Cliché [CZ]

You are an idiot!

|Mina Gilbert|

Vánoční ples byl za námi. Konečně, asi?
Každopádně nevím, jestli jsem z jeho průběhu naštvaná, zklamaná nebo mám mít radost. V prvních okamžicích panovala asi ta poslední emoce. Přestože Blair mi byla několik mílí vzdálená, Ethanova přítomnost to zdravě kompenzovala. Dokonce bych i řekla, bez urážky, Blair, že to byl jeden z nejlepších rozjezdů vánočního plesu. Všechno bylo uvolněné a naprosto bezstarostné. Všechnu tu pozitivní energii dobíjelo představení kluků z kinematografického kroužku, při němž jsem brečela smíchy. Chtěla jsem se podívat na Ethana, ale ten záhy po mém boku chyběl. Neodpovídal na zprávy a nezvedal telefon. Nastala chvíle, kdy jsem byla zklamaná.

Zklamaná, že odjel a neuskutečníme náš plán a já se jako jediná z přítomných maturantů nezúčastním Noci lumpáren, přestože Ethanův nápad byl naprosto geniální. Aspoň jsem doufala, že když mě on nechal na holičkách, Alston, můj původní doprovod, mi to vynahradí. To by mě však nesměl odbýt se slovy, že s ostatními členy jejich stupidního kroužku jdou připravit svůj žert a mě tam nechtějí. Takhle to sice neřekl, ale formulace byla podobná. Jak ples dobře začal, tak špatně skončil a já jsem mohla jít domů. Po svých, samozřejmě.

Z tohohle neštěstí jsem se vzpamatovala celkem rychle. Přeci jen jsem patřila mezi tu část děvčat, která se v těchto akcích nijak nevyžívala. Přišla jsem, viděla jsem, odešla jsem. Tímhle by se měla řídit každá a nezabývat se zbytečnými detaily.
Rychle jsem se také otřepala díky tomu, že přišel vánoční čas a s ním dny volna nejen ve škole, ale i u Chambersů. Avšak jednu nevýhodu to mělo. Nemohla jsem si s Ethanem promluvit... Nemohla jsem si s ním promluvit vlastně o ničem, neboť jeho ignorace dosáhla o svátcích nejvyššího stupně. Připadalo mi, jako kdyby se náš vztah točil ve spirále. Jednou to bylo v pořádku, jindy se mi zase pokoušel vyhýbat. A tyhle spirály většinou bývají nekonečné.

Jediná šance, kdy jsem mohla s Ethanem mluvit byl školní basketbalový zápas, který se konal na den Vánoc. Takže po ránu, kdy jsme si všichni rozdali dárky, svátečním obědě a návštěvě kostela, jsem večer pospíchala do tělocvičny, která pro tentokrát byla připravena na sportovní akci.

Tribuny se prohýbaly pod studenty obou středních škol. Té naší a Saint Winchestrovké, jejíž valnou většinu tvořili spíše chlapci v zelenočerných dresech. Pravděpodobně barva jejich školy. Naši spolužáci hlasitě buráceli ve zbarvení modré a bílé. Byl to takový divočinec, že ne jeden by přimýšlel o umístění těchto dětí do místní Zoo. Všechno navíc podporovaly naše roztleskávačky, které čelem k tribunám předváděly možné i nemožné sestavy. Přidaly k tomu i veselé, rýmující se, pokřiky a úsměvy od ucha k uchu vzbuzovaly dobrou náladu.
Nestačila jsem se divit, kde se po dnešních svátečních hodech vzalo ve studentstvu tolik energie. Vlastně mě udivoval i fakt, že na zápas ve sváteční den jich dorazilo nespočet.

Zatímco ostatní kolem mě zkoušeli nosnost místních tribun, já jsem zaraženě seděla v úplném popředí a tiskla k sobě šedý svetr. Lidí zde sice bylo hodně, ale chladného vzduchu ještě víc. Jen kousek od mé pravice začínala lavička basketbalistů, která prozatím zela prázdnotou, neboť hráči se rozcvičovali uprostřed hřiště. Kolem Shawna byl vytvořen kruh modrých dresů, kterému zadával pokyny a protahovací cviky. Mezi nimi nechyběl ani Ethan, který působil trochu nezúčastněně a možná i podrážděně. To napětí, které se v něm viditelně hromadilo, se projevilo hlavně ve chvílích, kdy se podíval na jejich dnešního soupeře.

,,Možná jsem si nechala ujít ples, ale tuhle show rozhodně ne," zaznělo vedle mě zvesela a po mé levici se usadila blondýnka, která vzduchem rozvířila trochu květinové vůně. S mírným úsměvem jsem se podívala na Gwen, která kdovíproč přikývla a zahleděla se na mě nazpět. ,,Hezkej svetr," uznala.