Cliché [CZ]

I hate your poems

|Ethan Chambers|

2 hodiny před párty

Naspal jsem dvanáct hodin. Za poslední tři dny. Sice jsem cítil, jak je moje tělo těžké a při každém kroku mě bolí stehna, ale donutil jsem se dojít až na konec chodby jedné obytné budovy, kde bydlela pouze vybraná společnost. Novináři, manažeři a především syn designéra jednoho mezinárodně uznávaného blogu – Jason. Jason však nebyl pouze povoláním syn. Prakticky to byl můj nejbližší kamarád z té pakárny jako je soukromá škola a také něco jako poslíček mých klid navozujících látek. V tomhle byl totiž jednička.

Líně, přesto zvučně, jsem několikrát zaklepal na tmavě dřevěné dveře se zlatým kukátkem, protože i když tady bydlela v podstatě smetánka, zvonek tu hlásil absenci. Nemusel jsem čekat dlouho a zpoza dveří se po chvíli ozval dupot a následně se mírně pootevřely. Skrz tu malou škvíru, která byla mezi tím kusem dřeva a futry, na mě vykoukl bledý obličej s modrýma očima a orámovaný blonďatými vlasy, jejichž levá strana byla přistřižená a delší prameny měl přehozené vpravo. Ledový pohled mě nejdříve chvíli skenoval, než se mladý Kanaďan projevil i slovně:

,,Ethane!?" Pronesl překvapeně, sundal řetízek, který mu bránil v tom, aby dveře otevřel víc, což také následně udělal a stoupl si na práh se zkříženýma rukama na hrudi. ,,Od tý doby, co tě vyhodili, jsem tě neviděl." Zkonstatoval, stále dost překvapeně. ,,Kde se teď poflakuješ?"

,,O tom bych raději nemluvil," a opravdu jsem o tom nechtěl mluvit. Raději jsem se mlčky prodral kolem Jasone a vstoupil do jejich bytu. Upřímně bych rád řekl, že si na tohle zvykl.
Najednou jsem se ocitl na dřevěné podlaze, z níž jsem trochu ‚z patra' koukal na kruhový obývák, který působil moderně, ale důstojně zároveň. Slyšel jsem Jasonův hlasitý povzdech za mými zády a také dveře, které se vzápětí zavřely a on je zamkl. ,,Vypadáš teda hrozně," pronesl, když kolem mě procházel a sešel ty dva schody, které nám umožňovaly ten výhled. Pomalu se vydal do středu místnosti, kde byl černý kožený gauč, a kromě obrovské plazmové televize naproti němu byl i dřevěný konferenční stolek. Zleva i zprava stála křesla, ze stejné soupravy jako gauč.

,,Proto jsem taky tady," opáčil jsem po chvilce a Jasona jsem následoval. Ten se zastavil kousek od stolku, který rozložil a tak se dostal do minibaru, který byl pověstnou zakázanou zónou. ,,Tvůj táta není doma?" zeptal jsem se ho, když jsem viděl, jak sebevědomě bere do ruky láhev skotské, kterou položil na složený stolek. Nevím, co by pro oči jeho otce bylo horší. Vidět nezletilého syna požívat alkohol, nebo vidět, jak jeho syn požívá skotskou, která měla neuvěřitelnou cenu? Ať už by to skončilo jakkoliv, nedozvíme se to, protože Jason mi na moji otázku odpověděl zavrtěním hlavy. Skotskou rozlil do dvou skleniček, které vzal ze skříně s prosklenými dvířky, která stála u televize, a jedné se chopil, přičemž tu druhou nechal na stolku, blíže ke křeslu, do kterého jsem si pak sedl.

,,Tak co potřebuješ?" zeptal se mě poté, co předvedl ukázkový výraz znechucení, když se napil. Ani jsem neměl chuť do sebe lít podobnou tekutinu jako on. Na skleničku se skotskou jsem hodil varovný pohled a doufal, že se její obsah sám od sebe vypaří. Ale ať jsem se koukal sebevíc urputněji, nepovedlo se.
Vlastně nevím, proč se mě Jason ptal na něco tak zbytečného, když odpověď věděl. Pravdou bylo, že i když jsem ho nazýval svým nejbližším kamarádem, nikdy jsme spolu nesdíleli tajemství, jak to u tak dobrých přátelství bývá. Naše zážitky se z devadesáti procent skládaly z toho, jak jsme se někde zhulili nebo opili a zbylých deset procent zaplňovaly rodinné akce, kam jsme jeden druhého zvali a kde jsme ve výsledku dělali to, co v těch devadesáti procentech. Matoucí?

