Cliché [CZ]

Beautiful night

|Ethan Chambers|

Byl to přesně ten ideální večer, který si představuje každý ve svém dospívajícím věku. Rodiče byli pryč, a protože Mina z nějakého důvodu, přičemž jsem tušil, z jakého a její výmluvy o bolestech břicha jsem nebral vážně, odmítla dnešní hlídání Chucka, museli ho poslat na přespávání ke svému kamarádovi. Rodiče se totiž obávali mi nechat na starosti dítě mladší deseti let. Mrzela mě jejich nedůvěra, možná tak na takové úrovni jako každého adolescenta, na druhou stranu jsem je chápal.

Vzpomeňte si, kdy jsem vám říkal o večerech strávených se svými kamarády na nějakém večírku, nebo dokonce se svojí přítelkyní. Jistě se vám vybaví i slova, že já takový nejsem a nehodlal jsem to měnit ani tento večer.
Sice mě obklopovala hlasitá hudba a celkem jsem si byl jist, že na mě sousedi zavolají noční hlídku, ale moji společnost vyplňoval balíček trávy, hromada zmuchlaného oblečení a můj vlastní odraz z protilehlého zrcadla. Hlavu jsem měl podloženou polštářem se šedým povlakem, který už svojí ‚vůní' hlásil, že by potřeboval co nejrychleji vymáchat v aviváži. A jestli si myslíte, že se ze mě zničehonic stal pořádkumilovný syn, jste na omylu. Špičky prstů na chodidlech jsem měl ve vzduchu a párkrát jimi zhoupl v rytmu hudby. Stejně jako průhledný sáček s tou trochou nazelenalé látky. Jenže kdovíproč mi trvalo ji požít.

Normálně se na takové věci třesu. Skoro nemůžu ani ubalit joint, jak jsem natěšený z prvního potahu, ale dneska mi přesně to nadšení chybělo, možná kvůli vysoké ceně dávky. Možná kvůli tomu, že tu nebyl nikdo, kdo by mě poučoval o tom, jak moc je to špatné, přestože ten dotyčný má jen nulové tušení o tom, že tohle dělám.
Ještě několikrát jsem obtočil balíček kolem svého ukazováčku a koukal se, jak se to v něm sype. Shora dolů, zdola nahoru. Bylo to natolik fascinující, že delší pohledy do nitra sáčku mě odrazovaly od toho něco potáhnout. Sáček jsem stiskl v pěsti a tu pak položil na svoje ploché břicho. Bezduše jsem se zahleděl na bílý strop a nevnímal dokonce ani rezonanci hudby. Měl jsem pocit jako bych nebyl. Takový pocit zbytečnosti. A pak jsem začal přemýšlet, jestli v nějakém paralelním vesmíru existuje Ethan, který dělá úplně to samé, ale cítí se... Šťastně. Jestli ano, přál jsem mu to. Přál jsem to mému druhému a šťastnému já, protože já nevěděl, jaké to je. Taky jsem přemýšlel, jestli ten druhý Ethan má spoustu přátel, je oblíbený, má holku nebo má úplnou rodinu. Jestli mu někdo rozumí. Jestli není sám.
A pak mě píchlo u srdce. Ale ne tak, jak to bývá při mé nemoci, ale tak zvláštně. Smutkem. A jako kdyby se ten štiplavý pocit od mého srdce chtěl dostat do mých očí. Neviděl jsem na sebe, protože jsem stále hleděl do stropu, mohl jsem, ale já nechtěl. Nechtěl jsem vidět toho kluka, co není druhý Ethan. Nechtěl jsem vidět svoje skleněné oči.
I tak ale na tom stropě bylo něco, co se mi vysmívalo. Zvláštně, protože byl jenom čistě bílý, ale já si dokázal představit zlomyslný smích prodírající se skrz zdi. Lapal po mně a chtěl mě stáhnout do bezmoci. Raději jsem odvrátil pohled.

Pod rouškou tmy, která v pokoji panovala, ležel na nočním stolku černý mobil. Byl tichý a ani se nedalo předpokládat, že by ohlásil něčí touhy po mé přítomnosti, přesto jsem neodolal a udělal to, co každý. Z ruky jsem upustil balíček a natáhl se po něm. I když jsem věděl, že se nikdo neozývá, toužil jsem se podívat, jestli nelže. Ale nelhal. Jenom čas, datum, zaznamenání kroků a stav baterie, která byla téměř plná. Ani Jason se neozval, byl totiž na nějaké párty, kterou pořádali kluci ze školy. Nepřekvapilo mě, že jsem nebyl ani pozvaný.
Mobil jsem odemkl přejetím prstu. Nejdříve se mi naskytl pohled na několik aplikací a pak jsem otevřel facebook. Vlastně nic nového, pořád to samé. Neměl jsem na něm sice moc přátel, ale všiml jsem si, že příspěvky se permanentně opakují. Fotky z večírků, fotky jídla, fotky holek v zrcadlech na veřejných záchodcích, fotky dětí. A pak jsem koukl na aktivní lidi. Pár z minulé školy, pak taky několik ze současné, včetně Blair a Mina. Měl jsem však pocit, že na dálku vycítila pohled na její zelené kolečko, protože najednou zmizela z mého seznamu přátel. Možná i doopravdy, protože na té narozeninové oslavě jsem to fakt podělal. Chtěl jsem napsat Blair a zeptat se jí na Minu, neboť nejlepší kamarádky si vždycky všechno řeknou. Pak mi ale došlo, že její ignorace by byla skoro stejná jako u rusovlásky.
Ale pak se přeci jenom něco stalo. Někdo mě chtěl za kamaráda. Zničehonic. Vlastně by bylo ideální, kdyby tohle šlo i v reálném životě: