Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 32.🌙

Pevně jsem se k němu přitiskla, zarývala jsem mu nechty do kožené bundy. Ale nijak zvlášť to nepomáhalo udržet můj strach na uzdě.
Zpočátku to vypadalo nevinně, i Conor vypadal, že dnes nepřesáhne 50 na silnici.
Dobrý vtip, opravdu jsme se zasmáli.

Tachometr byl šílený, ukazoval něco za stovkou a když Conor občas "zpomalil", byla ručička maximálně u devadesátky.
Vítr mi i přes helmu svištěl hlasitě kolem hlavy.
Snažila jsem jej udržet tišší, ovšem, když jsem svou pozornost věnovala strachu, bylo to trochu těžší.
Bylo těžké se cítit volná.

,,Přece nejsi žádná srágora!" zakřičel Conor a použil svůj element zvuku, abych ho lépe slyšela.
Víčka už mě bolela z toho, jak pevně jsem je k sobě tiskla.
Conor neřídil motorku prvně, musel si nejdřív udělat řidičák, ale pochybuju, že se tam naučil jet 120 kilometrovou rychlostí a porušování dopravních značek.
Občas na nás nějaké auto zatroubilo, ale to bylo vše, co mohlo udělat.

,,To zvládneš!" křikl, ale na rychlosti neubral.
Zvládnu to.
Opakovala jsem si.
Je začátek zimy, vyfůky mi pod nohama brní a od kol se při smyku kouří.
Co se může stát?
Pomalu jsem otevřela oči.
Silnice a pruhy na ní se mihaly rychleji, než jsem si myslela, nedokázala jsem zaostřit pohled na žádném objektu okolo.
Ale adrenalin mě povzbuzoval čím dál tím víc.

Zapomněla jsem na to, že jsem předtím měla zavřené oči, že jsem se jako klíště držela Conora.
Zapomněla jsem na strach.
Už existovalo pouze já a Conor řítící se neuvěřitelnou rychlostí mezi auty.
Ty nemůžeš umřít, opakovala jsem si v duchu.
Jsi element větru, jak to říkala slečna? Je mi zcela oddán.
Řekl můj vnitřní hlas předtím, než jsem se svýma koženýma botama opřela o mohutné výfuky.

Bylo obtížné na nich ustát, když při tak rychlé jízdě brněly jako včelý úl.
Zapřela jsem se rukama o Conorova ramena, vypadalo to, že ho nijak netrápí můj plán.
Spíš byl rád, že jsem se konečně odvázala.
Postavila jsem se.
Opřel se do mě tlak větru.
Když se soustředíš, zvládneš všechno.

Maje stačilo umět ovládat oštěp, Sophi emoce a Hannah představivost.
Mě zbývalo se soustředit.
Vypadalo to jednoduše, ale když vám adrenalin proudí v žilách stejně velkou rychlostí, jako vy na motorce, je to hned těžší.
Ale přesto se mi jej povedlo ovládnout.
Tlak se zmenšil, vítr přestal být tak smrtící.
Zvládla jsem se dokonce pustit Conora a rozpřáhnout ruce.

Zaječela jsem z plných plic.
Můj křik a Conorův smích se míchal s dálničním provozem a spousty tlaksonů.
Conor přejel semafor bez toho, aby zastavil na červenou. Vjel do křižovatky, před chvílí bych byla plná děsu, kdyby se Conor těsně vyhýbal ostatním autům.
Teď jsem si to užívala.
Bylo to jako by se vám všichni klanili, když všechna ta auta byla nucena zastavit.

Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy nastal moment, jako tento, moment, kdy mi všechno, co si o mě ti lidé mysleli, bylo fuk.
Za námi se ozvaly policejní sirény.
Ohlédla jsem se.
Policajti taky nebyli zrovna dvakrát nadšení, museli si myslet něco ve smyslu: to zas budou nějací sfetovaní puberťáci.

,,Conore, drž se!"
,,Co máš v plánu?"
Ručička na tachometru opět zešílela a pohybovala se na 130.
,,To, co mi jde nejlíp. Utéct."
Být tady Maja, nejspíš by se jim dobrovolně vydala.
Jednou rukou jsem se opět chytla Conora kolem pasu a tou druhou jsem dala do vzduchu.

Sirény mi chvíli rušily mou mysl a bylo pro mě opět těžké se soustředit.
No ták!
Povzbudila jsem se.
Víc, než sebe jsem spíš povzbudila vítr, který se okamžitě probudil a opřel se do nás.
Motorka zrychlila.
Conor pomalu nestíhal otáčet řídítky a vyhýbat se autům.