Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 21.🌙

Anne-Marí

,,Už je to měsíc," světlo lampy mu obrysovalo tvář, jak byl rameny opřený o stůl.
,,Učí se rychle," dodal hned.
Conor měl pravdu.
Krutou pravdu.

,,Trvalo jim dva dny, než se naučily světélkování. Pak pět dní, než se naučily proměnu a ani ne dva týdny, aby perfektně zvládly obranu," opřela jsem se o zeď a zahleděla se do země.
Většině nováčků, které jsme učili, to trvalo při nejlepším skoro tři měsíce.
Ale ony ne.
A mě tím jenom podpořily v mém plánu.
V mé domněnce.

,,Možná je čas," odtrhl se od stolu.
Moc dobře jsme věděli, co to znamená.
A já se toho celou dobu bála.
Víc než kdy jindy.
,,Nemusí," odvětila jsem a Conor se na mě konečně podíval.
,,Conore," oslovila jsem ho prosebně, protože věděl o co mi jde.

,,Anne!" okřikl mě hned.
Byl mladší, přesto jsem někdy myslela, že on je tu ten starší.
,,Tohle jsme probírali, mockrát."
,,Ale ony jsou jiné!" okřikla jsem ho a zakroutila hlavou.
Já se nechci tak lehce vzdát.
,,V čem?!" byl naštvaný.
Poznala jsem to ne jen z jeho křiku ale taky z jeho svraštěného obočí a rozhazování ruk.
,,V čem se liší od ostatních?! V čem! Odpověz mi!"
,,My jsme jiní!" překřičela jsem jej.
A co on na to?
Povolil.
Jeho tvář povolila.
Bylo to pochopení, co jsem v něm teď viděla.

,,Vidím to," odlepila jsem se konečně od zdi a přešla k němu.
Jeho tmavé oči se v té tmě zdály ještě tmavější, než kdy dřív.
Ale jeho skoro bílé vlasy oproti nim konstrastovaly.
,,Nejsem slepá. Vidím i to, jak ses snažil."
Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu pohlédla do očí.

,,Snažil ses od nich držet dál, pokoušel ses o to," zašeptala jsem: ,,ale nešlo ti to."
,,Anne..."
,,Ne Conore, teď mluvím já," řekla jsem rozhodně; udeřila jsem na slepé místo.

,,Ty ses s nima skamarádil. Myslíš, že to nevidím? Jak se směješ pokaždé, co ti Elena rozčepýří vlasy. Jak se směješ, když se škádlíš se Sophi. Jak si s Majou vyprávíte o všemožných knížkách, co jste četli. Jak Hannah povídáš všechny legendy, které znáš," musela jsem se zastavit, abych se nadechla.

,,Myslíš, že nevidím ten úsměv, co máš pokaždé na rtech, když jsi s nima?" byli to slzy, co se mi dostaly do očí a zamlžily mi výhled.
Conor jen nevěřícně kroutil hlavou, jako by chtěl vše popřít.
Jako by chtěl popřít pravdu.
Ale to nejde.

,,Conore, ten úsměv, ten upřímný úsměv plný radosti," byla to teplá slza, která mi stekla po líci: ,,Ten já neviděla skoro tři roky," dokončila jsem konečně svou větu, ke které jsem celou dobu směřovala.
Musel se prudce otočit, abych neviděla slzy v jeho očích, které tam měl.
Ale já svého bratra znala dobře, byl mi blíž, než kdokoli jiný.
Už dlouhé roky.

,,Proto si dávala takový důraz na druhé pravidlo?" se svraštěným obočím se na mě otočil.
Nehrabte do cizího písečku.
To byl odjakživa nás problém.
Tričko mu vždy úhledně obkreslovalo všechny svaly.
Rodiče si mysleli, že to dělá pro zábavu nebo kvůli nějaké dívce, které se chce zalíbit, proč chodil každý den cvičit.

Lež.
Jen já znala pravdu; skutečnou pravdu, proč Conor denno denně po škole chodil do posilovny a různých tělocvičen.
Jen já.
Nikdo jiný nevěděl, že to dělá proto, že nás chce ochránit.
Rodiče o naších problémech nevěděli a ani nevědí.
Jen my dva víme, že už několik let žijeme v pekle.
Čím větší smečka, tím silnější jsou a tím jejich autorita stoupá.

To byl vždy náš problém.
Byli jsme dva.
Byli jsme dost malá smečka na to, aby si na nás ostatní dovolovali.
Jen já znám pravdu, proč Conor domů večer co večer chodil pomlácený sotva stojící na nohou.
Proč jsem ho častokrát musela domů až dotáhnout.
Jak byl tak dobitý, že se rány nechtěly ani hojit.
Jen já a on.

,,Proč si jim to rovnou neřekla?!" zaječel na mě znova a postavil se těsně přede mně.
,,Proč si jim rovnou neřekla, jak jsem sotva žil po všech těch rvačkách, proč si jim rovnou neřekla, že polovina školy si na nás brousila zuby?!"
,,Protože jsem nechtěla, aby nás vzaly k sobě z lítosti!" podařilo se mi jej opět překřičet.
Musel si prohrábnout vlasy, jak mu trčely do všech světových stran.
Musel nějak zakrýt svou zlost.
Já ji nechávala volný průchod.
Hrudník se mi divoce zvedal, byli to mé ruce, co byli v pěsti a taky pár dálších slz, co mi stekly po lících.

,,Chtěla jsem, aby nás mezi sebe vzaly jako kamarády. Ty kamarády, kteří jim den co den pomáhali, protože to přátelé dělají. Pomáhají si navzájem," dech byl přerývavý, bylo obtížné ty slova říct souvisle.
Ti, které jsme učili, od nás vždy odešli.
Vždy to bylo stejné.
Vykládali nám, jak s námi zůstanou, že budeme na život i na smrt přateli.
Pěkní to lháři.
Když zjistili, co to je žít s námi ve smečce, utekli.
Přidali se k jiným; k silnějším.
Nezměnilo se to.
Až doteď.

,,Ony nás nezradí."
,,Jak si tím můžeš být, tak jistá?"
Jedinou otázkou mě dokázal umlčet.
Svěsil ramena a olízl si suché rty; vím, jak se cítil.
Po všech těch lidech, co s námi byli, ztratil k ostatním důvěru.
,,Prostě to vím," zašeptala jsem a přešla k němu blíž.
Můj pokoj byl dostatečně velký, přesto jsem byla radši u svého bratra.
U mého nejlepšího přítele.
,,Nemůžeš je do toho nutit, je to jejich volba," podíval se mi zprudka do očí.
,,Já vím," schovala jsem se v jeho náruči: ,,já vím, bratříčku."

Tohle byla zase kratší kapča.
V této kapitolce se nestalo nic "zvláštního". Spíš šlo hlavně o to přiblížit Vám jejich ,,bývalou" těžkou situaci- jelikož na tom nebyli dobře. (O tom ale jindy, na to bude ještě čas. ;D)

Zatím ahooooj

MouchaForever