Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 6.🌙

Právě v ten moment, jsem toho měla tak akorát dost.
Chcu pryč z tohohle lesa.
Chcu pryč z tohohle blbýho města. Chcu pryč z týhle podělaný planety.
Klidně i na Mars.
Tady prostě nebudu.

,,Běž," probudil mě až šeptající hlas Sophi, která se za tu dobu stihla ke mně, co nejnenápadněji dostat blíž.
Otočila jsem se na ni jen, abych uviděla, jak mi rty neslyšně znovu naznačila stejné slovo.
Nechápala jsem.
Nechápala jsem, jak se dokázala pohnout, jak zvládla promluvit.
Mně se v ten moment, přesně v ten moment, kdy ta žena vyslovila to slovo na A, zadrhl hlas a mozek začal stávkovat a nebral na mě žádné ohledy.
Jediné, co mě v ten moment poslouchalo byli moje svaly v nohou a můj přirozený pud záchrany.

Ani Usain Bolt by nevystartoval, tak rychle, jako já právě teď.
Bylo mi jedno kam běžím.
Běžela jsem a neohlížela se.
Brzy jsem uslyšela blížící se kroky a zanedlouho se vedle mě objevila Sophi a podle dalších blízkých rychlých kroků za mnou, jsem usoudila, že za náma běží i Elena s Majou.
Mohla jsem v to jen doufat.
Ohlížet nepřipadalo v úvahu.
Zbabělec.

Jedna z mých mála vlastností, které mám. Bohužel odvaze patřilo to nejnižší políčko v tabulce mých vlastností.
Běžela jsem, jako o život.
Což byla v ten moment dost velká ironie.
Jediný, kdo mi ten život mohl vzít, byla ta blonďatá postarší žena, která z nás byla možná víc překvapená, než mi z ní.
Suché větvičky mi pod nohami křupaly a míchaly se se zvukem šustícího podzimního listí.

Srdce spolu s plícemi mi chtěli vyskočit z hrudi.
Jediný, co mě nutilo běžet dál, byl adrenalin a strach, který se mi proháněl v žilách.
Ale strach z čeho?
Já sama nevěděla čeho jsem se tak bála.
Možná to bylo kvůli tomu slovu.
Slovu začínající na A.
Arcanum.
Mohla jsem to prozatím přikládat za vinu jemu.
Ale na jak dlouho, to opravdu nevím.
Možná do doby, než najdu skutečného viníka.
Ať už za to mohl Arcanum, sen, ta žena, kdokoli nebo cokoli, nebyla jsem sama, kdo měl strach a utíkal, jako o život.
Připadala jsem si zase sobecky, když jsem pomyslela na to, že jsem ráda, že v tom nejsem sama.

,,Sophi! Stůj!" zakřičela trhaným a přerušovaným hlasem Elena na několik metrů od nás vzdálenou Sophi.
Ta se okamžitě zastavila a věnovala nám tázající pohled.
Jak dlouho jsme takhle běžely?
Opřela jsem se rukama o kolena, která se ještě z posledních sil nerozpadly a já bych se tak proměnila v hromádku želé.
Hodně červeného želé.
Maja se už ani nezkoušela držet na nohou. S těžkým oddechováním se jednoduše posadila a opřela o kmen stromu.

,,Možná bychom měli někomu zavolat," Elena se opřela jednou rukou o stejný kmen stromu, jako Sophi.
Nepřišla ji žádná odpověď.
Žádná odpověď, která by ji říkala, ať to klidně udělá.
Jenom další ze zbírky mučícího ticha se jí dostavilo.
Ještě, než jsem zapla doma batoh, ještě dřív než jsem se vůbec začala balit, jsem věděla, jak špatný nápad to je vydat se do tohoto lesa na výlet.

Věděla jsem, že z toho nevznikne nic dobrého.
To nebyl špatný nápad.
To byl nejdebilnější nápad z těch nejdebilnějších nápadu na světě.
A víte, co bylo na tom všem nejlepší?
Já měla pravdu.
Po celou dobu, co jsem si do svého batohu balila věci, jsem věděla, že něco bude špatně.
Že není možné udělat výlet do lesa bez toho, aby se něco nepokazilo.
To byl důvod, proč jsem většinu času trávila u knížek.
Nikdy jsem tam nemohla nic pokazit.

Nikdy se tam nemohlo stát něco, co by na vás zanechalo následky.
To neplatilo pro les Hook.
Pro les, ve kterém jsem teď těžce oddechovala a snažila se urovnat myšlenky z posledních pár minut úhledně do škatulky, tak abych to celé pochopila.
Těch škatulek ale bylo příliš málo, aby se tam mohlo aspoň něco uspořádat.
Nepomohlo by ani kdyby jich bylo třikrát tolik.
Ani desetkrát.
Ani stokrát.
Ani milionkrát.
Nešlo to, nebylo možné je uspořádat.

,,Žádný signál," zvedla jsem zrak na Elenu, která v ruce držela svůj mobil a cosi na něm ťukala.
To teď byl můj nejmenší problém.
Sklopila jsem svůj zrak zpět k barevnému listí pod mýma nohama.

