Cliché [CZ]

All cards are on the table

|Mina Gilbert|

Jednou k tomu dojít muselo. A upřímně jsem neznala vhodnější dobu to provést než právě teď. Jednou jsem Ethanovi musela ukázat, kde s Blair trávíme nedělní rána, kde se odehrávají ta největší dramata puberťaček a kde je ta největší drbárna ze všech. Ethana jsem přivedla do kavárny Backs.

Bylo to celkem logické.

Kavárna byla poměrně neutrálním místem, kde jsme se mohli scházet pro naše doučování, ke kterému jsem byla stejně skeptická jako Ethan k tomuto místu. Sám několikrát naznačil, že není typ, který by o svém volném víkendu vysedával v kavárnách. To mu totiž přijde příliš zženštilé a neosobní. Ale přes jeho připomínky nejel vlak – ne, není to utiskování. Pokud chtěl stipendijní testy zvládnout na přijatelný počet bodů, musel přežít vanilkovou vůni, jež se mísila ve vzduchu, a každý den po škole docházet do zmiňovaného podniku. Nic velkého jsem si od toho neslibovala. Čekala jsem uraženého kluka, který bude zařezaně sedět naproti mně a nepohne brvou jenom kvůli demonstraci, jak toto místo nesnáší. Ale samotnou mě překvapilo, jak zapálený do toho byl. Nemluvím jenom o tom, že přežil pro něj poměrně bojové podmínky, ale bylo to také o tom, jak seriózně k našemu doučování přistupoval. Bez blbých vtípků, opovržlivých úšklebků, zkrátka bez typického Ethanova chování. Snažila jsem se k tomu přistupovat stejně vážně jako on.

Jenže hlavní cestou k úspěchu bylo chodit včas. Normálně nejsem člověk, který by jiné nechal ve štychu jenom proto, že doma mu ještě stojí vařící konvice na čaj, nebo si chce užít teplou vanu. A jak je zvykem, po těchto větách přichází to velké ale. To moje spočívalo v tom, že jsem se jedno odpoledne ve všední den skutečně opozdila. Na můj vkus to byl důvod zcela důležitý a omluvitelný. Rozhovor s matkou. Snažila jsem se komunikaci s ní jakýmkoliv způsobem urychlit. Odpovídala jsem jednoslovně, nebo jsem jí neodpověděla třeba vůbec. Ale jak už to bývá, domluvu na něčí pohřeb a doladění veškerých detailů prostě neurychlíte. I když to nikam nespěchá.

Do kavárny jsem tedy dorazila o necelou hodinu a půl později. Nebudu lhát o tom, že mě nijak nepřekvapila nízká návštěvnost, na druhou jsem lépe ode dveří spatřila Ethana, který seděl na našem obvyklém místě u okna. Pro tentokrát dokonce zbořil mýty o tom, že na kávu moc není, protože kromě několika papírů, mezi kterými se soustavně prohraboval, před ním stál nízký šálek kávy. Zhluboka jsem se nadechla, abych se přizpůsobila sladké vůni místnosti a rovnou se rozešla za svým studentem. Dnes měla službu Katherine, takže hned po příchodu jsem na svoji přítomnost upozornila veselým pozdravem. Zároveň to byl i důvod k tomu, aby si m všiml i Ethan, který zvedl hlavu od papírů a očima mě doprovázel po celou dobu mé chůze až k jeho stolu.

,,Promiň, mamka se mnou potřebovala dořešit záležitosti ohledně pohřbu." Začala jsem svůj příchod omluvou a posadila se na židli naproti Ethana, který nedůvěřivě přimhouřil oči. Nejdříve na mě, což mi zpočátku znervóznělo, ale pak jimi uhnul do strany a já po chvíli pochopila proč. Kath se svojí rychlostí neotálela a okamžitě se přihnala k novému zákazníkovi. I tak jsem měla pocit, že ta rychlost byla kvůli Ethanovi, kterému hned po příchodu věnovala široký úsměv.

,,Takže on tu čekal na tebe, jo?" podivila se. Její tón mi přišel poměrně nevěřícný, což ve mně zvedlo vlnku uražení. Pak ale pohodila vysokým culíkem ze strany na stranu, tak, jak to dělá vždycky, když s někým flirtuje, a z postranní kapsy od hořčicových šatů uniformy vytáhla miniaturní bloček s propiskou. ,,Nikdy jsem tě s tvým kamarádem neviděla." Periferním pohledem jsem zaregistrovala Ethanův pobavený úšklebek, se kterým od Katherine odvrátil pohled zpátky na papíry.