what is true love?✔️

32. je to tvoje vina

Jak se člověku vlastně stane, že je z minuty na minutu někým úplně jiným? Ne ve smyslu vizuálním či povahovém, ale duševním. A k tomu kvůli osobě, o které měl ještě předchozí den úplně jiné mínění?

Celý život jsem to nemohla pochopit, v podstatě jsem nikdy nepřišla na to, jak dokáže pár slov od jiných ovlivnit moje další činy. Teď se nad tím pozastavuji s úsměvem. Pokud nejste v kůži teenagera, nikdy to pochopit nemůžete. Samozřejmě v pozdějším věku vás lidé svými slovy taktéž dokáží ranit, jen se na to díváte s větším nadhledem, tolik vás to neraní, tolik se tím nezabýváte a jdete dál, na rozdíl od nás, dospívajících.

Ano, každý si tímhle věkem projde. Každý zažije jaké to je mít zlomené srdce od člověka, o kterém jste si mysleli, že s ním strávíte zbytek života. Opravdu KAŽDÝ člověk to pozná. Někdo jen jednou, někdo však častěji a ve velice krátkých intervalech, jako například já..

***

,,Justine!" Křikla jsem, když jsem přeběhla jeho zahradu, osázenou keramickými trpaslíky a rozrazila železnou branku. Slunce už zapadlo a tak se okolím rozprostíralo šero. Zběsile jsem se rozhlédla kolem sebe, jako by se po něm slehla zem. ,,Kde jsi?" Zeptala jsem se spíš pro sebe a zamyslela se. Přeci jen v Goldenbillu nebylo mnoho zajímavostí, a tak jsem se skoro automaticky rozešla zpět do jeho domu, z komody v předsíni popadla klíčky od auta a rozjela se na místo, kde se mi poprvé veřejně přiznal, že mě miluje. K velkému vodopádu uprostřed lesa.

***

Nemotorně a se skřípáním brzd jsem zastavila u lesa a s bouchnutím dveří vystoupila. Vítr mi rozfoukával vlasy, husí kůže mi naskakovala po celém těle. Na nebi se pomalu kupily bouřkové mraky, ani to mě ovšem neodradilo a já se rozběhla do lesa.

Cestu jsem si pamatovala skoro jako bych tam chodila celý život. Štěrková pěšina uprostřed vysokých jehličnanů vedla až kamsi dozadu-tam se pak rozdělovala na tři menší cestičky. Skoro určitě jsem věděla že je to ta nejvíce napravo. A také že ano.

,,Justine." Hlesla jsem, když jsem ho spatřila sedět na kraji útesu. Odhrnula jsem si vlasy z očí a rychlým krokem došla až k němu. Jeho pohled byl zabodnutý kamsi dozadu. Když jsem se dotkla jeho ramene, trochu jím cukl, jako by se lekl, ale neodtrhl oči od tmavého nebe. A tak jsem si sedla vedle něj a položila na něj hlavu.

Chvíli jsme byli potichu, než se rozhodl něco říct. ,,Nesnáším je.." Zvedla jsem k němu pohled. ,,Koho?" ,,Rodiče." Povzdechla jsem si. ,,Ale Justine.. Je to přeci tvoje rodina." ,,Vykopli mě z domu Amy!" Konečně se na mě podíval, měl oči plné slz. ,,Bylo jim jedno, co se mnou bude, prostě mě vykopli, aby měli čas na práci. Tudíž už je jako rodinu neberu." Než jsem stačila něco namítnout, znovu spustil. ,,A teď se tu jen tak po několika letech ukáží, nakráčí si do mého domu a ptají se, jak se vlastně mám." U posledních slov se rozmáchl rukama a popotáhl. ,,Chápu tě Justine.. Ale nemusel jsi reagovat tak pohotově, přeci jen, třeba ti to přišli vysvětlit a omluvit se ti." ,,Já seru na jejich omluvy! A co ty o tom vůbec víš Amy? Máš mámu, která se o tebe stará, nic ti nechybí. Jen tím, že seš krásná, máš určitá privilegia a výhody. A to není fér. Nemusíš se snažit, všechno ti projde!" Křikl a znovu zabodl pohled do mých očí, které byly plné slz. Rychle jsem si je setřela, což ovšem nezabránilo jejich dalšímu tvoření. ,,Tos' nemusel.." ,,Nech toho prosím tě! Nic, co by nebyla pravda jsem neřekl a to i ty moc dobře víš." Zvedla jsem se a počkala, až udělá to samé. ,,Proč jsi takový Justine?" ,,Jaký, Amy? Jaký jsem?! Nedokážeš si poslechnout pravdu, o to tu jde, že? Nikdy ses nenaučila snášet kritiku. Proto tě všechno vždycky tak vezme. Nemáš školu života, tak je to!" ,,To není pravda!" Vřískla jsem. ,,Ale je, sakra! Co třeba takový Zack? Podvedl tě, a co? Totálně ses z toho složila! Tohle se ale dneska děje víš? Nejsi jediná, kdo to prožil!" Na chvíli se odmlčel a zpozoroval slzy, které se mi zběsile kutálely po tvářích. ,,Je to tvoje vina, že se nebavíme. Rozdělila si nás Amy. Byli jsme nerozluční kamarádi a během několika týdnů se z nás stali nepřátelé a víš proč? Jen kvůli tobě. Je to tvoje vina!" Zopakoval.

A právě v tu chvíli nastal ten okamžik. Ten, o kterém jsem vám říkala na začátku. Všechny slzy, jakoby se zastavily, jako by je snad mé tělo úplně přestalo produkovat. Neměla jsem slov. ,,Omlouvám se. Už se ti nebudu míchat do života." Utřela jsem si zbytek slaných slz a rozběhla se zpět do města.

***

Ani nevím proč a jak se to stalo, ale nohy mě zanesly až k Zakovo domu. Zběsile jsem zaklepala a počkala než otevře. Zanedlouho se objevil ve dveřích. ,,Amy." Pozdravil mě s úsměvem. Nejspíš mě nečekal.

Nesuďte mě, asi jsem vůbec nepřemýšlela, každopádně jsem se zběsile přilepila na jeho rty a když jsme trochu popošli, více do vnitra jeho domu, jednou nohou jsem zabouchla vchodové dveře.

***

,,Asi se nemám ptát, co se stalo, viď?" Uchechtl se Zack, ležící v posteli, když jsem na sebe soukala kraťasy. Podívala jsem se mu do očí a zakroutila hlavou, na znamení nesouhlasu. ,,Zapomeň na to prosím, nemělo se to stát." Když jsem se natahovala pro mobil na jeho nočním stolku, chytl mě za zápěstí. ,,Pro mě to nebyla chyba Amy." Na chvíli jsme se střetli pohledem, než jsem se z jeho sevření vymanila, popadla mobil a vyběhla ze schodů dolů, do studeného, nyní už deštivého večera.

Písnička->Lord Huron-The night we met