Cliché [CZ]

Don't trust any of them

|Mina Gilbert|

Naprosto jsem se vymykala standardům Miny Gilbertové. Zdaleka se nedalo říct, že by zde bylo něco, čím bych na sebe byla pyšná. S těží jsem se na sebe dokázala podívat do zrcadla. Ne proto, že bych měla špatné svědomí ze svých minulých rozhodnutí, snad jen proto, kdo se ze mě stal jejich vlivem. Samu sebe jsem dovedla ke zničené náladě, která se na mě podepisovala každý coulem. Nespavostí, jež vyvrcholila pozdním příchodem do školy a byla zapříčiněna řadou myšlenek, které se skládaly z pro a proti mých činů. Dokonce jsem to na sobě nechala znát i vzhledově, kdy jsem svoje vlasy akorát stačila zkrotit do jednoho polorozpadlého drdolu, přičemž jsem zapomněla na make-up, který by zakryl kruhy pod očima. Při vyučování jsem se nedokázala soustředit na probíranou látku a hlas pedagogů mi rezonoval v uších jako nějaký podklad pro mé myšlenky.

Pár výhod ten den měl.

Zaprvé: Ethan se neukázal ve škole, čímž mi nikdo nepřipomínal, jak se cítím. Navíc jsme se díky tomu vyhnuli trapným pohledům, jež by pokračovaly přes ustavičné zírání. Jediné, nad čím jsem mohla přemýšlet v souvislosti s ním bylo, zda mu vůbec chybím tak, jako on chyběl mně. Ano, obvykle jsme spolu ve škole moc nemluvili, protože jsme se na sebe snažili příliš nestrhávat pozornost. Na druhou stranu bylo něco jiného nenavazovat spolu kontakt kvůli soukromí a už nikdy spolu nenavázat kontakt.

Zadruhé: S Blair jsem měla jenom většinu předmětů. A i na ně jsem schválně chodila pozdě, abych se s ní nezapředla do bezbřehého rozhovoru bez hlavy a paty. Ačkoliv netvrdím, že by mi to nezvedlo náladu, neměla jsem ji na to se do toho angažovat. Moji tichost při hodinách pak odůvodňovalo jenom to, že jsem dávala pozor. A to, jak už víte, nebyla pravda.

Zatřetí: V poslední době už bylo počasí ideální na to, abychom mohli obědvat venku. Ukázalo se to jako jedna velká výhoda, jestliže jste chtěli být sami. A ať už jsem se řadila k těm podivínům, kteří obědvají bez svých přátel, bylo mi to jedno, protože jsem si, k jakému neštěstí, vzala do hlavy Ethanova slova, která tvrdila něco o tom, že je to poslední ročník a ten už stačí překlepat. Navíc. Stejně zbýval tak měsíc do konce a tím pádem mi názory ostatních ročníků mohly být ukradené.

Pocit osamělosti jistě vzbuzoval i fakt, že jsem svoje okolí vytěsnila pomocí sluchátek. Abych samu sebe ještě více potrestala, pustila jsem si playlist od Arctic monkeys, který jsem si vytvořila včerejší večer. Sama jsem nevěděla proč. Zřejmě za to mohl spánkový deficit či citová otupělost.

Ať už jsem působila, že okolní prostředí ignoruji sebevíc, našli se odvážlivci, kterým to nedalo a přiblížili se na jeden metr. Respektive taková byla vzdálenost mezi mnou a protější lavičkou, jež rozděloval dřevěný stůl, na kterém jsem měla vyndaný sendvič k obědu, což bylo však jediné, protože jsem do něj ani jednou nekousla. Mezi tyto statečné se řadila třeba Blair, které asi moje přítomnost chyběla. Jenže já to necítila stejně. Zatímco ona mě při své příchodu počastovala širokým úsměvem, já se nezmohla na nic jiného, než že jsem na ni zvedla pohled a bedlivě sledovala každý její pohyb. Například pohyb jejích rtů, ze kterých však nevycházela žádná slova. Tedy vycházela, pouze já jsem je neslyšela přes hrající písničky a pokud jsem si chtěla zachovat alespoň část Miny Gilbertové, bylo načase, abych ji vyslechla.

,,Cože?" I když jsem se snažila jakkoliv, samu sebe jsem přistihla, jak tuto otázku pokládám tím nejvíce odrazujícím tónem. Ale Blair byla zkrátka Blair a mimo jiné i moje nejlepší kamarádka, jejichž úkolem je tyto nálady chápat a neutíkat před prvními problémy, jež se naskytnou. Dívka naproti mně sice otráveně svěsila ramena, ale ne proto, že by se hodlala oponovat stejně nepříjemně, nýbrž chtěla neverbálně naznačit, že si nepřeje svoje slova opakovat znova.