Cliché [CZ]

Last goodbye

|Mina Gilbert|

A pak už jen následovala doba, kdy jsem z pokoje vycházela pouze ve výjimečných případech. A škola tím výjimečným případem nebyla. Tentokrát jsem na Ethanovu radu nedala. Nechtěla jsem se zaplétat mezi lidi, dělat jakoby nic a být uvězněná v realitě, kde on není. Chtěla jsem být sama a každou myšlenkou, leč pro mě byla sebevíc bolestivá, si ho připomenout. Dost mi k tomu také pomáhala páska, na níž jsem tu každou hodinu o samotě urputně upírala zrak, a mikina, kterou si tu tehdy nechal, a do které jsem se oblékla, abych si připomněla jeho nevyprchanou vůni. Tělo jsem měla zesláblé po dnech neustávajícího pláče, který pak zničehonic ustal, neboť jsem neměla sílu produkovat další proudy slz. A byla jsem si téměř jistá, že ani moje tělo už by to nedokázalo.

A tak vypadal každý můj den. Mlčky jsem ležela na posteli, do pokoje si nechala proudit jen minimální množství světla a bez přestávky se dívala na pásku, kterou jsem otáčela v dlaních. Jen málokdy se mi podařilo usnout. Nemělo cenu se o to snažit, to jsem pochopila po prvních pár dnech, neboť moje myšlenky natolik zaměstnaly můj rozum. Až teprve když byl můj organismus naprosto vysílený, řekl si o to a já usnula. I když jen na pár hodin.
Mamka mě zbytečně nenutila do školy, leč by si to přála. Nejenom kvůli vrůstající absenci, ale i kvůli tomu, jak jsem se odřízla od světa. Měla za to, že kdybych se nebála zpátky začlenit do světa, nemusela bych si prožívat tyto dny. A i přestože jsem si výslovně přála být sama, neubránila se starostlivému monitorování mé osoby, občas se mě zeptala na pár otázek, ale já, ač nerada, jsem neodpovídala. Ne bezbřehé tlachání jsem neměla náladu.

Možná to bude znít divně, ale nemohla bych říct, že to nemělo jednu výhodu.

Když už se stalo, že jsem vyšla ze svého pokoje, stačila jsem vypozorovat nevídaný jev. Otec jako by náhle prozřel a pochopil, že se něco děje. Něco velkého. Den ode dne od prostor gauče mizely flašky od piva a on se stával pomalu samostatně fungující jednotkou. Dokonce jednoho rána, když jsem šla do koupelny, jsem ho postřehla sedět u stolu s mojí matkou a vést rozhovor. Kdoví, na jaké úrovni byl, protože po všem tom alkoholu zřejmě nebyl schopen sestavit větu dávající smysl, ale v ten moment na tom nezáleželo. Alespoň na vteřinu se do mě vneslo kousek štěstí, které pak strhla tvrdá realita, neboť jsem si uvědomila, že není nikdo, komu bych o tomhle mohla říct. Respektive nebyl zde ten někdo, komu bych to chtěla říct. Ani když mě můj otec vesele pozdravil a snažil se mi tím dát najevo svoji změnu, kterou jsem byla v hloubi duše překvapena, neodpověděla jsem a zřejmě to ho dál motivovalo v tom, aby pokračoval ve svém detoxu.

Jednoho dne se mamka rozhodla, že když jsem jí tímto zbavila jedné přítěže, je načase, aby zredukovala další, jež ji trápila.
Začalo to obvyklým zavrzáním dveří a příchodem do mého pokoje. Pokračovalo to přes klasické promlouvání do duše, kterým jsem se do mě snažila dostat oběd. Normálně když jsem neodpovídala, se mamka s dlouhým povzdechem odebrala pryč, ale dneska to mělo úplně jiný závěr.

Chvilku mlčky postávala na prahu dveří a hleděla na mě jako na hromádku neštěstí, kterou jsem dost možná také připomínala a jež jsem se za poslední dny stala. Nakonec to byla ona, kdo udělal první krok, doslova. Přikročila k mé posteli, na jejíž okraj se posadila a ruce složila do klína jako babička, které se chystáte vyprávět svůj životní příběh. Otočila jsem se na bok čelem k ní a mimo její soustrastné tváře, se kterou na mě hleděla, jsem si povšimla i té tátovo, která nás pozorovala poza dveří.

,,Myslím, že by tě mělo zajímat, že poslední rozloučení s Ethanem se koná zítra. A ty by ses ho měla zúčastnit," oznámila mi citlivě a pevně semkla rty k sobě, tak jako já pevně sevřela víčka. Příliš brzy, bylo příliš brzy na to, abych byla připravená se s ním rozloučit, ale konečně mě to přimělo k nějaké reakci, i když nebyla verbální. Přikývla jsem a snažila se v sobě dusit všechny pocity viny o opravdovém rozloučení s Ethanem, že jsem tam nebyla, když jsem měla. Mamka si mě prohlédla a pak položila svoji teplou dlaň na moje lýtko, bylo jí totiž nejblíže. ,,Proč si tohle děláš, zlatíčko?" zeptala se, narážejíc tím na mikinu a pásku, které jsem se doposud nevzdala. A ve chvíli, kdy jí to připadalo jako další nekonečná minuta mlčení, se nadechla a byla připravena k odchodu. Jenže její dotek byl něco, co mě zvláštním způsobem uklidňovalo a já přesně tohle potřebovala.