Cliché [CZ]

That's how you know you fucked up

|Ethan Chambers|

Říká se, že vaši blízcí vás milují nehledě na to, jakých blbostí se dopustíte. A Mina mě přeci milovala, bylo jen otázkou času, kdy si bude chtít promluvit a náš vztah bude zase v pořádku. Tyhle kroky většinou jako první podnikala ona, proto jsem do té doby nespěchal a zároveň si myslel, že čím delší jí dám prostor, tím to bude lepší. Bude mít víc času na promyšlenou.

Mezitím jsem svůj čas netrávil nijak produktivně, nepočítám-li fakt, že jsem se snažil zahnat myšlenky na to nejhorší. Většinou jsem ho trávil u sebe v pokoji, poslouchal jsem stereo nebo ležel na posteli a házel basketbalovým míčem do vzduchu. Jestli jsem měl výčitky svědomí? Samozřejmě, ale uklidňoval jsem se nadějí, že Mina se pokaždé snažila najít pochopení skrze slova. A ta mi stačila na to, abych jí vysvětlil celou tu včerejší záležitost.

Pokaždé když se mi vracel míč z výšky, vracely se mi i vzpomínky na včerejší události. Především na slova, jimiž mě osočila. Do hlavy se mi přeci jen vkradla myšlenka, která srovnávala mě a Philipa. Při tomto přemítání jsem si vzpomněl i na ona psaníčka, která celou tuhle situaci zavinila. Přestal jsem si házet s míčem a podíval se na psací stůl, kde jsem je měl mezi učebnicemi založená. Uvědomil jsem si, že Mina měla pravdu. Měl jsem je dostatečně dlouho na to, abych se jich zbavil.

Jediný střet pomohl k tomu, abych se zvedl a konečně začal jednat. Místo míče jsem do dlaní sevřel psaníčka a zamířil k jedinému místu, kde jsem měl jistotu, že už nebudou znovu odhalena. Jako inspirace mi posloužily všechny správné americké filmy o mafii, takže jsem se drogy rozhodl spláchnout. Najednou jsem měl pocit, že jsem pro všechny v domě podezřelým. Poté co jsem opustil bezpečí svého pokoje, jsem se ostražitě rozhlédl po chodbě, leč moje cesta do koupelny nebyla nijak dlouhá. Jako zákon schválnosti se při mém první, odhodlaném, kroku, rozezněl domem zvonek. Což bylo poněkud zvláštní, protože k nám běžně moc lidí nechodilo. Moje paranoia zesílila. Řekla to Mina někomu? Nahlásila mě?

,,Dojde tam někdo?" ozval se domem matčin hlas, protože jako na potvoru byli rodiče doma. Jestliže to Mina opravdu někomu řekla, musel jsem svým špatnostem čelit sám bez přihlížejících očí mých rodičů. Beze slov jsem se vrhnul po schodech dolů a všechny důkazy si vzal s sebou. Což by normálně nikdo v těch mafiánských filmech neudělal. Ale já s tím neměl takové zkušenosti. Psaníčka jsem zkrátka schoval do kapsy od džínů. Jakmile jsem sešel schody do předsíně, opakovala se moje opatrná prohlídka prostředí. Když se prokázalo, že vzduch je víceméně čistý, bez váhání a se silně bušícím srdcem, jsem otevřel dveře.

Nakonec se ukázalo, že všechny moje obavy byly naprosto zbytečné a Mina byla ten nejloajálnější člověk na světě. Za dveřmi mě nečekali strážníci, ale ona samotná. Patrně přišla chvíle, kdy jsme si měli promluvit. Jenže tentokrát na ní bylo něco jiného, dalo by se říct, že až pochmurného. Běžně do našich rozhovorů, kdy přede mnou rozebírala, jak se mají morální věci, vnášela podstatnou špetku poučení a zároveň i trpělivosti. Dnes jako kdyby jí trpělivost pustila již zezačátku.

Hleděli jsme na sebe z prahu dveří a ani jeden z nás se neopovažoval promluvit. To byla další věc, která mě dnes na Mině znepokojovala. První krok nechávala na mně.

,,Věděl jsem, že přijdeš," řekl jsem tedy a poodstoupil ode dveří, abych ji nenechal stát venku v dešti. Bylo to jako kdyby samotná matka příroda odtušila blížící se pohromu, a proto vybrala to nejvhodnější počasí, které by všechno umocnilo. S dlouhým povzdechem a sklopenou hlavou kolem mě Mina prošla. Byl z ní cítit zvláštní chlad, nemluvě o počasí venku, ale o chladu uvnitř. Po celou dobu své chůze do nitra předsíně nepromluvila a tvářila se jako v novém prostředí. Zastavila se někde uprostřed a dříve, než sundala svůj černý, lehký kabát, si zmrzlými prsty prohrábla zpola mokré vlasy. Na moment ticho mezi námi prořízlo zaklapnutí dveří, pak šustění jejího kabátu a v neposlední řadě její hlas: