ten pocit jsem neměla. Nestačil k tomu ani nedávný incident, kdy za mnou přiběhla Abigail, aby mě informovala o tom, že Lydie z druhé c má chlamydie. Nejenom, že mi to nepřišlo vůči Lydii fér, protože jsem ze zásady nectily její soukromí, ale zároveň jsem nevěděla, jak s touto informací naložit nebo jak se vůbec tvářit. Třeba Abigail byla kdovíproč nadšená. Když jsem neprojevila stejnou reakci, otočila se a odešla svoji skvělou novinku hlásit dál. K někomu, koho to určitě zajímalo víc než příští test z matiky. Od té doby se mnou už nemluvila.

Mimo jiné je jídelna také záminka pro to, aby se školní kuchařky mohly zbavit již týden starých zbytků. Dávat to zvířatům jim jistě nepřišlo humánní, tak to s radostí podávaly nám. Občas se stávalo, že jsme měli celý týden těstoviny, což dle stravovacího kodexu není zdravé, které byly udělané pokaždé na jiný způsob. Navíc se změnil název podávaného pokrmu, aby ve vás umocnili pocit, že opravdu jíte něco jiného než včera.

Já je prokoukla.

Nestihla jsem ani říct, že mi nemusí dávat velkou porci, když v tom kuchařka vzala naběračku, a jistě schválně, na ní udělala objemný kopeček zelených těstovin s masem. Nevěděla jsem, jestli je jejich barva účelem nebo jen pokryta plísní.

,,To jsou zbytky od včerejších nudlí s mákem?" nakrčila jsem nos nad těstovinou, která se skvěla na talíři. Kuchařka si povšimla mého jistě znepokojivého tónu a zároveň pohledu plného odporu. Napřímila se do své plné výšky, takže vzbuzovala ještě větší dojem objemnosti, a ruce neoblomně dala v bok, nemluvě o tom, že v jedné držela tu naběračku.

,,Můžeš si nosit obědy z domova, drahoušku," ten drahoušek, který mě nazvala, nebyl rozhodně řečen laskavě a spíše mě chtěla ještě víc popíchnout. Nejlépe popíchnout někam dál, protože ostatní již netrpělivě čekali na svůj přísun jídla. S nosem v nelibém krčení jsem pevně chopila okraje plastového tácu, otočila se zády ke kuchařce a kovovému rantlu, po kterém studenti tácy posouvají, a vydala se k boxu se zvedacím sklem, za nímž byly misky se zeleninou a ovoce. Muselo se nechat, že škola alespoň dodržuje pravidla o zeleninových návycích, když už se vedení rozhodla nás mučit něčím tak příšerným, jako bylo vaření našich kuchařek.
Zpod víka jsem si uzmula jedno jablko a balenou vodu a pelášila dál od fronty za mými zády, kde to vypadalo, že vypukne válka, neboť protesty na dnešní oběd se valily ze všech stran. Kuchařky nestíhaly odpovídat a žáci div nebouchaly tácy o zábradlí ve vzpouře. Naposledy jsem se ohlédla na dění za sebou a pak rovnou namířila k volnému stolu u oken. Měla jsem totiž ve zvyku jíst venku, ale v tomto období to nepřipadalo v úvahu.

Po usazení jsem od sebe rezignovaně odsunula talíř s jídlem, dal-li by se výtvor tak nazvat, a zakousla se do jediné poživatelné věci, kterou jsem si s sebou přinesla – jablka. Sousta jsem zapíjela vodou, leč to nebyl plnohodnotný oběd. Bylo to jedno z těch nejtišších posezení, které jsem zde za celé čtyři roky zažila. Blair mi tu chyběla čím dál tím víc.

Naštěstí se na obzoru objevil Ethan. Na oběd se tvářil úplně stejně jako já, akorát s tím rozdílem, že ho nehodlal kompenzovat ničím zdravým a rovnou se vydal do nitra jídelny. S očekáváním jsem se pohnula na lavičce blíž ke kraji, nějak jsem doufala, že si přisedne, což by se bývalo stalo. Podíval se na mě, krátce kývnul hlavou a rozešel se k mému stolu, pak se ale rozhlédl a zastavil se. Nějak jsem nechápala, co ho drží zpátky, dokud se nerozešel ke stolu, kde seděla Gwen. Kdovíproč jsem z toho měla ještě větší radost, než kdyby seděl tady. Celou tu akci jsem pozorovala zpovzdálí jako lev svoji kořist. Probíhalo to následovně: