Cliché [CZ]

Are you scared of death?

|Ethan Chambers|

Mina se několik následujících dní neukázala ve škole, vzala si volno, neodpovídala na zprávy a každý pokus se jí dovolat byl zmařen hlasovou schránkou. Zkrátka se po ní slehla zem. Možná mi mělo dojít, že ne vše je v pořádku poté, co se po našem minulém setkání vrátila a odmítala mluvit. Na tom setkání s Blair se rozhodně něco stalo.

Kdybych si s tím dal tu práci a počítal, kolikrát jsem se jí snažil dovolat, jistě to dnešním dnem dovršilo čísla milion, ale i přesto, že jsem určitě překročil nějaký světový rekord ve vytáčení jedné a té samé osoby, jsem se toho nevzdával. Stále jsem měl naději, že jednou to vzít musí, přestože se z mobilu stále ozýval jeden a ten samý ženský hlas robota, který mi pořád dokola opakoval stejnou větu: ‚Volaný je momentálně nedostupný, po zvukovém signálu zanechte hlasovou zprávu.' Následovalo pípnutí, jenže po minulých zkušenostech, kdy ani hlasové zprávy nezabíraly, jsem se naučil to po něm hned vypnout. Zkoušel jsem to po cestě domů, doma a o přestávkách ve škole. Pokaždé, když jsem měl čas. Možná jen stačilo odlepit oči od displeje a rozhlédnout se, pak bych přestal ztrácet čas vytáčením jejího čísla a spíš by mě napadlo účinnější řešení tohoto problému.

Blair, která se po několika týdnech opět vrátila do školy. A byla úplně sama.

Na pár minut jsem odložil mobil a šanci se Mině (ne)dovolat, načež jsem se se sebevědomým krokem rozešel přes chodbu za Blair, která se s urputným pohledem soustředila na výměnu učebnic u své skříňky. Můj krok měl minimálně působit sebejistě, ale při každé pídi přiblížení se, se měl zmocnil pocit, jako kdybych šel rovnou na popravu. Nebylo se čemu divit. Poslední zkušenost s Blair nebyla příjemná a od té doby jsme spolu nemluvili. Řekl bych, že antipatie se mezi námi prohlubovala, ačkoliv jsme každý dělal, že o tom druhém nevíme.

,,Ahoj," oslovil jsem krátkovlasou blondýnku nejistě, v její blízkosti moje sebevědomí úplně vzalo roha, a ramenem se opřel o vedlejší skříňku. Jasně, že o mně věděla, ale nestál jsem jí za to, aby mi věnovala byť jen jediný pohled. Učebnice historie a ekonomiky se stala záměrným středem jejího zájmu.

,,Koukněme, kdo sebral tu odvahu," opáčila s kyselým úšklebkem. Ani její ‚koukněme' jí nepřimělo k navázání očního kontaktu, tím pádem se moje odvaha sbírala těžko.

,,Vím, že nejsi ten pravej člověk, kterýho bych o to měl žádat, ale chci se na něco zeptat." Ovanul mě lehký větřík poté, co zandala učebnice do kabelky od Michaela Korse a tvrdě zaklapla dvířka od skříňky. Buď jsem mohl hned teď utéct, nebo si potvrdit svoji mužnost a čelit jejímu ledovému pohledu. Vybral jsem si druhou možnost a záhy začal litovat. Blaiřiny modré oči si mě ostražitě prohlédly, byl to snad ledovější pocit než voda v Atlantickém oceánu. Její horní ret se zkřivil do opovržení a ve stejném gestu nakrčila svůj malý nos.

,,To máš pravdu," uznala, ,,takže přesně nevím, jaké centrum tvého malého mozečku napadlo udělat tohle stupidní gesto, ale ten můj ti radí, abys rychle odprejskl." Tak takovou sprchu jsem rozhodně nečekal. Kam se hrabal Atlantický oceán, tohle byla voda přímo z tajícího ledovce. Moje odhodlání však předčilo jakoukoliv nepříjemnou představu.

,,Neptal bych se tebe, kdyby to nebylo důležitý." Dal jsem Blair jasně najevo, že dokud se nezeptám a ona mi neodpoví, přežiju její jakkoliv ostrý hlas.

,,Co chceš vědět, hm? Kdo tady prodává ten nejlepší matroš? To ale ze mě nedostaneš, protože já to nevím!" Ruce zvedla do gesta ‚vzdávám se,' i když z nás dvou jsem v té pozici byl já. Popruh od kabelky jí sjel po rameni a prudkým pohybem ho zase vytáhla výš. Ruce pak nesmlouvavě zkřížila na hrudi a dál si mě prohlížela stejně averzním pohledem, který mi snad vadil méně než její slova. Po naší špatné zkušenosti si na mě evidentně již vytvořila názor, kterého se zarputile držela.