,,Jsme uprostřed lesa, to je normální," uslyšela jsem nehezký hlas Sophi, která se ohnala po Eleně.
Donutilo mě to znovu vzhlédnout a zanedlouho se i vspřímit. Cítila jsem své srdce zrychleně bít, dávalo nejevo, že se ještě po "menší procházce" lesem nezotavilo.
Brzy ale na svoji rychlosti přidalo, když se Sophi dost rychle dostala do osobního prostoru Eleny.
To už dostatečně probudilo Maju na to, aby se postavila.

,,Prý matematická olympiáda, pochybuju, že někdo, kdo neví, že uprostřed lesa není signál, dostal plný počet bodů," přiblížila se ještě blíž k Eleně. Ze Sophiných očí čišela zlost, ač nevím z čeho.
Elena se zamračila a nahodilá stejně nechápavý výraz, jako já a Maja.
Nechápala jsem, co jí mohlo tak vytočit.
Aspoň jsem v tom zase nebyla sama, kdo nic nechápal.

,,Zdál se nám podobný sen. Teď potkáme ženu, která mluví o stejném jméně, jako v tom snu a tebe, zajímá nějaký blbí signál na mobilu?!" Vysvětlila, nebo spíš vyštěkne po chvíli Sophi, když uviděla, že to nikdo z nás nechápe.
,,Jen jsem se snažila pomoct," i když se Elena snažila zakrýt vztek v sebevědomém postoji, věděla jsem, že to v ní vře.

,,Holky, prosím, není důvod se hádat," marně se je snažila Maja uklidnit.
To jsem vážně jediná, které vždy v té nejhorší chvíli dojdou slova?
No už to tak asi bude.
Elena už to nevydržela a žduchla Sophi.
Každý by čekal pád nebo alespoň zavrávorání.
Ale se Sophi to nepohlo byť o milimetr.
Místo toho to byl její obličej, kde se objevila nepříjemná grimasa vteku.
V mojí hlavě se rozezvučel červený alarm, který značil poplach.
Eleno, teď si v pělný prdeli.
Sophi se rozhodla její úder vrátit a narozdíl od Eleny, byla úspěšná.
Elena tvrdě dopadla zadkem na zem a její pád obměkčilo pouze opadané listí.
Sophi se vítězně ušklíbla a skřížila ruce na prsou.

,,Co uděláš teď, blondýno," schválně to poslední slovo zdůraznila.
To už jsem ani já nevydržela.
,,Maja má pravdu, není důvod se kvůli tomu hádat,"
Celková úspěšnost mého krátkého proslovu o hádce?
Nulová.
Ani se neopovážily mě doposlechnout a Elena stále ještě v sedě, podkopla Sophi nohy a ta se po chvíli už taky válela v podzimním listí.
,,Holky! Můžete mě poslouchat!?" ani Maja nebyla dvakrát úspěšná.
Bez toho, aby nám věnovaly jediný pohled se postavily a už se nadechovaly na další kolo nadávek.
,,Dost!" doslova jsem vyjekla i zařvala zároveň.
Museli mě snad slyšet i na druhém konci lesa.
Přísahala bych, že jsem cítila, jak se pode mnou otřásla zem.
Ale to mi bylo jedno.
Vše mi bylo v ten moment jedno.

V ten moment, kdy se na mě Sophi s Elenou otočily.
Přesně v ten moment, jsem si uvědomila, že jsme opravdu v prdeli.
Přesně v ten moment, jsem si uvědomila, že to nebyl sen.
Že to nebyla jen další noční můra.
Jak moc bych si teď přála, aby tohle byla ta noční můra.
Svět se zastavil přesně v ten moment, kdy se na mě a Maju Sophi s Elenou otočily.
Se svítícíma očima.
Sophi nepřirozeně oranžově žhnuly a dala bych ruku do ohně, že jsem v nich právě ten oheň viděla.
A Elena?
Ta na tom byla podobně.
Její pomněnkově modré oči se změnily do vpalující se modrou.

Modrou tak zářivou, že po chvíli mě z nich začaly štípat oči.
A ani přesto jsem nezvládla ovládnout touhu si je obě stále dokola neprohlížet.
Nebo spíš přesněji, jejich oči.
Říct, že jsem v ten moment byla mimo, by byla obrovská lež.
Sakra.
Já byla totálně v háji.
Teď už mi bylo jedno jestli se mému mozku nedostaví kyslík.
Teď to vše bylo kdesi daleko ztracené ve vesmíru.

,,Úplněk se blíží, dávají to najevo," až to byl ten známý ženský hlas, co se opět ozval za mnou.
Sophi i Eleně se začaly oči postupně měnit do jejich původních barev.
Sophi do tmavě čokoládových očí a Eleně zpět do pomněnkových, které se ještě před vteřinou zdály být neodvratně ztracené.
Znovu jsme přesunuly svou pozornost na tu ženu.
,,Úplněk se blíží."

Docela zmatek, co?
Nejdřív Arcanum, potom ta záhadná žena, teď nám tu nastupuje úplněk.
Ten tu nemohl chybět.
Jinak, co říkáte na "rvačku" mezi Sophi a Elenou?

Zatím ahoooooooj.

MouchaForever