Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 33. 🌙

Hannah

,,Nemůže to být ona," šeptala jsem si. Sedla jsem si na okraj Arcanumu.
Zrovna teď jsem plavala v moři plném žraloků.
Bylo to jako hledat pravdu, ale pravda byla přímo přede mnou. Ti žraloci byli pravda.
Fitis byla pravda.
Ale těžko jsem tomu věřila- necítila jsem žádnou energii, jestli by to vážně byla ona, měla by z ní vyzařovat.
Ale nic.
Byla jsem opravdu v moři, v chladné vodě, kde nic není.

,,Já to cítila," snažila se nás přesvědčit Sophi a nervózně chodila kolem Arcanumu.
Přála jsem si, aby to nebyla pravda, aby jsem nikdy Fitis- tu dívku- nepoznala.
Přála jsem si, abych utekla tomu proroctví: s někým se brzy setkáš.
Tak jak to tehdy řekl Conor.
,,Cítila jsem smrt."

,,Ale to o ničem nesvědčí!"  vyjela Anne na Soph. Taková nálada tu nikdy nepanovala.
Bylo tu těžko.
Samozřejmě, nikdy nepanovala veselá nálada, jakou lidé v našem věku zažívají, ale teď to bylo horší.
,,Její oči se zaleskly," propalovala Sophi Anne a stály tak blízko sobě, že jsem jen čekala, kdy z Anne vyjde náboj elektřiny.

,,Hannah se oči lesknou zeleně, jsou plné života. Ale ona... ona měla v očích jenom smrt. Bahnivě zelenou," procedila skrz zuby Sophi.
,,Ale já její oči neviděla," pronesla Anne: ,,celou dobu jsem je viděla jako normální..." hlas jí selhal. Sklopila pohled k zemi. Poznala jsem, že něco tají.
Conor si dal ruce přes hruď, aby zakryl nervozitu. A Maje se v ruce zhmotnil oštěp na kterém, jako uhlíky, žhnuly symboly.

,,Ona je druhák, že? Máš s ní některé hodiny. Jak se jmenuje?" Sophi měla v očích odhodlaný výraz.
Anne sklopila hlavu.
Vzpomínám si, jak nám tehdy na školní chodbě Sophi řekla, že její jméno zní jako název fotbalového klubu.

,,Jak se jmenuje?!" procedila hlasitěji Sophi. Neudržela své emoce na uzdě a chytla jednou rukou Anne pod krkem. Anne se musela postavit na špičky, přesto dala pokyn rukou Conorovi a Maje, že je to v pořádku.
(Ne, v pořádku to nebylo.) Maja přesto svírala oštěp oběma rukama kdykoli jim bouchnout do země a dát povel ,,k noze".

,,Chealsi. Jmenuje se Chealsi," chraptěla Anne. Sophi ji pustila a ona se okamžitě chytla krku a začala třít bolavé místo. Conor povolil dlaně z pěstí. Odhadovala jsem, že je na Sophi naštvaný, proč si dovoluje na jeho sestru, ale sám pochopil, co za jméno slyšel.
Chealsi.
,,Tak už mí věříte?" rozmáchla Sophi rukama.

,,Příště mě nemusíš škrtit," zabodla Anne do Soph zlověstný pohled.
,,Promiň," omluvila se Soph, ale moc se tomu nevěnovala. Chtěla vědět naše odpovědi. Náš verdikt.
Ale já si stále nebyla dostatečně jistá- spíš jsem tomu nechtěla věřit. Opravdu budu muset zabít jiný elent jen proto, aby žil můj?
Znala jsem odpověď.
Nemohla jsem si představit život bez elementu.
Budu muset zabít Fitis.
Doufala jsem, že to Chealsi přežije, když ji zbavím Fitis.

,,Chtěli jste, ať hledám pachovou stopu, a já ji našla. Viděla jsem jak se jí zaleskly oči. Má jméno podobné fotbalovému klubu a vypadá jako Hannah. Kolik důkazů ještě potřebujet?!" hlas Sophi už zněl zoufale.
,,Souhlasím se Sophi," pronesl Conor a přešel blíž k Arcanumu. Sophi se na chvíli usmála, děkovala mu, že se k ní přidal. Postavila jsem se a už taky chtěla říct konečný verdikt- pravdě jsem utéct nemohla- nadechla jsem se, ale Maja mě předběhla s otázkou.

,,A co její skříňka?"
,,No... ta je v celku normální," uznala Soph: ,,Měl vždy takový zvlášťní pach, ale teď už vím, co znamenal."
,,A jak vypadá?"

,,Jako obyčejná skříňka," uznala opět Soph, ale tentokrát už sklesle. Docházelo jí, že zvládla dostat Conora a mě na její stranu, ale Maju, Elenu a Anne tak lehce přesvědčit neuměla.
,,A jak by měla vypadat?" otočila jsem se na Maju se zamračeným pohledem. Možná tomu věřila, ale nechtěla si to připouštět.

