Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 7.🌙

Tentokrát ne.
Tentokrát jsem nechtěla utéct.
Pochopila jsem, že jestli chci vědět odpovědi na to, co se právě děje, bude je mít právě ona.
Ona ví něco, co my ne.
Něco, co nám dokáže objasnit celou tuhle situaci.
Bez jediného slova si vyměnila místo se Sophi a Elenou, které se naštěstí vzpamatovaly a dál se již nezajímaly o předešlou hádku.
Přidaly se k nám a ta postarší žena si k nám stoupla čelem.
Už nevypadala překvapeně, teď před námi stála se sebejistým postojem a hřejivým úsměvem.

,,Vy nevíte, kdo jste, že?" zeptala se, ale hřejivý úsměv se ji ze rtů neztratil.
,,Spíš, by nás zajímalo, kdo jste vy," pevným hlasem jsem se zeptala a samu sebe jsem překvapila, že jsem v mém hlase neslyšela ani špetku strachu.
Ještě před chvílí jsem měla strach. Ten jsem ale zahnala.
Pochopila jsem, že není čeho se bát.
Někdy je lepší s pravdou rovnou ven.
I v těch nejhorších situacích, jaké můžou v životě nastat.

,,Jsem to ale nezdvořák," zasmála se: ,,Jsem Wiki Blase, vy my ale můžete říkat slečno Wiki," její úsměv se ještě víc roztáhl.
,,Myslím ale, že byste také rády věděly, kdo jste vy," pronesla tajemně.
Věděla jsem, že nemluví o nás.
Nemluvila o mně.
O holce, co se denno denně válela v posteli nejlépe s detektivkou nebo nejnovějším románem ze světa knich.
Mluvila o holce z mého snu.
Mluvila o holce pokryté břečťanem se zelenýma očima.
Nejdřív si nás každou prohlédla a i když stála jen kousek ode mě, jen stěží jsem poznala její oříškové oči.
Pohlédla na Maju a Sophi, které stály hned vedle sebe.

,,Oheň a pekelný pes," chvíli mezi nimi přeskakovala pohledem a po chvíli se zarazila na Sophi.
,,Stále stejně ochranitelský. Máš velké štěstí, Majo, že máš po boku sílu a odhodlanost," řekla prostě, jako by to byla běžná věc.
Jako bychom právě probíraly úplně obyčejné téma, jaké normální lidé v našem věku probírají.
Nezajímalo mě, jak znala Majino jméno.
Spíš jsem se snažila najít význam těch slov.
Oheň a Pekelný pes.
Máš velké štěstí, Majo, že máš po boku sílu a odhodlanost.
Co?
Otázek bylo teď mnohem víc, než předtím.
A já si myslela, že nám dá odpovědi.

,,Vítr," z mých myšlenek mě znovu probudil její hlas.
A já uviděla, jak její oči spočinuly na Eleně.
,,Stále tak něžný," nechápala jsem, můj mozek prostě byl na pokraji výbuchu, když se snažil zjistit způsob, jak je tak klidná a ještě k tomu se na nás usmívá.
Když už se opravdu zdálo, že se můj mozek rozpadne, došlo mi, že teď jsem na řadě já.
Ani jsem nevěděla, že zadržuji dech.
Hlasitě vydechla a pak se ta žena- vlastně slečna Wiki, usmála a odhalila na svůj postarší věk, vcelku dokonalé zuby.
,,Příroda, jeden nejmocnější z nejmocnějšíc. Jak dlouho to je, co se naposledy objevil.
Třista možná čtyřista let?" zakroutila hlavou.
Snad nám tím nechtěla naznačit, že je mnohem starší, než jak opravdu vypadá.
Moje myšlenky se ale hned stočily jiným směrem.
Nejmocnější z nejmocnějších.
Neměla bych tu být.
Měla bych běžet někam daleko.
Neměla bych ji věřit jediné její vyřčene slovo.
Vše ale bylo opačně.
Věděla jsem, že nelže.
Ale nic jinačího bych si v ten moment nepřála.

Jak moc jsem si přála, aby toto nebylo skutečné.
V hloubi své duše jsem si stále přála, tam někde v nejzápadnějším koutu své duše jsem si stále myslela, že je to jen lež.
Že to není skutečné.
Ale bylo.
Ten malý kousek nestačil na ten zbytek mé duše, která tomu věřila.
Která právě věřila něčemu, čemu se věřit nedalo.

,,Vy všechny, jste mocné. Arcanum už dlouho nevybral někoho, kdo by byl hoden takové pocty-"
,,Kdo je Arcanum?" vyhrkla Maja dřív, než se slečna Wiki stihla nadechnout na další větu.
Celou svou pozornost přenesla na ni.
,,Copak vy si nepamatujete na pařez v dokonalém kruhu?" zeptala se s nemizejícím úsměvem.
Jedinou změnou se stala nová vráska na jejím čele, která se tam objevila stejně rychle, jako zmizela.
Arcanum byl celou tu dobu ten pařez?
Celou tu dobu to byl on.

,,Jak jakože, že už dlouho nebyl nikdo hoden takové pocty? To se nenašel nikdo, kdo by je dostal? Ty věci- nebo já nevím co to vlastně je," vysoukala Sophi.
Snažila jsem se v mé hlavě správně poskládat puzzle z téhle skládanky.
A vypadalo to, že konečně první dílky do sebe konečně do sebe začaly zapadat.
,,Víš, Arcanum nemůžeš jenom tak najít," odmlčela se:
,,Najdete ho, jen pokud on chce najít vás."
,,Takže nám chcete říct, že ten pařez jde najít pouze, když on chce najít nás?" Elena nevěřícně zopakovala celou větu.
Na to ji slečna Wiki odpověděla pouze kývnutím.
V mé hlavě jsem se stále snažila poskládat skládanku, ta se ale čím dál víc stěžovala.
Připadalo mi, jako kdybych skládala puzzle s pěti tisíci kousky a všechny by byli stejné barvy.

,,Vše mi pověděl a já udělala jak řekl," těch dílků nebude pět tisíc, to je málo.
Aspoň tak dvacet tisíc.
,,Ale pařezi neumí mluvit," řekla jsem a pozvedla obočí.
Třeba je ta žena- slečna Wiki- vážně blázen a já už pomalu taky.
Ten útěk jsem začala už plánovat, když znovu promluvila: ,,Ano, máš pravdu. Nekomunikuje, jako my lidé. Ke komunikaci používá sny."
,,Co jste myslela tím, že jste udělala, co řekl nebo spíš, co vám řekl pomocí snů?" nechtěla jsem nikoho kromě slečny Wiki pustit ke slovu.
,,Je zvláštní, že žádný déšť včera nehlásili, ale i přesto se zde objevila několika hodinová bouřka," každou z nás si pečlivě prohlédla, aby si prohlídka naše překvapené výrazi.

,,Záhada, co?"
Dvě vteřiny možná jedna, mi trvalo, než mi to došlo.
,,Vy jste taky...?" zeptala se nevěřicně Sophi ale svou větu nedokončila, jelikož ji přerušil tichý smích slečny.
,,Snad jste si nemysleli, že nejsem, jako vy. Jak bych potom toho tolik věděla?" zakroutila hlavou a přitom jí odpadlo pár světlích pramenů vlasů z drdolu.
Připomněla jsem si její průzračnou modrou bravu, co byla v jejích očích, když jsme ji poprvé spatřily.
Teď jsem ji mohla spatřit znova.
Zvedla před sebe ještě stále sepnuté ruce a začala je pomalu rozpojovat.
Dlouho jsem nic neviděla, až po chvíli, kdy měla ruce dostatečně daleko od sebe, jsem uviděla, jak ve vzduchu doslova levituje jakási čirá koule.

Nedržela úplně pevný tvar, spíš to vypadalo, jako by se jí na některých místech proháněly vlny.
Byla to voda, co jsem viděla levitovat mezi jejími dlaněmi.
Neměla jsem čas se rozhlédnout na výrazy ostatních, ale předpokládala jsem, že jsou stejně překvapení, jako já.
Peryferně jsem spatřila po levé straně pohyb, nebrala jsem to vážně dokud se v mém zorném poli neobjevila ruka, která se pomalu blížila k čiré kouli vody.
Patřila Eleně.

Nemohla jsem říct, že jsem taky neměla pokušení se té levitující věci dotknout, ale hnout se z místa se zdál v této době, jako nemožný úkol.
Když se její ruka konečně dotkla, koule se roztříštila na několik miniaturních kapiček a dopadla na zem, kde zmizela pod hlínou.

,,Myslím, že zbytek důležitých věcí, bychom mohly probrat na soukromějším místě. Jsem si jistá, že toho chcete hodně vědět."

Teď jsme se tak trochu dozvěděli, co jsou vlastně zač. A hlavně jsme konečně zjistili, kdo je Arcanum.
Tak co, čekal z vás někdo, že to bude ten pařez? XD

Zatím ahooooooooj.

MouchaForever