Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 40.🌙

Hannah

,,Jak ráda bych řekla, že bychom to mohly skončit rychle, ale... Nerada bych tě viděla umírat rychlou smrtí," řekla Fitis.
Její hlas zněl jako z větráku, byl dvojitý a zároveň se zdál, jako by byl přerušovaný.
Její had jí slezl po ruce na zem, kde se ze země objevili další čtyři jeho druhové. Byli stejně slizcí jako ten první. Kdyby měla být Fitis Měňavec, určitě by byla had.
Začali se ke mně sunout. Neváhala jsem a mávla rukou směrem k nim, netušila jsem, jak to vím, ale hadi se okamžitě proměnili v neškodné myši, které se rozutekly.

,,Nemusí to skončit takhle," navrhla jsem.
,,Ale ano, musí. Nevzdám se dokud nebudu mít tvou duši, chci tvůj element!" rozkřikla se, až se zem zachvěla.
Ze země vylezly liány a rezletěly se kolem mne. Jedna se okamžitě rozpadla na prach, když jsem se na ni zaměřila a mávla rukou. Další jsem už ale odrazit nemohla. Jedna mě švihla do tváře, cítila jsem, jak se si mi dostala pod kůži. Po tváři mi začalo téct něco teplého.
Než jsem si to uvědomila, druhá liána mi podkopala nohy. Zhroutila jsem se již na zem bez sněhu.

,,Tak už to vzdej!" Fitis mě chytla za vlasy a otočila si mě obličejem k ní.
,,Nikdy!" vzala jsem do hrsti hlínu a prach. Hodila jsem jí to přímo do očí.
S ječením odvrávorala a já dostala možnost se zvednout. Cítila jsem ošklivé bodání v pravém boku, když mě ta liána shodila, spadla jsem přímo na jeden kořen Arcanumu. Doufala jsem, že to bude jen velmi ošklivá modřina.

,,Jsi stejná, jako já," uchechtla se Fitis. Oči měla rudé a ještě mžourala, aby z očí dostala špatné částečky.
Ještě před chvílí jsem se chtěla jenom bránit, neměla jsem tušení, co budu dělat, ale teď, když řekla, že jsem stejná jako ona, můj pohár trpělivosti přetekl.

,,Já nejsem jako ty!" celé mé tělo trhlo, když jsem pod moc dostala jeden kořen Arcanumu. Vysel teď nade mnou a čekal na můj povel.
,,Nikdy nebudu jako ty!"
Kořen se vrhl na Fitis a praštil jí do hlavy, když spadla na zem, kořen se jí obmotal kolem kotníků, zdvihl jí do vzduchu.
Neodvrátila jsem se, když kořen mrštil Fitis o zem. Nezavřela jsem oči, ani sebou netrhla. To bych jako Hannah měla udělat, ale neudělala. Protože jsem v ten moment cítila takovou zlost.

Až takovou, že se probudily i ostatní kořeny. Čekaly za mnou jako stráž, čekaly na můj povel.
Ten kořen, který Fitis praštil do hlavy, se rovněž přesunul k ostatním za mě. Přesunul se k mé armádě.
Fitis se začla zvedat, ruce se jí třásly a z nosu ji tekla krev. Snažila se jí setřít.
,,Víš, Hannah, jak tvůj otec umřel?" postavila se. Byla naštvaná a zbitá, ale snažila se tvářit hrdě.
Má zlost lehce polevila.

,,Netahej do toho mého taťku."
,,Proč ne? Copak ty nechceš vědět, jak jsem ho zabila?"
,,Tys ho nezabila!" vykřikla jsem na ní. Nevím jistě, jestli věděla, že to je moje slabina, nebo se to prostě snaží jenom nějak obkecat.
Tak či onak, funguje to na mě, a ona to poznala.
,,Prosím mě, Hannah, prosil mě, abych ho ušetřila," hrudník se mi začal zvedat rychleji: ,,stále mě prosil, i přesto, že už krvácel na mnoha místech. Víš jak bolí zlomenina? On to věděl v ten moment."

,,Nevěřím ti."
,,Ale věříš."
Prokoukla mě. Co když to v tom dopise před devíti lety byla lež, co když je Fitis nějak oblafla, co když mého otce opravdu nezastřelili?
Cítila jsem, jak kořeny za mnou poklesly, páčily sílu z mé zlosti, smutek je pohánět nemůže. Oči se mi naplnili slzami.

,,Ten zvuk, když jsem mu přelámala ruce..."
,,Přestaň!" ječela jsem na ní, když šla ke mně. Cítila jsem její zkažený dech.
,,Tvůj otec umřel tvou vinnou! Kdybys nedostala element, nikdy by neumřel!"
Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že to není pravda. Prosto není.
Nemohla ho tehdy zabít. Bylo to tak dávno, a v té době neměla ještě Chealsi element Fitis.
Ale bylo těžké ovládnou mysl.
Najednou jsem dokázala uvěřit každému jejímu slovu.
Byla jsem bezmocná.