Cliché [CZ]

It's too late

|Mina Gilbert|

V celém New Yorku je jeden veliký problém. Vedle obrovské masy lidí, se kterou zde žijeme, by se mohl zdát jako ten nejmenší, každopádně vás také určitým způsobem ovlivňuje. Doprava. Tato zmínka neslouží k tomu, abych vás zatěžovala výtkou problémů tohoto velkoměsta, nýbrž abyste pochopili souvislost mezi následujícími událostmi.

Moje odhodlání přinést Ethanovi pásku neznalo mezí. Ačkoliv jsem se v ten večer projevila jako ta nejhorší nejlepší kamarádka – ironie, viďte – a nešla Blair doprovodit před její důležitou cestou, pokoušela jsem se alespoň prezentovat jako dobrý člověk, který se nemocnému snaží pomoct. I tím nejmenším způsobem.

Nepočítala jsem s jednou věcí.

Pozemní komunikace bývá v noci v takových městech nejvytíženější a je zde riziko, že hned na několika místech může vzniknout dopravní špička. A přesně to mě nenapadlo, že by se mohlo stát.

Když už náš autobus stál asi přes půlhodiny v dopravní zácpě, začínala jsem litovat rozhodnutí použít právě tento prostředek dopravy, vyčítala jsem si, že kdybych použila metro, dávno bych byla u Ethana. V rukách jsem pořád otáčela pásku, kterou jsem pro něj měla připravenou a hleděla na noční ulici osvětlenou lampami a neonovými nápisy z nejrůznějších podniků a obchodů. Z růžových, zelených a někdy oranžových barev, které silně bily do očí mě po chvilce rozbolela hlava, proto jsem od okýnka odvrátila pohled a hlavu sklopila na pásku, po níž jsem přejela prsty. Jenom nedaleko od mé sedačky se ozval řev malého dítěte, které asi naše zdržení znervózňovalo podobně jako většinu cestujících. To drobné tělíčko neuniklo pozornosti mým zvědavým očím, jež si ho prohlédly, jak se vzteká na mámině klíně. Přibližně dvouletý blonďatý chlapec navlečený ve žlutém triku s nějakou postavičkou z animáku se pokoušel svýma drobnýma ručičkama lomcovat o sedačku před ním. Muž v klobouku a s brýlemi, který seděl na oné sedačce, která se stala obětí, prozatím vypadal klidně, ale tušila jsem, že zanedlouho tomu tak nebude. Stačilo pozorovat stisk dlaně, ve kterých drtil noviny.

Stačilo se podívat o kus dál, aby se mi dostalo zvláštního uvědomění.

Pět sedaček před malým bořičem klidu v autobuse byl mladý pár. Asi tak v mém věku. Snědá dívka s hustými kudrnatými vlasy se hlavou jemně opřela o rameno svého přítele, který se i v této situaci snažil zachovat chladnou hlavu a něco jí pošeptal do ucha. Zjevně něco milého, protože dívka se záhy usmála a ke chlapci se přitiskla ještě víc, ten pak přehodil jednu ruku okolo jejích ramen a svoji hlavu opřel o tu její. Ty afro vlasy musely být patrně pohodlné.
Ale nešlo o to, že bych dumala nad tím, jak moc měkké pro něj musely být, ale téměř automaticky jsem si při této situaci vybavila Ethana. Ať už jsem na něj byla naštvaná jakkoliv, jedno se mu nechat muselo – vždycky dokázal být nepostradatelný.

Možná jsem pořád byla plná emocí po našem rozchodu, nemluvě o situaci, která nastala v nemocnici a všechno mi ještě ztěžovala, ale když jsem se podívala na prázdnou sedačku vedle sebe, uvědomila jsem si, jak moc bych chtěla, aby to místo někdo zaplňoval. A ne jen tak někdo. Chtěla jsem, aby tam byl Ethan, aby mě k sobě přivinul jako ten chlapec svou dívku. A k nelibému jištění sebe samotné jsem si musela přiznat, že měl zase pravdu. Začínala jsem pochybovat o svých rozhodnutích a pomalu jsem přestávala věřit, že by se mezi námi něco mělo měnit. Mohla jsem být na Ethana naštvaná sebevíc a stále se vracet k důvodům, proč bych ten vztek měla zdvojnásobit, ale ať už to bylo tím, že v tom autobuse seděl zamilovaný pár nebo tím, že jsem se neubránila ho znovu políbit, nedokázala jsem se zároveň ubránit tomu, že jsem ho ve svých myšlenkách začala obhajovat. Nemohl za to, nic si nebral a já se zachovala přehnaně. Přesně tímto jsem ho chránila sama před sebou, anebo jsem se snažila zachránit sebe.