,,Potřebuju, abys mi pomohl s tím, proč vypadám tak hrozně. Potřebuju spát," poslední dvě slova jsem pronesl jako nějakou kouzelnou formuli, aby Jason pochopil, co po něm chci a že to vlastně se spánkem vůbec nesouvisí. Ať už se předtím zatvářil sebevíc hrozně, předchozí chuť ho neodradila od toho, aby se napil znovu a líně dal jednu ruku do kapsy svých černých tepláků, které byly u kotníků zúžené.

,,Zase máš noční můry?" řekl jako odpověď a zvědavě pozvedl obočí. Znovu to bylo něco, na co jsem nechtěl odpovídat a tentokrát to bylo mnohem osobnější než předchozí nezodpovězená otázka. Mávl jsem nad tím rukou a zády se opřel o opěrku křesla potaženého kůží.

,,Máš to, nebo ne?" zeptal jsem se vyhýbavě a Jason si hlasitě povzdechl, načež skleničku položil zpátky na stolek a se zvednutým ukazováčkem mi přikázal:

,,Počkej." I tak jsem si myslel, že tahle poznámka byla naprosto zbytečná, protože jestli jsem chtěl to, co jsem chtěl, nezbývalo mi nic jiného než trpělivě čekat. Jason se vydal po schodech, které vedly nad dlouhým akváriem, do dalšího patra. Strávil tam asi dvě minuty, než se po chvilce vrátil s průhledný balíčkem, který svíral mezi prsty. Sáček pak pohodil na stolek přede mě a z kapsy od kalhot vytáhl malou krabičku, kterou položil hned vedle.

,,Kolik za to chceš?" zeptal jsem se, když jsem viděl, jak mě obsluhuje. Jason pokrčil rameny.

,,Padesát?" pronesl jako otázku.

,,Minule to bylo míň."

,,Minule jsem ti nedával papírky," hlavou pokynul směrem ke krabičce. Nepřítomně jsem se ušklíbl.

,,Do příští soboty to tady máš."

Jason se s dlouhým povzdechem posadil na gauč a sledoval mě, jak ubaluji. Vycítil jsem na sobě jeho pohled a aniž bych zvedl pohled na svého kamaráda, zeptal jsem se: ,,Ty si nedáš?" Protože mě docela překvapovalo, že se Jason od něčeho takového drží zpátky, zvlášť, když doma není přítomný dozor. To jeho následné pokrčení ramen jsem pochopil jako nesouhlas.

,,Víš, že v tomhle tě moc dlouho nebudu podporovat, že ne?" nadnesl, když viděl, jak joint přibližuji ke rtům a podvědomě si žádám, aby mi poskytl něco, čím bych ho mohl zapálit. Podle svých instinktů vytáhl z druhé kapsy zapalovač, který mi hodil do klína.

,,Díky, kámo," špitl jsem, zapálil příslušný konec a poprvé potáhl, ,,Proč bys mě nepodporoval? Máš z toho prachy, ne?" Hodem jsem mu zapalovač vrátil, zatímco místností prořízl smrad kouře s příměsí trávy.

,,Ale jde mi o tvůj život," podíval jsem se na Jasona podezřívavým pohledem, protože mi ještě stále docházelo, co mi tu říká. Zakoulel jsem očima a s dlouhým výdechem jsem ze sebe dostal i dým.

,,Život s náma stejně vyjebe víc, než nějaký drogy," ušklíbl jsem se.

,,Nesnáším tvoje poetický chvilky," zakoulel očima Jason a hodil po mně polštář, protože si myslel, že mě to jakkoliv umlčí. Jen jsem se zasmál. Ani nevím, jestli kvůli trávě nebo jeho komickému hodu.

,,Co tu vůbec děláš takhle pozdě?" nad slovíčkem ‚pozdě,' jsem se znovu zašklebil, protože bylo tak osm.

,,Jdu na párty," řekl jsem jednoduše a znovu potáhl. Jason se zamračil.

,,Na párty? Ty? Nechodíš na takový akce."

,,Na státovkách je to prý populární," znovu svraštil čelo, asi když jsem zmínil státní instituci. Ze slušnosti se nijak nevyjádřil, pouze si odkašlal.

,,Chceš teda něco víc?"

,,Co víc?" nejistě jsem se na něj podíval. Nijak jsem nepostřehl chvíli, kdy se Jason vypařil a přinesl mi další balíček, tentokrát jeho obsahem bylo několik barevných pilulek. ,,Co za to chceš?" zvedl jsem k němu hlavu, protože stál jen pár metrů ode mě a popíjel skotskou.

,,To máš na pobavení, nic," zasmál se. Jeho smích mi v hlavě zněl ještě několik minut poté...