Cliché [CZ]

Such a liar

|Mina Gilbert|

Víte, občas máte pocit, že pokud se vám týden něco nestane, je to špatně. Je to divné. Říkáte si, že váš život je až v nečekaném pořádku a každou chvíli za rohem očekáváte nové drama. Popřípadě ho vyvoláváte. A ačkoliv jsem si nebyla ničím jistá, plavbu skrz toto období jsem si užívala. Konečně se zdálo, že můj svět je zalitý sluncem tak, jak to popisují všechny teen americké romány na začátku vztahu.

Zalitý sluncem asi tak jako ulice Queensu, do nichž jsme jedno teplé odpoledne vyrazili. Respektive jsme v době, kdy jsem jako tradičně měla hlídat Chucka, šli do blízkého parku. A Ethan se přidal k nám, tentokrát bez nedobrovolných narážek nebo odmlouvání. Když si všiml, že s Chuckem odcházím, téměř automaticky si vzal lehkou mikinu a na přání mladšího bratra, kterému k jakému překvapení vyhověl, i basketbalový míč. Patrně bych měla mít radost z dobrého rozmaru mých dvou svěřenců, tedy vlastně jednoho, ale když se Ethan rozhodl, že házení si míčem o zem po celou dobu naší cesty je tím nejlepším způsobem zábavy, začal mě optimismus z našeho výletu rychle opouštět. Intervaly mezi zvuky, kdy se míč od země odrážel, byly stejné, proto to bylo horší než kterákoliv terapie. Pokud dnes nezešílím z Chucka, který byl jako utržený ze řetězu, byla velká pravděpodobnost, že z Ethana ano.

,,Víš, nemusíš tohle... Dělat celou cestu," ozvala jsem se v momentě, kdy mi přetekly nervy. Svoji připomínku jsem i přesto zvládla podat celkem klidně a sama se nominovala na cenu, jež bych měla získat, za zvládání vzteku. Ethan, který šel po mé pravici a po celou dobu vedl míč před sebou, sice na chvíli přestal, ale hlavně proto, aby se na mě podíval. Nezvládal totiž koukat jinam a zároveň dirigovat basketbalový míč. Místo verbální odpovědi se poťouchle ušklíbl a za chvíli začal s úplně stejným procesem. Tentokrát intervaly mezi dopady byly kratší.

,,No," pokrčil rameny, ,,Bianca basketbalisty miluje." Její jméno schválně zdůraznil, aby jeho driblování nebylo jediné, čím jsem rudla vzteky. Možná to bylo také proto, že i když jsme šli v relativním stínu pod korunami stromů, sluníčko sem nepříjemně dosahovalo svými paprsky. Pak ale následovala chvíle, kdy opět přestal s úhozy o zem a rozhlédl se po okolí, nebo spíš hledal Chucka. Malý zrzek běhal jenom několik metrů před námi a na rozdíl od svého bratra zvolil jiný způsob, jak se unavit. Běhat od stromu ke stromu se totiž zdálo jako nelepší vybití energie. ,,Chucku!" zavolal na něj Ethan s nechápavým vrtěním hlavy, neboť tolika pohybu neholdoval. Jako na povel se rozeběhl směrem k nám a již z dálky mu jeho starší bratr přihrál míč, aniž by mu o tom dal nějaké echo, ale vzhledem k tomu, že ho chytil, zdálo se, že ho ani nepotřebuje.

,,Nevím, co na nich vidí," pokračovala jsem v naší konverzaci s Ethanem, ,,s jedním chodím a občas je to nehoráznej idiot." Kluk po mé pravici se ošil a nakrčil čelo. Jeho odhodlání něčím oponovat ale dřív přerušil Chuck, který se na mě vykuleně podíval.

,,Ty chodíš s basketbalistou?" Domněnka o tom, že Chuck by mohl mít povědomí o našem vztahu byla tatam. A stačila k tomu pouhá otázka, která mi vlastně nabídla nespočet odpovědí. Bylo zjevné, že Ethan pozorně poslouchá, protože najednou se svým pohledem snažil zaměřit na jakýkoliv detail parku, jen ne na mě a Chucka. Bylo to až komické.

,,No jo," potvrdila jsem záhy s nezaujatým pokrčením ramen, Ethana se to možná trochu dotklo, ale i tak to nedával na sobě znát.

,,To je divný, myslel jsem si, že sportovci vždycky chodí jenom s modelkama." Zatímco já jsem se zamračila, Ethan si neodpustil krátké zasmání, jehož zvuk se snažil eliminovat překrytí pusy. Jakmile jsem se na něj podívala s alarmujícím výrazem, který jasně dával najevo, ať ho v tomhle nepodporuje, omluvně zvedl ruce, ale potutelný úsměv mu ze rtů nezmizel. Nadechovala jsem se, abych Chucka poučila o tom, jak se mají věci ohledně chování k dívkám, jenže byl rychlejší: ,,Proto chci bejt taky nějakej sportovec. Možná basketbalista, nebo fotbalista." Řekl a míč hodil od země, od níž se odrazil a Chuck ho zase chytil.