what is true love?✔️

19. hezkej barák a ještě hezčí kytary

Na vydařeném obědě mě Justin přemluvil, abychom šli na chvíli k němu domů. Nezdálo se mi to jako úplně dobrý nápad, ale nedalo se ho odmítnout, tak jsem nakonec souhlasila. Odnesli jsme tác s jídlem a zamířili ke skříňkám.

,,Víš co se mi dneska stalo?" Zasmála jsem se na Justina, který stál jen kousek ode mě. Na důkaz, že neví jen nadzvedl obočí a dál si obouval černé, nízké, plátěné tenisky, stejné, jako nosíval Kurt Cobain. ,,Ráno jsem přišla ke skříňce, kterou mimochodem očumovalo plno lidí, a tam byla píchlá růže a nějaký dopis." ,,No.. A co tam bylo?" Přišel ke mně a já mu obálku podala. ,,Krásná jako růže a oči ještě krásnější.." Přečetl si potichu a já mu to vytrhla z rukou. ,,Asi máš nějakého obdivovatele." Začal se smát a já ho pěstí praštila do ramene. ,,Náhodou.." Pokračovala jsem ,,mně se to líbí. Nemusím sice ty přeslazený.. věcičky, ale tenhle dopis je fakt hezkej." Přejela jsem po krásně napsané větě palcem a lehce jsem se usmála. Justin byl zticha a když jsem na něj zvedla hlavu, přistihla jsem ho, jak se na mě usmívá. ,,No, když myslíš." pokrčil nakonec rameny a společně jsme vyšli ven.

Justinův dům se nacházel asi jen deset minut od toho mého. Byl ale mnohem větší a působil velmi moderním dojmem. Minimalistický tvar bílých stěn doplňovaly vitráže v horním patře, které byly osvětlené bílým led světlem. ,,Páni." Hlesla jsem. ,,Tak.. Tady žiju." Rozpřáhl ruce a odemkl branku. ,,Pojď!" Zasmál se a pokynul rukou. Hned jak jsem překročila práh železné branky, instinktivně jsem začala našlapovat velmi opatrně, abych slad omylem nekopla do nějakého z keramických trpaslíků na trávníku nebo nezničila automatický zavlažovač ploch. ,,Rodiče tu nejsou?" Zeptala jsem se, zatímco jsem si prohlížela okolí a my se blížili ke dveřím, zamčeným na kód. ,,Nežiju s rodiči." Vyšlo z něj. Jeho tón se z minuty na minutu změnil na velice nepříčetný, asi se o tom nerad bavil, ale chtěla jsem vědět víc. ,,Neměl jsem s nimi dobrý vztah, tak jsem se od nich odstěhoval. Jejich barák je asi dvě míle odtud." Mezi řečí naťukal pětimístný kód a za zvuku vrčení otevřel dveře do domu, jak jinak než bílé.

,,Páni." Bylo jediné, co ze mě vyšlo. Interiér byl zařízen podle posledních minimalistických trendů. Bylo tam tolik místa, že by se sem snad vešla celá naše škola. ,,Líbí?" Usmál se na mě. ,,No.. Nemám slov." Oplatila jsem mu úsměv, ještě větší, než jsem plánovala. ,,Je to úžasné! Kdes nato všechno vzal peníze?" Justin se, jako klasicky, poškrabal na zátylku. ,,Víš.. S rodiči to opravdu nebylo jednoduché. Trávili oba dost času ve firmě a když byli doma, chovali se ke mně jako k dalšímu z jejich zaměstnanců. Sice měli peníze, ale já je skoro neznal, což jim nejspíš i bylo jedno. Když už jsem se naštval a řekl jim, že mě to nebaví, prostě mi řekli, že mě vyhazují. Bral jsem to a chtěl jsem na školní ubytovnu, ale co mě naštvalo bylo to, že mi i připravili výpovědní smlouvu na papír, který jsem musel podepsat a na účet mi připsali ústupní plat. Měl jsem dost na zaplacení tohohle velkýho pozemku jen díky jeho snížené ceně. Dřívější majitel tu prý spáchal sebevraždu a.. Nikdo tu zkrátka nechtěl bydlet. Ale, mně je to jedno." Uchechtl se a pokrčil rameny. ,,Je přece plno míst, kde někdo přišel o život a ani se o tom neví." Oba jsme se zasmáli.

,,To s tvými rodiči je mi líto." ,,Nemusí." Umlčil mě hned. ,,Ani to pořádní rodiče nebyli. Od doby, co jsem se odstěhoval se ani jednou neozvali, asi jim je jedno, kde jejich jediné dítě bydlí, hlavně, že mají peníze, to jim stačí." Působil lhostejně, ale cítila jsem, že ho to uvnitř trápí. I přes to všechno to byli stále jeho rodiče. Jeho rodina.

,,No, ale abychom tu nezaháleli, pojď nahoru, něco ti ukážu." Hned se rozběhl po dlouhé chodbě až ke skleněnému schodišti. Hned jsem se za ním se smíchem vydala.

Ve druhém patře to bylo ještě minimalističtější, než v dolním poschodí. Justin mě chytil za ruku a svižným tempem mě táhl do jedněch z bílých dveří, které tvořili velkou část chodby. Rychle mě strčil dovnitř a zase zavřel, takže jsem nestihla ani zaregistrovat obsah místnosti. ,,Teď se připrav." Ozvalo se někde za mnou ve tmě. Potom cvakly vypínače a pokoj se začal pomalu osvětlovat. Postupně se ukázal jako poměrně velké, nahrávací studio. Na jedné straně stál obrovský pult se třemi otáčivými židlemi a sluchátky. Za sklem pak bylo několik velkých, luxusních mikrofonů, značková souprava bicí a piano. ,,Pane bože." Křikla jsem a rozběhla se k pultu, plnému malých i velkých čudlíků. Na stolku vedle leželo pár zamotaných kabelů k elektrickým kytarám a náhradní struny.

,,Líbí?" Objal mě kolem ramen a já divoce přikývla. ,,Je to úžasné!" ,,Nahráváme tu s klukama písničky. Akorát jsme ještě nic nepustili do světa." Trochu se uchechtl, vypadalo to ale, že ho to mrzelo. Podle mě by měli velký úspěch. ,,No, ale proto tu nejsme. Umíš na kytaru?" ,,Ale, trochu ano. Jenom žádnou nemám." Po kytaře jsem vždy toužila, jediné, co jsem ale měla bylo malé, dřevěné ukulele značky Vintage. ,,Vážně? Mám jich spoustu, mohl bych ti jednu dát." ,,Zbláznil ses? To nejde." Zamítla jsem. ,,Ale Amy, já jich mám sedm, hraju jenom na dvě, ty zbylý jsou mi úplně k ničemu. Alespoň by se využily, hm?" ,,No, já nevím.. Je to trochu blbý." ,,Není." Odvětil stroze a trochu se usmál. ,,Pojď."

***

Celý den jsem si s Justinem moc užila. Nejen, že mi dal matně černou, elektrickou kytaru a kombo, to všechno za deset dolarů, ale zahrál mi písničku Polly na akustiku a se zastávkou na zmrzlině mě doprovodil domů.