Cliché [CZ]

You have already helped enough

|Ethan Chambers|

Docela jsem se divil, že i přes tíhu na rameni a imaginární tíhu na duši, dokáže Mina tak navyšovat svoje tempo. I tak bych to připisoval jejímu stresu, takže to spíše působilo, jako kdyby se snažila něčemu utéct. Nemluvě o tom jejím neustálém drásání zuby spodní ret a hlavně, když několikrát zabočila do ulic, které, jak se později ukázalo, byly špatně. Čím déle jsme šli, tím více zrychlovala a já cítil pomyslný kámen na hrudi. Možná to kouření vážně ničemu nepřispívá.

,,Mino, zpomal!" řekl jsem o něco hlasitěji, když jsem byl jen o krok zpátky za ní. Nejdřív se zmateně ohlédla a když na poloprázdné ulici spatřila, že nestíhám, zastavila se a několikrát zmateně zamrkala.

,,Cože?" vydechla poněkud vykolejená a rukou si upravila popruh tašky, kterou měla přehozenou přes rameno. Sice nebylo třeba opakovat svoji předešlou prosbu, protože jsem jí stihl dojít, ale i tak mi to nedalo a rýpavě, možná i naštvaně, jsem zopakoval:

,,Říkal jsem, abys zpomalila."

,,Jo, promiň," vydrala ze sebe potichu, přičemž ten její neofenzivní přednes mě trochu zarazil. Jakmile jsem se opět zařadil po jejím boku, opět se rozešla, tentokrát, dbajíc tak na moje připomínky, o něco pomaleji. Jak byla cesta delší, byla i tišší.

,,Tak co se děje?" ne, že by mě to zajímalo, ale dívat se na hromádku neštěstí, která kráčí vedle vás působí lehce depresivně. Pozoroval jsem, jak zpoza jejích řas těká všude po prosluněné ulici, jejíchž betonový chodník, po kterém jsme kráčeli byl ve stínu díky stromům, které byly vysázené u silnice, a ještě stále zelené.

,,Zajímá tě to, jo?" konečně jsem při její otázce poznával ten rýpavý tón a dost tomu přidával samolibý úšklebek, se kterým pak uhnula pohledem do strany.

,,Vlastně ani ne," přiznal jsem nejdřív s neurčitým pokrčením ramen a stejně jako ona, uhnul pohledem před sebe, ,,ale znervózňuje mě, že ty jsi nervózní." Mina ke mně zvedla ostražitý pohled, zřejmě nečekala, že by to bylo tak vidět, a tak jsem souhlasně přikývnul. ,,Jo, všimnul jsem si."

,,Nerozešli jsme se zrovna v dobrým, bude hrozně divný, když tam teď zase nakráčím," zabroukala a mírně u toho cukla hlavou.

,,No, nemusíš s ním mluvit, prostě mu hodíš před nohy věci a odejdeš," Mina už na to nic neřekla, kromě toho jí jen krátce zacukaly koutky v pobavení. Pohotově mě stihla zastavit, když jsem se chystal vytáhnout krabičku cigaret z postranní kapsy u džín. Mávla ke mně rukou a vcelku otráveně řekla:

,,Ani se neobtěžuj." Chtěl jsem něco namítnout, ale ještě dřív, než jsem to stihl já sám, dodala: ,,Už jsme tady." A hlavou pokynula k jedné z budov, která byla na oko stejná jako všechny, které jsme míjeli. Nerad a nedobrovolně jsem krabičku zase schoval do kapsy a natočil se směrem ke vchodovým dveřím, kam vedlo několik betonových schodů.

,,Hodně štěstí," pokynul jsem hlavou k těm dveřím, které, jak se zdálo, byly zamčené. Mina se však jen ušklíbla.

,,Dřív nebo později někdo vyjde," zamumlala přesvědčeně, přičemž jako kdyby tahle slova přímo přivolala otevírající se dveře a stařenku s holí, která se z nich sotva belhala. Zrzka po mé pravici na mě stihla hodit významný pohled, slovně to neokomentovala a rychlejšími kroky se pak vydala směrem ke dveřím. ,,Počkejte, já vám je přidržím!" houkla na stařenku a opět mě nechala jen pár kroků za sebou, protože takovou akčnost jsem nehodlal projevit.
Postarší dáma v květinové blůze a černé sukni po kolena krátce zdvihla hlavu na Minu a přes sklíčka brýlí si jí prohlédla modrýma očima. Vlastně ani nepoděkovala za podržení těch těžkých dřevěných dveří a okamžitě svým pohledem skončila na mě. Kdovíproč jsem pod pohledem stařenky strnul, protože byl děsivější než jakákoliv noční můra.