,,Já nevím, možná nějaké plány, jak tě zabít, nebo nějaké obrázky, kde máš vypíchlé oči."
,,Moc se koukáš na horrory, Majo," domluvoula jsem ji.
,,Její skříňka," zamumlala Soph: ,,třeba něco přehlížíme. Proč by se nám zničehonic ukázala- nebo aspoň mě. Musíme do školy!"

S těmito slovy se mi Sophi ztratila z dohledu.
Do školy?!
Teď?
Odhadovala jsem, že je kolem šesté večer. Touhle dobou je už škola zavřená.
Sophi se opět objevila na mýtině a s povzdechnutí pronesla: ,,Já zapomněla. No tak si nastupte."
A myslela to vážně, když jsem jí sedla na záda spolu s Majou. Conor se ujal své sestry a Eleny.
A hurá do školy, tam, kde ten zmatek začal.

                                 ***

Žaludek mi dělal jedno salto za druhým, jako nějaký zkušený gymnasta. Jsem si jistá, že i vám by se převracel, kdybyste se během pár sekund přesunuly z bodu A do bodu B, které byly od sebe vzdáleny minimálně pět kilometrů.
Maja nemotorně slezla ze Sophiných zad. Chytla si dlaní pusu, aby nevyvrhla obsah žaludku.

,,Ne všichni asi rádi cestujou," uznal Conor. I on se uměl rovněž přemisťovat rychle, konkrétně rychlostí zvuku. ,,Co chceš dělat?" zeptala jsem se Soph, když se mi přestala točit hlava.
,,Najdeme její skříňku."

,,Ale škola je zavřená."
,,Ne na dlouho," vytáhla Anne z mikiny jakousi krabičku s mnoha tlačítky. Na první dojem jsem se zhrozila, že chce nechat hlavní dveře odbouchnout, ale pak začala různě mačkat tlačítka- několikrát to píplo a pak řekla: ,,Všechny kamery mimo provoz," přešla ke dveřím: ,,Škola je jen naše."

Sophi pomocí drápu odemkla zámek na hlavních dveří a ty se otevřely.
Škola byla budova, která byla děsivá už za denního světla, kdo by se taky školy nebál, že ano?
Ale teď, když se skříňky a chodby stáčely do tmavých koutů, to bylo jako z horroru.
Maja poskytla drobné světlo svým oštěpem.
Takhle jsme postupovali chodbami, jemiž nás vedla Sophi. Čím hlouběji jsme šli, tím stísněněji jsem se cítila.

,,Tady," zastavila se Soph u jedné ze skříněk.
Byla obyčejná.
Šedá plechová krabice.
Stejná jako ta napravo, nalevo a spousty dalších na chodbách.
Maje z té nervozity ještě víc vzplál hrot oštěpu.
,,Pěkná svíčka," uchechtla se Soph.
,,Drž hubu, Brownová, a otevři tu skříňku," zavřela Maja.

,,S radostí."
Opět se drápem, ostrým jako břitva, začala šťourat v zámku. Podařilo se jí to otevřít. Začala se okamžitě přehrabovat ve věcech, některé postupně podávala nám ostatním.
,,Průvodce španělskými městy: jak rychle obejít co nejvíc památek za jeden den," četla jsem brožuru, která se mi dostala do rukou.

,,Kuře na šest způsobů," četla tentokrát Maja: ,,Zajímavé."
Pak se mi do rukou dostala obálka, bílá zalepená.
Pro H.
Od F.
Stálo v rohu té obálky. Než jsem si stačila rozmyslet, co ta písmena znamenají, ozvala se Sophi: ,,Vím, jak to vypadá. Ale já to cítím, takový divný zápach."

,,Sophi-"

,,Proč mi nechceš věřit, Anne?" Práskla dvířky skříňky Sophi, ten zvuk se rozlehl celou chodbou. Sophi dýchala zhluboka. Jestli existovalo něco, co Sophi uměla na stoprocent kromě rychlého běhu a dostávání čtyřek z biologie, byla schopnost neovládat své city.
Když byla naštvaná, tak byla naštvaná. Nebylo nic mezitím. Jiní to kryli.
Ona to projevovala celým svým tělem.

,,Sophi," začala opatrně Anne: ,,já bych moc ráda, ale... nejde to. Chealsi, ona je milá a hodná. Někdy si se mnou sedla v hodině, když jsem neměla dvojici do skupinové práce. To její chování- to k ní vůbec nepatřilo. Myslím si, že jenom měla špatný den."
Nastalo ticho.

Položila jsem ruku na Sophiné rameno: ,,Pro dnešek toho bylo dost. Potřebuješ pauzu. Co takhle objednat si pizzu?"
Sophi měla ve tváři zoufalý výraz, ale uznale přikývla, nenápadně si otřela slzy. Poté, co nám Soph opět otevřela skříňku, jsme vrátily všechny věci zpět.
Pro H.
Od F.

Přečetla jsem si ještě jednou, než jsem obálku uložila do útrob skříňky mezi další brožury a knihy s učivem. Sophi narovnala plech skříně- po jejím nárazu pěstí měl na sobě prohloubeninu.
Věděla jsem, že se Sophi myšlenky na Fitis a Chealsi nezbavila, přesto se s falešným úsměvem zeptala: ,,Kdo bude venku poslední platí!"