Cliché [CZ]

Apology

|Mina Gilbert|

Rok od roku to bylo horší, přičemž nemluvím o rapidně se zhoršujícím počasí tam venku, nýbrž o události, která se blížila rychleji než tučňák sjíždějící ledovec po břiše. Způsobovala ujmu na psychickém zdraví dívek a na otcových peněženkách těchto princezen. Vánoční ples. Vlastně jakýkoliv ples vleze holkám do hlavy, ve které v tomto krátkém období nemají nic jiného, než je délka šatů, kadeřnice či kosmetička. Dokonce zvýší svůj zájem o mužský vzor, který se z poloviny podílí na jejich narození, přesněji řečeno, zvýší svůj zájem o jejich peněženky. Tatínci v tomto ohledu nechtějí meškat, aspoň na nějakou dobu se chtějí stát centrem jejich zájmu, ať to stojí, co chce, a všechno jim do poslední připomínky uhradí.

Aspoň jedna dívka, nepočítaje sebe, nemyslela na to, že košile jejího partnera jí nebude ladit s barvou šatů a nemyslela ani na to, že si bude muset zajít na manikúru. Tedy o manikúře mluvila. Takže vlastně platilo pravidlo první.
Blair měla v hlavě úplně jiné věci. Sice se dost podobaly záležitostem plesovým, ale aspoň jsem nemusela poslouchat o výběru hudby, který chystal kinematografický kroužek. Podobně jako celou akci. Zato jsem poslouchala o týdnu módy, který měl v New Yorku vypuknout na příštích sedm dní. Společně s Blair jsme se nesly po chodbě, Blair se nesla na svých vysokých podpatcích, já vedle ní kráčela jako Zvoník od Matky boží, přičemž ona vášnivě hovořila o všem, co příští týden vypukne. Brala jsem to však jako vždy, na lehkou váhu, proto jsem jí nevěnovala tolik pozornosti a bedlivě jsem se po cestě do učebny literatury rozhlížela po členech filmového kroužku, kteří po zdech a téměř na všechna holá místa, rozvěšovali plakáty s vánoční tématikou, které zvaly na tu parádu. Ostatně to probíhalo jako vždy.
Jakmile se někde objevil nový plakát, přiběhla k němu skupinka ječících slečen, které si začaly vyměňovat zážitky z minulého roku, nebo se začaly dohadovat o tom, která barva bude její, což mi přišlo celkem vtipné, protože každoročně převažovala jedna barva a pokud jste nebyli Blair, neměli jste šanci být originální.

Nejenom zdi byly zaplněné touto senzací, ale po cestě jsem si všimla i několika skříněk, jejichž dvířka se div neprohýbaly pod tím náporem papíru. Dokonce jsem u jedné takové skříňky přistihla i Alstona, který byl naprosto fascinován lepící páskou a rohy papíru, ale ne natolik, aby mi nevěnoval krátký úsměv a pokynutí hlavy na pozdrav. Jeho gesto jsem opětovala a záhy můj úsměv vystřídal starostlivý výraz o jeho nos, protože u nosních dírek měl strup. Zároveň bylo chybou se nějak mimicky projevovat, jestliže vedle mě kráčela Blair, která zpozorněla a došlo jí, že nevnímám.

,,Co jsem teď říkala, Mino?" zarazila mě v zírání do blba několika ostrými slovy a za pochodu si zkřížila ruce na hrudi, leč jí přitom spadlo poutko od černá kabelky.

,,Ptala ses, co jsi říkala," s klidem jsem se svoji nepozornost snažila zahladit vtipem, který nebyl úplně na místě, což mi potvrdil Blaiřin pohled plný dotčení. Blair rozpustila pletenec rukou plný vzdoru a s dlouhým povzdechem zavrtěla hlavou, čím jsem poznala, že rezignuje.

,,To je fuk, budu doufat, že ti bude stačit ten seznam věcí, co ti pošlu mailem, nesmíš na nic zapomenout, nebo mě pak rozhodíš a..." něco mi nesedělo a postupně jsem začala litovat, že jsem Blair skutečně neposlouchala. Přesto si moje mozkové buňky dokázaly dát jedna a jedna dohromady, aby jim došlo, že Blair chce, abych jela s ní.

,,Zdá se mi to.. Nebo o svým výletě mluvíš v množným čísle?" přerušila jsem ji uprostřed věty, čímž jsem rozhodila její harmonii. Taky jsem si byla jistá, že úplně zapomněla na to, co tou větou chtěla říct.